Dějiny násilí
Édouard Louis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/423750/bmid_dejiny-nasili-MBQ-423750.jpg
4
203
203
Odvážná a šokující zpověď se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2019
,
Paseka
Originální název:
Histoire de la violence, 2016
více info...
Přidat komentář
Pro mě mnohem silnější a zajímavější než prvotina. Zvládl se tady vyhnout vyjadřování určité nadřazenosti a pozérství, který mi u první knihy vadil. Vykreslovat jednoduché lidi jednoduše je prostě jednoduché. To, co ale zvládl zpracovat v Dějinách násilí jednoduché nebylo ani trochu. A za mě byl sestřin způsob vypravování velice svěží a napomohl tomu, aby to téma nepůsobilo pořád celou svou váhou, ale aby bylo dávkováno postupně.
Po přečtení předchozí knihy jsem se těšil na další, ale musím přiznat, že jsem zklamaný.
Kniha je svým tématem velice závažná, navíc když si člověk uvědomí, že je to autorova osobní zkušenost. Ale samotné téma dle mého hodně znevažuje styl psaní knihy. Hodně mi vadilo to přeskakování mezi sestrou a vlastním pohledem. A docela mi vadila i ta kurzíva, ale to je asi můj problém.
Jediné nad čím uvažuji je, jestli autor opravdu popsal doslovně svoji zkušenost nebo ji upravil? Pokud tak jak se stalo, tak nepochopím, že si do bytu vezme někoho zcela cizího... Ale každý ať se zamyslí...
Nemůžu hodnotit jinak než plným počtem. Jednak bych rád tuto knihu viděl v červené barvě, jednak je napsaná tak rafinovaně, že příběh jednoho znásilnění posunuje na skutečný literární zážitek. Že se snad někomu může číst trochu obtížněji? Asi ano. Ale to můžete říct i o Hledání ztraceného času. A všichni přece víme, že nečíst Prousta by byla věčná škoda...
Od autora jsem v minulosti přečetl knihu SKONCOVAT S EDDYM B. Kniha DĚJINY NÁSILÍ je autorova druhá kniha. Více se mi líbila kniha Skoncovat s Eddym B. Jedná se o autobiografický román, ve kterém nám líčí Édouard jak došlo ke znásilnění, co tomu předcházelo a jak se vyvíjela situace po znásilnění. Vypráví sám, anebo výpovědi vychází z úst jeho sestry, které líčil události, které se mu staly. Výpovědi jeho sestry jsou napsány hovorovým jazykem. Při jejich výpovědích vkládá autor do nich svůj komentář, jak to vidí on z jeho pohledu. V anotaci je uvedeno, že „román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným příběhem CHLADNOKREVNĚ Trumana Capoteho..“ V minulosti jsem četl knihu Chladnokrevně a tato kniha se mi líbila určitě více než kniha Dějiny násilí. Knihu mám doma.
Po přečtení knihy jsem si říkal, že k znásilnění nemuselo vůbec dojít, pokud by se Édouard zachoval jiným způsobem, ale člověk sám neví, jak by se zachoval, pokud by se vyskytl v jeho situaci. Každý člověk jedná ve vypjatých situacích rozdílně, někdo zachová chladnou hlavu a jedná racionálně, jiný člověk se chová z našeho pohledu nerozumně a my při čtení knihy jen kroutíme hlavou a říkáme si, že bychom rozhodně jednali lépe. V knize se nachází Intermezzo, ve kterém autor ukazuje příběh ženy Temple z románu Williama Faulknera Svatyně, která jedná v obtížné situaci, ve které se nachází, jinak než bychom očekávali. Člověk nikdy nemůže se stoprocentní jistou říci, že by se určitě vyvaroval hlavní chyby, které se dopustil hlavní hrdina a tím by předešel všem nesnázím. Myslím si, že většina lidí by se zachovala rozumně a dávala si pozor, ale z druhého hlediska tento příběh, který je založený na skutečných událostech, může posloužit k tomu, aby to bylo varováním pro všechny lidi, kteří by se ocitli v podobné situaci. Jednoduše řečeno, aby byli ostražití a zbytečně neriskovali své zdraví, případně svůj život, a pokud se ocitnou v bezprostředním nebezpečí, aby se snažili zachovat chladnou hlavu a jednali adekvátně na danou situaci.
