Den přizpůsobení
Chuck Palahniuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385417/bmid_den-prizpusobeni-V51-385417.jpg
3
110
110
Chuck Palahniuk je prominentní americký spisovatel, jenž má na kontě patnáct románů a v USA prodal celkově přes pět milionů knih... Zároveň patří k autorům, jejichž tvorba je v češtině téměř kompletní. Nyní přichází - po několika letech - s dlouho očekávaným novým románem. Autor se opět nebojí provokovat a nadhazovat kontroverzní témata originálním způsobem. Tentokrát se pustil do neotřelé teorie o tom, že pro nejlepší možné fungovaní společnosti je nutné, aby se jednotlivé skupiny obyvatelstva držely pospolu podle své příslušnosti. Ať už jde o bílé, černé nebo homosexuály. Reorganizace společnosti je nutná proto, že v současném světě přebývá mladých mužů, kteří by jinak museli narukovat a zemřít ve válce. Přebytek mladíků bez perspektivy totiž nahrává matriarchálnímu uspořádání, což není dlouhodobě udržitelné a výhodné. Mladé muže je potřeba zaměstnat něčím pořádným, třeba převzetím vlády a přerozdělením pravomocí, dohledem nad dodržováním nových pravidel, sledováním seznamů či řezáním uší. Den přizpůsobení se blíží.... celý text
Přidat komentář
Toto se za mě nepovedlo. Rozhodně zajímavý námět a několik zajímavých (a celkem děsivých, protože nejsou daleko od toho, co se tu teď aktuálně děje) myšlenek, ale výsledek je takový... No nevim. Možná tomu nepomohl ani přehršel postav, protože těch tam bylo opravdu hodně a asi se mi i občas stalo, že jsem se ztratila v tom, co ta daná osoba dělala před tím a jestli jsme se s ní už i setkali. I když na druhou stranu jsem si některé z nich i stihla oblíbil.
Co byl možná největší problém knihy je ten, že Palahniuk nejen, že už nepřichází s ničím novým (což by nevadilo), ale už začíná vykrádat sám sebe. A špatně. Mám pocit, že se zasekl v době Klubu rváčů. A tohle mi přišlo jako by nevěděl, jestli chce té knize vzdát hold nebo ji úplně potopit. V knize jsou z velké části myšlenky, které byly i v klubu rváčů, vlastně to na vás působí jako by to bylo volné pokračování klubu rváčů. A tak si myslím, že by to bylo i v pořádku. Jenže pak zde Klub vyloženě shazuje. A snaží se to posunout dál. Víc nás šokovat. Za každou cenu nás chce překvapit A to mu bohužel podráží nohy - některé věci a události mi přišli strašně na sílu (na druhou stranu jsou tam i strašně pěkné a milé okamžiky - třeba setkání prapravnuka otrokyně a starší dcery otrokářu a jejich vztah byl naprosto kouzelný a přirozený). Alespoň takový pocit z této knihy mám já.
Je to první knížka, kterou jsem od autora četla, hodně ulítlé, některé scény zmatené, nechutné, ale jako celek mi to přišlo ne vysloveně jako varování, ale takové znepokojení, no snad se do takových stavů společnosti ve skutečnosti nepropadnou.
Přidávám se k většině, i já jsem trochu zklamaný a mám pocit, že Chuck to svoje nejlepší napsal už dřív. A i já mám pocit, jako bych právě spořádal něco recyklovaného, sice v hodně barevným balení a se spoustou cukru a éček, ochucovadel a steroidů, ale bez pořádné podstaty.
Napsané je to klasicky po palahniukovsku a plné jeho klasických úletů, nechutností a absurdit. To je ta lepší stránka. Ale už se taky trošku vykrádá, Den přizpůsobení si docela zřetelně půjčuje z Klubu rváčů. Ta absurdita a satira v lepších pasážích zase (maličko) evokuje Vonnegutovy dystopie. Ale ten by na to šel úplně jinak. Na rozdíl od něj Chuck nic neřeší, ale všechno bez rozdílu jen shazuje. Vlastně je to víc takové bizarro než satira a jaksi to nikam nevede.
