Dějiny násilí

Trvalo mi osm hodin přečíst tuto knihu, knihu při jejímž a po jejímž přečtení jsem necítila žádnou emoci, je to autorovým stylem, nebo takovou surovostí události a následného chování všech aktérů, že pro emoce nezbývá místo? Možná autorovou "otupělostí" nebo naprostou neschopností jakékoliv empatie jeho sestry, která se promítá v jejím líčení příběhu.

Podobný pocit se dostavil po shlédnutí Nabarveného Ptáčete. Krutost , jež je díky stylu autora vylíčena bez emoce? Nebo taková krutost, která nám nedává možnost pocítit nějakou emoci? Všechno vyplní krutost a na emoci nezbyde místo

"O čemkoliv coděláš ty lidi řeknou, že je zajímavý" Je to pro to, aby sami zněli zajímavě nebo pro to že vlastně nevědí co na to říct a zajímavý zní dobře, tak proč to nepoužít. "Stejně o tom nic nevím a je to moc složité se tomu snažit rozumět." Zajímavý se objeví v tichu a v tichu zase zmizí.
"Ve chvílích, jež nás vytrhnou z naší každodennosti čas plane jiným způsobem." Čas a věci jež normálně nevnímáme, začínají nás najednou v takových chvílích otravovat a jsme až moc polapení onou situací, která se nás bytostně týká, na druhou stranu je to jakoby bychom byli jen pozorovateli této situace.

Proč v některých chvílích jednáme tak jakoby bychom jinak nejednali? S odstupem času pak hodnotíme svoje rozhodnutí a jednání a jakoby by se nám jevilo naprosto cizí. Jak jsem mohl/a takto jednat a rozhodnout se?

25.12.2019

Autorova prvotina se mi sice líbila více, ale stále jsou "Dějiny násilí" nadprůměrnou knihou. Nejdeme v ní mnoho ze současných témat, ať už je to rasismus, homofobie či nechápavost mezi městským a venkovským obyvatelstvem.
Čtení knihy je pro čtenáře poněkud obtížné, ať už s jedná o téma, tak i stylistické zpracování. Minulost se prolíná se současností a autorovy myšlenky s výpovědí jeho sestry.

30.11.2019

Je to těžká kniha. Obsahem i formou.
Po obtížném dětství život nachystal Louisovi další krutou zkoušku a my se s ním setkáváme v okamžiku vyrovnávání se s ní. Jako všichni i on musí projít všemi nepříjemnými stádii, má to však o to horší, že postrádá podporu rodiny. Tak jí hledá, kde může a zahlcuje čtenáře slovy, dojmy emocemi.

10.11.2019

Jestli se mi nějaká kniha někdy špatně hodnotila, byla to tahle. Dějiny násilí popisují jednu z nejhorších událostí, která vůbec člověka může potkat, proto se absolutně nebudu zabývat dějem a půjdu jen po stylistické stránce. Louis pro svou výpověď zvolil prostředníka – sestru – která nám celou událost předkládá, vypráví ji manželovi čili čtenáři. Autor sám sice do promluvy zasahuje, ale pouze, aby upřesnil některé věci, jenž sestře sám zamlčel nebo aby výpověď doprovodil vlastní emocí. A právě zvolený vypravěčský styl pro mě byl velkým kamenem úrazu. Kniha se mi špatně četla a nevžila jsem se do hlavního hrdiny ani zdaleka tolik jako kdyby si Édouard vybral ich formu. Samozřejmě chápu, že takto pro něj mohlo být psaní o něco méně bolestivé, pro mě, jako pro čtenáře, byl nicméně tento faktor zcela nevyhovující. Výpověď se taky do značné míry opakuje, motá se v kruhu a tím, že konzument knihy přesně ví, co v příběhu nastane, nekoná se tak vlastně ani žádné překvapení, rozuzlení… Jak jsem psala v úvodu, je mi zatěžko srážet knihu, která popisuje tak závažnou událost, a aniž bych chtěla jakkoliv znehodnotit obsah příběhu jako takový, musím popravdě přiznat, že stylisticky šly Dějiny násilí absolutně mimo mě.

28.10.2019

Ty druhé díly to vždycky mají těžké. Na další knihu spisovatele Edouarda Louise jsem se těšila, avšak v konečným důsledku jsem spíše zklamaná. Po stránce stylistické mi text naprosto nevyhovoval – časté opakování slov či souvětí, chaotická výstavba textu či samotné sestřino vyprávění bylo dost protivné. Po obsahové stránce... to snad nejde ani hodnotit. Bohužel celkově mi kniha přišla jako velmi chaotickou výpovědí, která se mi nedostala hlouběji do hlavy a přišla mi - i přes její hlavní motiv, který nechci v žádném případě znevažovat - plytká. Tato kniha mi nesedla.