Dějiny šílenství
Michel Foucault
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59763/bmid_dejiny-silenstvi-59763.jpg
4
110
110
Kniha pojednává o krajních formách lidské zkušenosti (mentálních chorobách, delikvencích, sexuálních poruchách...) v kontextu dějin. Autor hledá historické kořeny pojmu duševní choroby.
Literatura naučná Filozofie Historie
Vydáno: 1994 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Histoire de la folie à l'âge classique, 1961
více info...
Přidat komentář
Začínal jsem několikrát.
Poprvé v roce koupě.
1994.
Je to let.
Jseš mladej, to nedáš, nech to po Dostojevském.
Posléze několik pokusů knihu přečíst, pochopit, vnímat v kontextu a neztratit se v šílenství světa okolo.
Nakonec definitivně dočteno, tzn. přečteno souvisle, v době, kdy je Foucoultův pohled na dějiny vztahu:
společnost/blázni/šílenci
/politici/moc/společnost/
strach/sebeobrana/ztráta boha/
a vůbec/
podrobován novým interpretacím, na které se těším a mám u nočního, lehce šíleného, stolku položenu knihu Šílenství a civilizace ( https://1url.cz/bz16o ) , abych se o nás i o sobě dozvěděl zase o kousek více.
Uvidíme, každopádně doporučuji před četbou jakéhokoliv Foucaulta dát si lehce dehonestující Sedmou funkci jazyka, myslím, že díla velkých myslitelů se mají číst s despektem k jejich osobnostem.
Velmi inspirativní kniha, byť se nečte snadno. Naštěstí jsem si ji vybral jako téma seminární práce, takže jsem se jí musel prokousat. Doporučuji pro každého, koho zajímá téma duševně nemocných lidí, případně způsob, jakým se státní moc vztahuje k "nepřizpůsobivým".
Oproti jeho dielu "Dozerať a trestať" mi to prišlo také nemastné-neslané. Samotná téma je fascinujúca, ale prevedenie mi príde dosť rozťahané. Ani nejde tak o to, že by bola kniha obsiahla. S tým by som problém nemal, kľudne by som si prečítal viac o konkrétnych prejavoch šialenstva alebo o tom, ako boli vybavené útulky, či viac o formách liečby a pod. V tomto problém nie je. Problém je v tom, ako Foucault koncipuje kapitoly a ako ťažkopádne volí vetné konštrukcie. Často až príliš omáčkovito krúži okolo nejakej veci, inokedy zase popisuje nejakú udalosť príliš kvetnato, zbytočne zložito či prekombinovano. Napriek tomu táto kniha dopĺňa mozaiku, ktorú už vytvorilo jeho dielo "Dozerať a trestať". Určite však za zmienku tiež stojí Geremekova práca "Slitování a šibenice", ktorá sa taktiež venuje marginalizovaným pauperizovaným vrstvám spoločnosti, ako boli žobráci či bezdomovci.
Historický popis šílenství a nemoci ve mě zdvíhá vlnu hrůzy, která mi připomíná, že témata, jež často myšlenkově odstrkáváme od dějinných souvislostí - jako např. pohled společnosti na šílenství - má se společností společného mnohem víc, než si myslíme. Stejně tak se ve mě zdvíhá jiná vlna hrůzy s duševním nánosem odporu, jež mi připomíná, že se stále najdou lidi - často křesťané, jež pro to, že snad nemají dostatek charismatu či jim chybí schopnost umět se zaobírat věcmi mnohonásobně důležitějšími (zrnka jsou zasetá ve všech, chce to píli) nebo se snad jen kantovsky "bojí používat svůj vlastní rozum". A přesně tito lidé (omlouvám se za ten patos, ale cílem by už možná měl být moment "ukažme si na ně") jsou tak pyšní na svou morálku v konzervě (rozuměj - konzervativní morálku), že dokáží být tak bezostyšně opovážliví a dovolí si nazývat lidi zcela nespadající do patriarchální společnosti, zejména homosexuály, za nemocné a tak je metaforicky posílat do těch míst kdesi za městem, které kdysi náležely malomocným. Toto posílání do míst za městem je v dnešní globalizované době jistě vnímáno pouze metaforicky. Je smutné, že označení "nemoci" často společnost přijímá a nemocného se snaží vyléčit, i přestože o to nestojí, protože "nemocnému" (neprávem za něj označenému) nejde o to, aby se o něj všichni starali jako o batole, naopak potřebuje dokázat to, že není nemocný. A tak plně podporuji různé akce na podporu LGBTQ komunity, protože stejně jako feminismus se nesnaží pouze o to, aby byly ženy na stejné právní úrovni jako muži, ale a to hlavně - na společenské - a je smutné, že ještě nyní ve 21. století je koncept "lékařů a nemocných" u psychických chorob a pseudochorob tak rozvinutý, že je třeba dokazovat, že mezi označenými za nemocné nejsou vždy nemocní a že jediné co chtějí je to, aby s nimi bylo nakládáno stejně jako s většinou společnosti a vyhubili tak primitivní ostrakizaci mající - jak už po četbě této knihy víme (ah jsem zase doma) - svůj kořen v daleké minulosti a jsou příkladem toho, že vše zaběhlé nemusí být přirozené a pro společnost žádoucí.