Takže to vidím tak za 2,5 hvězdy a ze staré známosti to zaokrouhlím na tři.
Dosud jsem od Palahniuka nic nečetl a nevěděl jsem, do čeho se pouštím. K mému potěšení mi Palahniukův styl sedí a četbu jsem si užíval. Utopická představivost a trefná satira do různých dilemat naší doby mě okamžitě zaujaly.
Co kniha, to originální téma. Zajimavý koncept sjednocení a zároveň rozpadu. Filozoficky podobné dílům Ayn Rand.
Slátanina nesmyslů, autor se jistě bavil. Nemá to hlavu ani patu. Do očí bijící hovadiny. Nakonec doslov Pavla Bušty sice vysvětluje, co jsme to četli, ale mé mínění to neovlivnilo. Přidám něco málo z doslovu:
"...Zmatek, neustálé zpochybňování, relativizace objektivní skutečnosti. Všechen tento mišmaš převzal a udělal z něj knihu. Nenabízí žádného spolehlivého vypravěče... Pustil do ringu několik protichůdných realit a ono to jaksi zvláštně zafungovalo." (Ne, pro mě to vůbec nezafungovalo).
"Palahniuk se opravdu jen směje, nenabízí řešení... Je to komentář ke stavu světa, který lze jen bezmocně pozorovat? Nebo rozverná satira, co má všechno na háku?"
Nebo je to odpad, jehož čtením jsem ztratil víkend a navíc mě vytočil? 14. 2. 2021.
Den způsobení.Vítejte v Rozpojených státech Émerických.Pornografie všeho (nejen) pro každého.Kdybych ji měl celou vyprávět,tak se daleko nedostanu.
Netradiční dystopie,kterou jste ještě nečetli.Kdyby něco tak to má fungovat i jako varování !!!
At už pro ty co něco od Chucka četli nebo nečetli.Je to ulítlé.Je tam spousty postav.Neustále se ty jednotlivé postavy střídají.A to velmi často.Není členěno na kapitoly.Čtenář se ztrácí,ale i spousty nachází mezi řádky.
Palahniuk prostě nemůže zklamat.Dekadentně ujeté to teda jo.Není to sice tak precizně ujeté jako Tvé překrásné já,kde to byla fakt kadence.
Nenaleznete tu ani tolik důraz na surealistické výjevy vagín na obloze vedle sluníčka a měsíčku a jiných podobných vyprděnejch výjevů pohlavních útrob meditujících nad svým údělem"co s načatým časem aneb noc je ještě mladá".
Jenže Pahniuk je kluk ušatá a mimo jiného,že za ušima fakt má a určitě nemá kebulku jenom kvůli nošení čepice.Má přehled a dostatečný.A jako bonus je na 99,9 nekorektní.Dostatek inspirace.Neustálý přísun z našeho veselého upřímného sluníčkového pošetilého koutku ve vesmíru.
Odserou to všichni.Co třeba strejda Hitler.Panoptikum genderových panáčkujících surikata.Různé ismy.Bělouši i Černouši.O strakáčích ani nemluvím.Ušatci i bezušatí.Různorodá Homo na X způsobů.Pikaču i s Rákosníčkem.Fanatici s kastama i s kamarádíčkama co jsou zrovna u moci.Jabka i Hrušky.Individuální exotická stvoření s charaktery k pohledání co nám nedaj pokoj a navíc to snáma údajně myslej dobře.
Slušnej šrumec i na Palahniuka,ale zvyknete si.U něj si vždycky zvyknete.Dost stránek na tak standartní hokej,ale berte to spíš jako metaforu a vykoukněte z okna,možná svítí sluníčko (neplatí pro noc a pro zatažené počasí,ani pro stažené závěsy či žaluzie) trocha trapnosti na závěr a tak do příště radši *** "výhledově budeme všichni štastni"
PS: Bacha na uši.Všichni si jsou rovni :)
S Chuckem bude líp,když mu pokud možno příště zase něco nového třeba vydají.Dokud se teda nedostane na nějaký index či seznam.
