Den Trifidů
John Wyndham (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/197/bmid_den-trifidu-65e21a7d53c5a.jpg
5
5757
5757
Když v roce 1951 vyšel poprvé Den trifidů, měl autor John Wyndham za sebou už řadu románů a povídek, s nimiž však literárně příliš neuspěl. I Den trifidů vycházel původně jen časopisecky na pokračování. Velký zájem čtenářů si však vynutil několik knižních vydání a způsobil, že se Wyndham věnoval již nastálo vědecko-fantastickému žánru. Román o tom, jak neznámý jev na nebi způsobí u většiny pozemšťanů slepotu a jak toho využijí průmyslové rostliny „trifidi“, které náhle vyvinou zcela nečekané vlastnosti a zaútočí na lidi, má v sobě dostatek prvků neobvyklostí, aby čtenáře přitahoval. Zároveň mu však nechybí onen wellsovský obecný pohled na život a jeho reálné jádro, které z fantastického příběhu činí podobenství o skutečném ohrožení přírody člověkem a člověka přírodou.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1999 , BB artOriginální název:
The Day of the Triffids, 1951
více info...
Přidat komentář
Čím starší jsem, čím více dystopií jsem přečetl a čím více sci-fi dílek se mi dostalo do rukou, tím více oceňuji Den Trifidů. Tohle dílo má totiž všechno, co má mít a má toho tak akorát. Má tak akorát dialogů, popisů, temna, politiky, postav... Proto, pokud jste tu a chcete si knihu přečíst, jděte do toho.
Jak sci-fi opravdu nepatří mezi mé žánry, tak jsem se kousla a dala to, a byl to opravdu zajímavý výběr
Rozhodně doporučuji každému fanouškovi sci-fi. Je to velice zajímavý dobrodružný příběh a postavy si člověk hned oblíbí. Považuji to za klasiku.
Svým způsobem nadčasová kniha, která se ve světle dnešních události zase stává aktuální. První část je velmi čtivá a čtenáře rychle vtáhne do děje. Druhá část se chvílemi zbytečně táhne, ale jako celek kniha působí dobře. Dovolil bych si knihu nazvat světovou klasikou.
Velmi čtivá a velmi dobrá kniha. Člověk má pocit, jakoby tam byl přítomen. Konec knihy mrazivý a nadějeplný zároveň.
Den trifidů, klasický sci-fi román a další volba pro naše společné čtení s manželem.
Nějak se nám vždycky stane, že čteme příběh, který už Ondra zná – tento třeba z rozhlasového zpracování. Pak to vypadá tak, že čtu a Ondra mi říká: “Teď dávej pozor a tohle si zapamatuj, to je hrozně důležité pro vývoj děje v budoucnu!” Milé, že? :))
Anglický originál vyšel poprvé v roce 1951, český překlad až v roce 1972, nicméně o popularitě knihy svědčí i to, že v češtině máme už 14 různých vydání. A my jsme četli rovnou dvě – z roku 1977 a z roku 2021.
V čem se asi ta dvě vydání liší, co myslíte? :) Že by v roce 1977 neprošli přes cenzuru Sověti, coby manipulátoři informací? :))
A zkoušeli jste si už taky někdy porovnávat obsahovou stránku knihy v různých vydáních?
Děj se odehrává v postapokalyptické Anglii poté, co většina lidí přijde přes noc o zrak. Hrstka vidomých se formuje a snaží se najít způsob, jak přežít ve světě, v němž přestala fungovat zaběhlá pravidla. Příběh čtenáři nakládá spoustu až filozofických otázek, kdy se společně s hrdiny zamýšlíte nad vlastním jednáním – zachránit sám sebe nebo se snažit do vyčerpání sil pomoci i nevidomým? Sjednotit se do jednoho společenství nebo se rozhodovat a žít v menších celcích? A do toho ti trifidi. Rostliny schopné pohybu i zabití člověka. Jakmile se dostanou ze zabezpečených farem, začnou ohrožovat všechny – pokud to nebylo zřejmé dosud, teď se zrak stane skutečnou devízou.
