Neviditelné nestvůry přehled

02.08.2022

Dlouholetý rest a už koukám, je to dvanáct let... nějak mě k tomu dokopalo, když jsem si opět připomenul a zjistil, jak moc mě baví Palahniuk, jako člověk, za jeho psaním, jak nad ním přemýšlí, jak ho komponuje, jak o něm mluví, co ho na tom baví - starší JRE podcast epizoda s Chuckem (#1158) je jediná, kterou jsem si pustil dvakrát, kompletně... ale především nedávné otevření jeho 'Consider This', knihy, kterou vřele doporučuju a užívám si každou její stránku, takové "o psaní... a sem tam anekdoty s lidma, co se se mnou okolo toho motají tři dekády... a většina z nich už zemřela"). Škoda, že totéž nadšení nesdílím u dalších jeho prací. Možná nebylo nejchytřejší, skočit po jeho "klubu rváčů, před klubem rváčů", ale chtěl jsem si něco dát a tohle bylo vždycky velikým restem. Nicméně začínám mít pocit, že je to podobně jako v případě "China Miéville", kdy máte určité mladické fantaskní okno, které se vám otevře proto, aby se tahle literatura stala něčím význačným, ale jakmile ten čas minete, už to nemůžete zpětně dohnat. 'Neviditelné nestvůry' sice mají typický rukopis a typické zaujetí palahniukovskými tématy a motivy, ale jako kdyby tomu ještě pořád dost chybělo a už to zkrátka nebylo ono, jako kdysi. Stárnu. Tisíciletá duše. Je to definitivně lepší, než řada pozdnějších experimentálních textů, které vidím jako hlavní důvod, že jsem se od Chucka i poté, co jsem si dva a půl krát přečetl jeho opus, nakonec odklonil (Klub rváčů 2.5x, Snuff, Prokletí a pak nedočtení Programu pro přeživší), ale celou dobu jsem se nebyl schopen úplně napojit na to, o čem příběh vlastně je... samozřejmě tomu nepomohlo i to nelineární myšmašování v ději a čase a ostatně i postavách. Definitivně o sobě nemůžu tvrdit, že pokud jde o Chucka, mám načteno. Ale co se mi od něj líbí, to se mi zase líbí opravdu hodně. A tohle byl spíš průměr.