Byly doby, kdy šílenství nebylo odděleno od zdravého rozumu, protože toto rozdělení je čistě otázkou konvence (zkoumání vztahu rozum vs. nerozum - šilenstvi se v ne-rozumu téměř zcela ztratilo ... v naší západní kultuře dost oblíbená záležitost :-), vznikla někdy v 18. století), ... a tak jsme šílenství násilně umlčeli ... a šílence umístili do různých „internačních“ budov (v dějinách není výjimkou, že takto byli uklízeni také všichni, kdo nějakým způsobem nevyhovovali společnosti :-)) ...úkolem těchto zařízení nebylo léčit šílence, ale držet je stranou...
Jsou to tedy dějiny vztahů, strategií, mechanismů pomocí kterých společnost ne-rozum vymezuje, aby ho vytěsnila za své hranice a spojila ho s duševní chorobou.
Šílenství člověka je mj. také téma mnoha Goyovych obrazů ... navazuje podvědomě na linii Boschových děl …, vlastně znovuodhaluje tyto zapomenuté obrazy šilenstvi, ... ukazující krom jiného na odvrácení člověka od přizozenosti :-)...
Je to rozhodně zajímavé čtení a souhlasím s "Shui-Xian" - při čtení se vyplatí mít určité filozofické zázemí :-).
Unikátní kniha. Z hlediska tématu skvěle obsažná a nad rámec dodá ještě celou řadu otázek, nad kterými si může čtenář dumat. Pro laiky možná poněkud hutná, vyplatí se mít určité filosofické zázemí. Některé pasáže sklouzávaly do drobné rozbředlosti, což ale Foucault bohatě vynahradil nevšedností, se kterou dějiny šílenství představuje. Jde o dílo, ze kterého může čtenář čerpat i s ohledem na současné otázky...
Ke knize jsem se dostala náhodou, když dcera psala seminární práci. Původně jsem chtěla jen nahlédnout, ale nakonec jsem ji přečetla celou.U některých částí jsem se musela vrátit a pasáž znovu "přežvýkat". Rozhodně mne četba donutila nad mnoha věcmi hodně přemýšlet....
Zkuste nakouknout do Georga Wilhelma Friedricha Hegela, E. Kanta nebo M. Heideggera. aj.. To je těžký čtivo... Bez slovníku to nejde, navíc mne tato četba vůbec nebaví :) Nešlo o filosofii pro lidi, nýbrž pouze pro zasvěcence, akademiky a "vejtahy", kteří si hráli na něco, kým nikdy nebyli. Lidmi s duší a srdcem pro lidi, ne pouze sami pro sebe. Samozřejmě pouze můj názor, který se může a logicky bude od jiných názorů lišit.
Kniha není příliš složitá, to autor nás nutí více přemýšlet, popř. vzít slovník cizích slov. Nebo přečíst pasáž znova. Mne osobně, oproti jeho současníkům či předchůdcům připadá více pochopitelný. Samožrějmě je fajn mít již nějaké znalosti. Daleko více srozumitelné než jeho jiné dílo s titulem "Dohlížet a trestat", což je historickou studií. Z obou knih jsem psala ročníkovou práci. Foucault mi přirostl k srdci.
Kniha je napsána dosti složitě, s celkem hutnou omáčkou okolo, se všemi možnými metaforami, přirovnáními a kýho šlaka, ale zase bez toho by to nebylo ono. Dodává to tomu jakýsi punc kouzelnosti a ....možná i šílenosti.Je pravdou, že některé pasáže jsem pro plné pochopení musela číst víckrát (a ještě ani teď si nejsem jistá, zda jsem to pochopila správně).
Každopádně, pokud se člověk skutečně oprostí dosavadních znalostí o šílenství, pomůže mu to pochopit, kam až sahají jeho kořeny. Některé věci jsou celkem známé, ale je zajímavé odhalovat skryté pravdy těch spletitých cest, které k tomu vedly
Autorovy další knížky
| 1994 |  Dějiny šílenství |
| 2000 | Dohlížet a trestat |
| 1999 | Dějiny sexuality. I, Vůle k vědění |
| 2007 | Slova a věci |
| 1994 | Diskurs, autor, genealogie |
Foucault pomerne pútavo a prehľadne opisuje obdobie zrodu samostatnej psychiatrie, pričom viac sa zameriava na jej často krát zamlčaných predkov - za ktorých sa ona sama určite ešte dnes hanbí. Nielen, že niečo ako ústav vtedy nemalo obdobu, neexistoval ani samotný pojem psychiatrického pacienta a tak títo ne-rozumní, či šialenci boli zlúčení s kriminálnikmi, žobrákmi a všetkou tou "lúzou" zbedačenej spoločnosti čerstvého novoveku, ktorú bolo potrebné niekam internovať - jednoducho "schovať". Prístup "zíde z očí, zíde z mysle" sa neosvedčuje a tak prichádza všemocná ľudská vynaliezavosť s liečebnými návrhmi. Chovanci dostávajú železné piliny, pretože železo je silné a vzpruží slabého ducha. Musia ho konzumovať v nemalých dávkach. Neosvedčuje sa. Možno koža bráni tomu, aby mánia nechala úbožiaka na pokoji! Nakazme ho svrabom nech sa dôsledne poškriabe a cez oslabnutú kožu, choroba opustí svoj dočasný príbytok. Nepomáha. Studené sprchy, hudba...skúša sa všetko, nič nie je dostatočne iracionálne. Treba si uvedomiť, že sa táto medicína opiera ešte stále o Hipokrata a Galéna. Nakoniec prichádza Tuke a Pinel a prinášajú nový náhľad na tých, ktorí sa v tieni svojich mánií, krčia v kútikoch žalárov a útulkov. Výborná kniha, ktorá nie je len akýmsi historickým prehľadom, ale takisto filozofickou polemikou a psychologickým zdrojom.