Znásilnění je určitě velké trauma pro člověka, který si tím musel podstoupit. Zastávám názor, že je určitě důležité, aby oběti tohoto činu to nahlásili na policii a nenechali to být, jakoby se nic nestalo. Je důležité, aby byl pachatel za svůj čin odpovědný a nesl za něj následky. Je určitě těžké a obtížné o znásilnění mluvit před policií, odpovídat na jejich dotazy, opakovat nesčetněkrát svou výpověď. Možná je ještě obtížnější se vypovídat svým nejbližším, ale člověk by měl najít sílu, aby se s tím někomu svěřil, protože pokud si toto tajemství ponechá pro sebe, bude to pro něj mnohem horší a bude se tím ničit. Rodina, nejbližší přátelé nebo kamarádi takovému člověku mohou pomoci, vyslechnout ho, podat mu pomocnou ruku, mohou mu být v takové těžké situaci oporou, kterou oběť znásilnění bezesporu potřebuje, byť se třeba zdráhá požádat o pomoc. Oběti znásilnění jsou většinou ženy, ale tato kniha je důkazem, že obětí znásilnění může být také muž. Možná těchto znásilnění je ve skutečnosti více, ale my o nich nevíme. Možná, že muži, kteří jsou znásilněni, to nikomu neřeknou, protože by to pokládali za něco ostudného a potupného a srazilo by to jejich hrdost, ztratili by snad mužství. Myslím si, že na mé myšlence bude kus pravdy. Každopádně ať už je oběť znásilnění žena, anebo muž, měl by se s tím někomu svěřit, aby na svou bolest nebyl sám a psychicky byl na tom lépe. V knize Dějiny násilí se vyskytuje řada zajímavých myšlenek, ale nevypisoval jsem si je. Knihu hodnotím na 80 %.
No.. prvotina se mi asi líbila více. Chápu, že kniha je některým trochu proti srsti .. nicméně i o těchle věcech by se mělo psát a trošku roztříštit to tabu.
Autobiografický román, volné pokračování knihy Skoncovat s Eddym B. V této knihy najdeme otevřenou zpověď, kdy byl v roce 2012 Édouard znásilněn a málem zavražděn. Po prvotním šoku se vrací zpět do rodné vesnice, aby se vyrovnal s tím, co se stalo.
Stejně jako s první knihou, i s touto mám problém. Ač je to téma vážné, citlivé, nechává mě to chladnou. Jak v předchozí knížce, tak i tady, mně nesedl styl psaní autora a knížkou se prostě prokousávám.
V knížce autor pomalu odhaluje, co se stalo. Chvíli vypráví on, chvíli jeho sestra a čtenář si tak skládá celý příběh jako puzzle. Příběh je surový a reálný. Autor se nám ukazuje jako citlivý člověk, který se má vypořádat s těžkým traumatem. Je zde vidět jeho složité psychické rozpoložení. Navíc jsou v knize témata jako rasismus, život na francouzském venkově, práce policie i lékařů.
Kniha je pro mě chvílemi nepřehledná a někdy jsem se v ději ztrácela. Rozhodně doporučuji si přečíst nejdřív knihu Skoncovat s Eddym B.
Zpočátku jsem se do knihy nemohla začíst, moc se mi nechtělo pokračovat, ale je to prostě kousek, který jsem chtěla mít přečtený. A pak jsem jenom užasla - je to příběh celý o znásilnění, ale ne o jen tak obyčejném znásilnění (pokud něco takového je)! Celou dobu se příběh rozplétá pomocí lidového vyprávění značně primitivní sestry, chladného výslechu u policie a nakonec hlavně ze vzpomínek citově vyprahlého muže. Je to značně kuriózní příběh, kde si celou dobu říkáte, kde je to násilí a znásilnění? A pak to přijde, a je to realistické, silné a... nechci spoilerovat. Síla je v tom, že je to reálný příběh, kde autor ze sebe nedělá silného přeživšího, ale prožívá to svým vlastním způsobem.
Příjemné překvapení. I když způsob vyprávění není snadný, tak jako celek je to prostě síla.