My jsme měli v průběhu čtení problém především s nesourodým tempem vyprávění. Některé pasáže se nesmyslně vlekly, jiné byly psány úsporně a ten kontrast byl dost zřetelný – v podstatě to bylo to první, co jsme si v rámci hodnocení navzájem sdělili. Rýpat do klasika žánru je samozřejmě troufalé, ale věřím, že zručnější autor by ten příběh podal lépe. Protože myšlenka toho vyprávění je skvělá a je esencí sci-fi.
Skvělý námět, který nejenže nestárne, ale naopak stále nabývá na aktuálnosti. Kniha jako celek se četla dobře, ale místy moc neubíhala, jelikož se odbočovalo do nepodstatných popisů. Dialogy postav jsou obsahově v pořádku, ale výrazově mimo - takto zkrátka nikdo nemluví, což trochu ubírá uvěřitelnosti.
Jedno z nejlepších sci-fi, na svou dobu vydání nadčasové. Předchůdce zombie & postapokalyptických námětů. Spíše se však jedná o dobrodružnou knihu než horor. Doporučuji i druhý díl Noc Trifidů (od jiného autora).
U této klasiky klasik jdu zase kapánek proti proudu, protože hodnotím průměrně. Motiv mi přijde velmi zajímavý, první 1/3 knihy mě bavila moc, střed téměř vůbec a závěr byl poutavý, přesto, nebo právě proto, hodnotím střídmě. Neměla jsem vůbec nutkání se do knihy vracet, bohužel. Ale také jsem si stále připomínala jak dávno už je kniha napsána a jak má stále co předat a jak je její postapokalyptická myšlenka vlastně aktuální. Nemůžu knihu úplně doporučit, ale to vlastně ani nemusím, většina, co knihu četli ji rádi mají a vřele doporučí právě oni :-)
Originální námět, který mě bavil, ač nejsem žádným fanouškem sci-fi. Jak už tady bylo zmíněno několikrát, knížka je to nadčasová a stále budí k zamyšlení.
Tato klasika světové literatury po mi celá léta z různých důvodů unikala , ale konečně si ji mohu smáznout z pomyslného seznamu. Kniha je fakt dobrá, naprosto nadčasová, čtenář nemá pocit, že by četl 70 let starou záležitost. Příběh je výborně vystavěný, postava vypravěče a hlavního hrdiny Billa nenudí a není ani zbytečně přemoudřelá. Co chybí knize na akčnosti, doplňuje bohatě sondami do společenských a mezilidských vztahů, zajímavými úvahami a popisy post-apokalyptického světa. Jediné, co bych knize a autorovi vytkla, je podle mého názoru až příliš pozitivní náhled na přeživší, kteří mají v drtivé většině altruistické a správňácké sklony, i když se objeví i prototyp padoucha, sobce a fanatika. Chování postav mi proto přijde tak trochu nereálné, ale to nic nemění na tom, že kniha jako celek působí výborným dojmem a stojí za přečtení.
Už hodně dávno jsem shlédla začátek filmu Den trifidů a asi po půl hodině to vypnula, jelikož film více připomínal dort Pejska a Kočičky, než uznávané literární dílo. Teď, při dlouhé cestě na dovolenou jsme Trifidy vzali jako audioknihu a nemohli se od poslechu odtrhnout. Nyní je mi naprosto jasné, proč to, co je v knize, ve filmu nemůže fungovat. Trifidi nejsou klasická akční sci-fi, nečekejte zuřivý boj lidstva proti masožravým rostlinám, bitky gangů a vůdců jednotlivých frakcí, byť i to v knize je. Hlavně je kniha dokonalá sociologická sonda do společnosti, kde většina nevidomého lidstva se stane závislá na vidoucí menšině, kde se formují nová pravidla pro bytí i nebytí, určuje se, co je ještě milosrdenství a co šílenství hraničící se sebevraždou, nakolik se můžete obětovat pro druhé, aniž byste zničili nejen sebe, ale i ty, co vám věří... a tak bych mohla pokračovat. Až mi bylo líto, že kniha končí.