Tak tohle jsem na první dobrou nedala. Zamotala jsem se v ději, ztratila nit a začala přemýšlet, jestli jsem stihla kocourovi vykydat záchod. Kocourův záchod úspěšně vykydán, kniha na dva týdny odložena stranou na hromádku "v nejbližší době musím uklidit". Zpětně se trochu stydím, že jsem kocourovi bobky upřednostnila před dílem tak kontroverzního autora, jako je právě Palahniuk. My man! Satirický, surový, syrový a všechny další přídavný jména začínají na písmeno S, který si lze s Chuckem spojit. Moje literární choutky ovlivněný Freudem a zanedbanou výchovou jsou nadmíru uspokojeny. A kocour se svým záchodem taktéž.
To, jakým způsobem se události v knize zvrhly, jsem rozhodně nečekal. Odstavec popisující příšernost jedné postavy je jedna z nejlepších věcí, co Chuck vyplodil.
Vůbec jsem se nedokázal začíst. Nudně podaná satira, kterou jako středočech dokážu jen těžko ocenit. V Americe možná měla úspěch, ale tady vyznívá naprázdno. Příliš postav, které nemají žádnou hloubku, charaktery na jedno brdo, nezáživné. Fakt jsem se snažil to dočíst, ale než jsem knihu dorazil, přečetl jsem další dvě, a to asi mluví samo o sobě.
Jooo.. Tak tohle, to byla slušná jízda. Moje druhá kniha od Palahniuka. A stejně, jako Klub rváčů, mě naprosto dostala. Ironie, satira, zvrhlosti, syrovost, dystopie, zklamaní mladí muži, kteří hledají moc, pocit zastodiučinění... Miluju tyhle autorovy typické znaky a prostředky. Doma už na mě čekají další dvě jeho knihy, ale mezitim to chce přečíst něco jinýho, přeci jen, tohle neni lehká četba.
Námět je velmi zajímavý, ale kniha se mi četla špatně. Dočetla jsem do půlky a pak jsem se tři dny přemlouvala, abych jí dočetla. No, dočetla, ale nějak to ve mě nic nezanechalo.
Hodnotit tuto knížku není vůbec jednoduché. Je v ní tolik rovin, že by každá zasloužila odstavec, a to minimálně. Tak snad jen pár postřehů...
1. Nás cimrmanology určitě potěšil fakt, že ústřední Talbottův "manifest" vzniká stejně jako Cimrmanova hra "Přetržené dítě" - každý znalý mistrova díla ví, k jakým omylům došlo tím, že svoji hru diktoval nepříliš vzdělanému výminkáři Padevětovi - jeho románovým protějškem je samozřejmě příliš sjetý a frustrovaný Walter. To, že nám Chuck potom jenom podsune, která všechna stěžejní díla lidské historie takto asi vznikla - no comment :o)))).
2. Chuck má neskutečný záběr - jeho znalosti a vědomosti jsou snad bez hranic. Musela jsem hledat některá jména a odkazy, aby mi to dávalo větší smysl. Některé byly opravdu zajímavé (třeba to, že Ludwig Wittgenstein opravdu chodil do stejné školy v Linzi jako Adolf Hitler, byť jsa o šest dnů mladší, chodil o dvě třídy výše - tedy Ludwig; taky jsem nevěděla, že jeho (Ludwigova) maminka byla dcerou českého Žida, který vlastnil jakýsi podnik na výrobu oceli blízko Prahy a dokonce ho po své dceři Leopoldině pojmenoval - jen zkráceně jejím domáckým jménem Poldi. A dalo by se pokračovat. Některé věty a zmínky jsou spíše skryté hypertextové odkazy, když se tedy čtenáři chce.