Bolestné, nejednoznačné, nečte se to dobře. Křehkost hlavního vypravěče-oběti, tvrdost vypravěčky-sestry, odosobněnost lékařů a policistů, zmatek přátel - a unikavost skutečnosti. Je jasná jen skutková podstata (znásilnění a pokus o vraždu o vánoční noci); pravda o tom, co a jak reálně proběhlo, se ztrácí v podrobnostech, rozdílech popisů a až drásavé pomalosti.
Není to tak wow jako Skoncovat s Eddym B., ale po chvíli se to čte dobře. A i když na prvních stránkách zjistíme téměř vše, i způsob vyprávění je trefně motající se stále kolem osudné noci.
A také skvělá výpověď o vlastní hanbě, nelogičnosti jednání, chladné profesionalitě policistů a lékařů. A k tomu vhled do denního rasismu a homofobie.
"Policista se uchechtl. Nebyl to zlomyslný smích, spíš onen druh smíchu, jakým reagujeme na nesmysl pronesený dítětem. Uklidnil se, odkašlal si a prohlasil: 'Teď už to ale nezáleží na vás, pane, je mi líto. Teď už je to v rukou spravedlnosti.' Toho večera jsem nechápal, jak mi moje vyprávění mohlo přestat patřit."
"O deset minut později jsem byl zpět v místnůstce. Lékař nepřišel. Byl jsem ne trpělivý, zatínal jsem pěsti a zuby, říkal jsem si v duchu: Teď už je pozdě, už jsi nemocný, jsi nemocný kvůli nim, vstal jsem a zase začal chodit kolem dokola, obcházet v kruzích po pokoji, Teď už je pozdě. (...) lékařka byla tady v místnosti hned naproti pokoji, pouhých několik metrů od něj; hrála si na počítači Solitaire, zatímco ve mně, v mém těle, se s každou uplynulou vteřinou pravděpodobně rozvíjel AIDS."
"Marně hledám, nenacházím rozdíl, nevidím nic jiného, prodlužují Redu, jsou Reda, už jsem se na ně nedíval a snažil se znovu najít jejich původní tváře a myslel jsem si: jsou Reda, jsou Reda, pokud tě Reda toho večera zbavil svobody pohybu, pokud to, co ti Reda asi na hodinu vzal, je volba, svobodná volba pohybu, volba ve věci těla, dělají ti teď to samé, a stejně jako Redu je prosíš, aby tě ušetřili, prosíš je, aby přestali, a oni nepřestávají. Nepřestávají. A Didier říkal: 'Když to nenahlasíš, udělá to i jiným. Je to tvoje povinnost.'"
Jedině Édouard dokáže popsat příběh svého vlastního utrpení zcela odosobněným stylem, takže ho vlastně ani nevnímáme jako oběť, ale jakéhosi pozorovatele, který celé dění kolem sebe pouze komentuje. Své vlastní myšlenky dává zcela nepokrytě na odiv. V této knize, stejně jako ve Skoncovat s Eddym B., vidíme samé dno jeho duše.
Takový syrový průvodce prožitým traumatem..styl vyprávění sestry nás opět vrací do knihy Skoncovat s Eddiem B., kde je velmi reálně popsáno prostředí, ze kterého Eddie pochází. Přála bych mu najít klid.
Někdy si říkám, že je toho na jednoho člověka až příliš. Po traumatickém dětství, další děsivá událost. Kolik toho člověk ještě unese? Ten kluk je nesmírně silný. Některé by to zničilo.
Autor nás zahrnuje svými dojmy, slovy...Jen je to všechno jaksi studené.Odtažité. Jako by ztratil všechny emoce...
Prolínání vyprávění Eduarda a Clary bylo zajímavé. Ze začátku jsem měla trochu problém s dlouhými větami, které interpretovaly Clařino vyprávění. Ve finále je ale knížka svým způsobem zajímavá.
Čtivé jako Skoncovat s EB to není, ale čtete, protože vás hodně zajímá, jak to Eddy všechno zvládl, jak se jeho citlivá duše dokáže srovnat z tímhle hrůzným zážitkem a trochu vám vadí jeho ukecaná ségra, která to prostě neřekne všechno rovnou, ale furt odbíhá, ale v ní poznáte tutově někoho z příbuzných, no a její manžel, i když neřekne ani slovo, úplně ho vidíte, jak před ní sedí a ani se nesnaží vypadat, že poslouchá a takovýho člověka taky určitě ve svým okolí máte a pak to vyšetřování celé události, to vás taky nenechá chladným, že všichni jedou tak nějak ze setrvačnosti a na psychiku oběti nikdo moc nehledí...a najednou je konec a na vás zůstane deka z jedné vánoční noci v Paříži.