Úžasné sci-fi, které ani po desetiletí neztrácí na originalitě.
Kniha určitě donutí čtenáře přemýšlet, představovat si, jak by jednal on sám, porovnávat nejrůznější způsoby přežití v novém světě a uvědomit si, na čem vlastně v životě opravdu záleží.
Kniha, která se prostě nedá odložit, dokud nedočtete poslední stránku.
Trifidy teď nahradily zombíci, stejně se dají zabít, stejně zabíjí oni, stačí jedno kousnutí ( píchnutí) a je po vás.
Určitě si jí za pár let znovu přečtu.
Sci-fi nepatří k mým oblíbeným žánrům, ale v každém z nich je alespoň pár klasických románů, které stojí za to si přečíst. Trifidy jsem ulovil v knihobudce, takže to byla jasná volba. Obyčejně vracím knížky zase zpátky, ale tentokrát za ni půjde do světa nějaká detektivka, co s ní, když znám stejně vraha.
Příběh je velmi čtivý a nastíněné následky rozpadu civilizace vypadají opravdu logicky a hodnověrně.
Jednoho dne oslepne většina lidstva na zemi. Jen málo lidem zůstal zachován zrak. Ti budou bojovat proti tvrdým nepřátelům – trifidům. Velkým rostlinám, které se dokáží pohybovat a smrtelně ublížit.
Jedno z mála sci-fi, které se ke mně dostalo a hned zrovna od mistra tohoto žánru. Jak ho nečtu, tak se mi kniha špatně hodnotí, ale na druhou stranu mě překvapila a čtení mě bavilo.
Od začátku je příběh napínavý a čtivý. Na to, že je napsán už v roce 1951, je neskutečně nadčasový, působí současně. V některých pasážích mě překvapilo, jak je to drsné. Ač je to příběh hlavně o trifidech, více mě bavily ty pasáže, ve kterých se autor o nich zrovna nezmiňoval a řešilo se tam samotné přežití, nevidomost, budoucnost. Ale to bude hlavně tím, že nejsem fanda sci-fi.
Po dočtení jsem se podívala i na film (z roku 2009) a to tedy za mě ne, ani jsem ho nedokoukala.
Této knížky jsem se bála zbytečně. Myslela jsem si, že mi bude trvat, než se začtu a vůbec, než knihu přečtu, ale opak byl pravdou, a nakonec jsem ji přečetla skoro najednou.
Další důkaz, že se člověk nemá bát vystoupit z komfortní zóny a občas sáhnout i po jiném žánru.
Den Trifidů mi před lety doporučila kolegyně z práce, pro kterou to byla nejlepší sci-fi. To nemůžu posoudit, protože tento žánr jde docela mimo mě. Ale Trifidy jsem nejprve poslouchala načtené panem Norbertem Lichým a musím říct, že i pro mě se stala knížkou oblíbenou. Tentokrát jsem příběh četla a přišel mi snad ještě lepší. Den Trifidů můžu doporučit každému. Už začátek vás určitě vtáhne do děje a nejde je o to, jak přežít na nastalém chaosu. Je tam i láska, naděje i uvažování o tom, jak se každý k té nové situaci postaví.
Štítky knihy
boj o přežití zfilmováno klasicismus invaze slepota rozhlasové zpracování sci-fi zfilmováno – TV seriál postapokalyptická sci-fi
Chvíli mi trvalo, než jsem se probral z údivu, jak racionálně se postavy staví ke katastrofě, jež je potkala. Zvláštní, že mě zaujal celkový dojem nedostatku paniky a psychického dopadu jakož i téměř okamžité zapojovaní logiky a plánovaní ve snaze založení nové společnosti.
Možná je to dobou vzniku, možná otrkanějším autorem (však měl za sebou světovou válku). Každopádně i já si zvykl a užíval si příběh, který tolik ovlivnil podobu apokalyptické science fiction.