3. Opravdu byl Mendel homosexuál a křížil hrách, protože mu nic jiného než věda nezbývalo?
4. Chuck se, myslím, neopakuje, ale cituje se a odkazuje sám na sebe! Čímž sebe sama staví vedle Plathové, Steinbecka, Bradburyho a mnoha dalších. To chce drzost a ta mu věru nechybí.
5. To, jak to natřel současným politikům - slušná práce!
Suma sumárum - rozhodně to není ucelený rádoby líbivý příběh. Je to víc. Mnohem víc :o)))
Mé první setkání s Palahniukem. Mám rád dystopické romány a proto jsem začal právě knihou Den přizpůsobení. Z první čtvrtiny knihy jsem byl opravdu hodně vedle sebe. Sám sebe jsem se ptal: Mám pokračovat?, vždyť to nedává smysl, ale kdo vydrží pochopí a střípky zapadnou do sebe. Zajímavý pohled na budoucnost lidstva a ne zrovna nereálnou. Nádherně mrazivé, plíživé přizpůsobení. Všichni to dělají i když to není psáno, kdo to nedělá je odpadlík. Elity se skládají z tupohlavých jelit, někdy mám pocit, že Den přizpůsobení se blíží mílovými kroky. Zajímavé jsou i odkazy na knihy jiných amerických autorů. Prostě a jednoduše na Den přizpůsobení dlouho nezapomenu a určitě si od autora přečtu i další knihy.
Na Palahniukových knížkách mě vždycky bavilo jejich balancování mezi uvěřitelným a neuvěřitelným – ale vždy relativně možným. To opírání se o fakta z reálného světa, na kterých posléze stavil absolutně bizarní příběhy, u nichž si člověk pořád říkal, že by se mohly přihodit. Užíval jsem si tu představu, že sice čtu knížku plnou hyperbol, ale co kdyby… Jenže čím je Chuck starší a vyčpělejší, tím víc se mu do textů vlévá čirá fantasmagorie, která překračuje hranici nereálného reálna, a v mých očích kvůli tomu ztrácejí váhu – Den přizpůsobení není výjimkou.
Palahniuk opět zpracovává své oblíbené téma rozkladu světa. Ovšem namísto aby skončil v okamžiku, kdy nastane změna jako v Klubu rváčů, provede Spojené státy revolucí zhruba v první třetině. Ve zbytku knihy pak sleduje životy pár vybraných občanů, kteří se s novým uspořádáním musejí poprat. Svůj příběh vypráví extrémně roztříštěně a to z časového i charakterového pohledu. Nedá se však říct, že bych si nezvykl a zvolená forma podobná mozaice nakonec nepřinesla ovoce.
Přesto musím dodat, že mě u čtení držela spíš bizarnost prezentovaných myšlenek než zájem o postavy. Vztah jsem si vytvořil jen k několika, a velká část knihy se proto vlekla. Obecně mi přišlo, že Chuck vzal dobrý nápad na krátkou povídku a pak jej zbytečně roztáhl na bezmála 400 stran. Den přizpůsobení je tak lepší knížka než Tvé překrásné já – ale jen asi o tolik, jako když do instantní polévky nasypete trochu mražené zeleniny.
Mám pocit, že další čtení Palahniukových knih už by pro mě byla ztráta času. Jednak se opakuje stále dokola a v tomhle případě mi bylo i úplně fuk, jak to skončí. Až si příště budu chtít přečít nějakou tu "ilustraci moderní doby" sáhnu raději počtvrté po Houellebecqově Možnosti ostrova.
Štítky knihy
americká literaturaAutorovy další knížky
| 2005 |  Klub rváčů |
| 2009 |  Snuff |
| 2007 | Strašidla |
| 2010 | Neviditelné nestvůry |
| 2012 | Prokletí |
Moje první setkání s autorem. Čekal jsem, co z toho vyleze, nakonec to nebylo zas tak hrozné. Zkusím ještě Klub rváčů.