Když jste znásilňováni, myslete na umělou vůni pracích prostředků. :-) Za mě moc pozérské a vyprávění na přeskáčku tomu taky nepřidalo. Prvotina byla lepší výpovědí. (Čteno v překladu Sáry Vybíralové.)
Tohle je opravdu silný příběh. Nedokázal jsem si představit, co po skvělém Skoncovat s Eddym B. může ještě přijít a tady nám autor naservíroval další masakr. Bohužel styl vyprávění mi absolutně nesedl a většinu knihy jsem protrpěl. Pan Louis tady vypráví prostřednictvím své sestry, která „tlumočí“ příběh svému manželovi. Jenže ona ty vole to vypráví přesně jako moje ségra, neustálý odbočky a vytáčky a než se dostane k jádru pudla, tak jí to trvá vždycky tak dlouho, že jí skoro neposlouchám???? a tady to trvá neuvěřitelnejch 150 stran, který mě mega otravovaly, protože jeho sestra je otravná stejně jako ta moje a hodně jsem uvažoval, že knihu odložim. Nakonec jsem vytrval, ke konci se to celkově zlepšilo, ale dojem z knihy to již nezachránilo. A to mě po předchozím úžasnym dílu hodně zklamalo.
Rozhodně jiná kniha než kterákoliv jiná. Je napsaná zvláštním způsobem, který nemusí pasovat každému. Nicméně když se člověk do knihy začte, pohltí ho. Je to smutný příběh, který je ale velmi dobře sepsán.
Trvalo mi osm hodin přečíst tuto knihu, knihu při jejímž a po jejímž přečtení jsem necítila žádnou emoci, je to autorovým stylem, nebo takovou surovostí události a následného chování všech aktérů, že pro emoce nezbývá místo? Možná autorovou "otupělostí" nebo naprostou neschopností jakékoliv empatie jeho sestry, která se promítá v jejím líčení příběhu.
Podobný pocit se dostavil po shlédnutí Nabarveného Ptáčete. Krutost , jež je díky stylu autora vylíčena bez emoce? Nebo taková krutost, která nám nedává možnost pocítit nějakou emoci? Všechno vyplní krutost a na emoci nezbyde místo
"O čemkoliv coděláš ty lidi řeknou, že je zajímavý" Je to pro to, aby sami zněli zajímavě nebo pro to že vlastně nevědí co na to říct a zajímavý zní dobře, tak proč to nepoužít. "Stejně o tom nic nevím a je to moc složité se tomu snažit rozumět." Zajímavý se objeví v tichu a v tichu zase zmizí.
"Ve chvílích, jež nás vytrhnou z naší každodennosti čas plane jiným způsobem." Čas a věci jež normálně nevnímáme, začínají nás najednou v takových chvílích otravovat a jsme až moc polapení onou situací, která se nás bytostně týká, na druhou stranu je to jakoby bychom byli jen pozorovateli této situace.
Proč v některých chvílích jednáme tak jakoby bychom jinak nejednali? S odstupem času pak hodnotíme svoje rozhodnutí a jednání a jakoby by se nám jevilo naprosto cizí. Jak jsem mohl/a takto jednat a rozhodnout se?
Autorova prvotina se mi sice líbila více, ale stále jsou "Dějiny násilí" nadprůměrnou knihou. Nejdeme v ní mnoho ze současných témat, ať už je to rasismus, homofobie či nechápavost mezi městským a venkovským obyvatelstvem.
Čtení knihy je pro čtenáře poněkud obtížné, ať už s jedná o téma, tak i stylistické zpracování. Minulost se prolíná se současností a autorovy myšlenky s výpovědí jeho sestry.
Štítky knihy
homosexualita francouzská literatura znásilnění gayové
Autorovy další knížky
| 2017 |  Skoncovat s Eddym B. |
| 2019 |  Dějiny násilí |
| 2023 | Jak se stát jiným |
| 2021 | Kdo zabil mého otce |
| 2022 | Boje a proměny jedné ženy |
První kniha byla lepší tady mě příběh připadal zmatený a moc napřeskáčku