Deník bláznivého starce
Džuničiró Tanizaki
https://www.databazeknih.cz/img/books/61_/61236/bmid_denik-blazniveho-starce-Npb-61236.jpg
4
115
115
Deník bláznivého starce psal Tanizaki tři roky před smrtí, přesto jde o dílo, které oplývá nevšedním humorem a až mladistvou lehkostí. Autor se v něm dokázal vysmát nejen literární kritice, která mu vyčítala sobeckost, ale i vlastním posedlostem a slabostem. Hlavní hrdina románu se na sklonku života zamiluje do manželky svého syna, jež představuje pravý opak všeho, co v jeho mládí platilo za tradiční půvab japonské ženy. Deníkovou formou psaný text však neklade staré a moderní Japonsko do nesmiřitelného protikladu, naopak: tím, že vypravěč nostalgicky srovnává snachu se svou matkou, jsou zdánlivě protichůdné vlastnosti vyrovnávány. Hrdina románu si v objektu své erotické vášně vlastně tvoří ideální ženu a snacha mu tuto roli ochotně hraje. Nejde ovšem o vztah jednoznačně perverzní či zavrženíhodný; vždyť jak napsal překladatel Antonín Líman, „nakonec si chlípného staříka, který nám mohl připadat i jako bezcitný a krutý sobec, zamilujeme, a možná mu i trochu závidíme odvahu, s jakou dokázal ze zbytků své životní síly vymáčknout rozkoš a tvůrčí radost (neboť jeho posedlý flirt se snachou vede jeho štětec a plní stránky deníku)“.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2006 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Fúten ródžin nikki, 1962
více info...
Přidat komentář
Kniha nebyla tak dobrá, jako Sestry Makiokovy, ale rozhodně za přečtení stojí. Sám autor psal knihu 3 roky před smrtí, což je z knihy cítit. Neumím si představit, že by někdo mladý dokázal takto vykreslit atmosféru a pocity starého muže. Kniha je obsahem dost zvláštní, ale čím dále jsem četla, tím jsem nechtěla, aby skončila. Okamžiky jeho obsesí, vzrušení a jednání mi přišlo tak reálně vykreslené, že na tom asi i něco bude :)
"Už teď se mi zdá, že slyším hlas, který říká: „Tak tohle jsi provedl a tamhleto spáchal, a teď máš tu drzost, že chceš v klidu umřít? Co tě vede! Trpět si zasloužíš, tak trp!""
Trocha masochizmu, trocha fetišizmu a vekom nesúrodá "dvojica".
Pán Ucugi sa baví a celá rodina až na nevestu tŕpne čo z toho bude.
Vysoký vek môže mať popri všetkom utrpení aj svoje výhody, väčšina toho čo človek vyparatí je vzápätí amnestovaná (navyše ak je dotyčný kmeť majiteľom celkom slušného majetku).
Smútok z utrpenia staroby v príbehu prekrýva radosť z "pustošenia".
Postrádal som autorov cit pre poéziu, taký príjemný v predchádzajúcich knihách.
Ucugi je čarovný satyr a Sacuko urbánny produkt, lákavý, žiadúci, ale tradičného čara zbavený, preto je ťažké povedať, kto koho zneužíva. Pán Ucugi je vzdelaný a kultivovaný estét, Sacuke je síce prázdna, ale "proklatě" dobre vyzerajúca nádoba.
Tak trocha ma zaskočilo, že Japonsko začiatku 60-tych rokov minulého (XX.) storočia ktoré nám Tanizaki ponúka, už viac menej rezignovalo na tradície, pre ktoré je nám všetkým "japano milcom" také drahé.
Záver: Všetci raz zomrieme, ale dovtedy je možné všetko...
Bolesti, pocit blížící se smrti, zbytky touhy, obsese, egoismus a skrývané city, boj s vyprázdněným stářím prostřednictvím psaní sebeironického deníku.
Vtipně i smutně podaný život starého muže, jehož jediné potěšení na sklonku života je žena jeho syna.
Hlavního hrdinu začnete po chvilce nesnášet, ale v průběhu knihy k němu začnete cítit lítost. Japonská literatura je dost atypická a tato kniha by se dala popsat slovem "zvláštní".
Kniha, která formou deníku zachycuje běžné dny stárnoucího japonského muže. Atraktivní prostředí, postavy s jiným typem mentality než je naše. A najednou si uvědomíte, že to co se před vašima očima odehrává v Japonsku, se může odehrávat kdekoliv. Starý muž, který se snaží mobilizovat zbytky svých mužských sil, skrýt svoji slabost a okouzlit svoji mladou a hezkou snachu. Žena, která dokáže starého pána nejen okouzlit, ale doslova vydírat. A tak se ze zdánlivě humorných scén příběhu stává vyprávění, které nutí přemýšlet nad tím, jak vše může být jinak než se nám jeví. Jistě, tohle všechno známe v jiných příbězích, v jiných formách, v jiných kulisách. Ale přesto má tahle kniha svůj půvab.
Tanizaki si tak trochu pohrává - se čtenářem, i sám se sebou. Novela postavená na konfrontaci protikladů - stáří vs mládí, život vs smrt, nemoc, bezmocnost vs zdraví, podnikavost, ošklivé vs krásné, sexuální nemohoucnost vs touha a chtíč, konvence a tradice vs vzpoura a moderna, sado vs maso, rodinná pouta vs osamělost, sobeckost vs obětavost, cynismus vs zdvořilost ....završené samotnou literární formou - subjektivní deníková forma vs suché, objektivní lékařské záznamy pacientova stavu v závěru knihy. Jako by sám autor na konci života balancoval a vyřčení konečného ortele nechával do poslední chvíle na jiných. Není snadné říci, co je vlastně bílé a co černé.
Neskutečně zábavná a čtivá záležitost. Kniha bavila mě i přítelkyni a to nejen, protože máme rádi Japonsko. (Např. Hitomi Kanehara nás neoslovila vůbec). O existenci této knihy jsme neměli dlouho vůbec tušení a když už nám byla prezentována, zněl obsah velmi vážně a možná až brutálně úchylně. Ironicky to tak sprosté nebylo, když to porovnáme třeba s věhlasným Markýzem de Sade. A protože nejsem zrovna milovníkem dlouhých popisů přírody (např. Tolkien), ale mám raději vnitřní úvahy a pocity, bavil mě Deník bláznivého starce ještě víc.
Hrozně čtivá záležitost číst všelijaké vrtochy jednoho, na první pohled docela nevinného, starce. A že jich je! :-) Tahání za nitky a vztahy v rámci rodiny nebo proměňující se Japonsko jsou příjemným přídavkem povedené zpovědi pana Ucugiho.
Výborně popsaná psychologie jediné osoby - umírajícího starce pod dohledem ošetřovatelky, rodiny a hlavně synovy manželky. Je vidět, že sexuální potřeba ovládá člověka v každém věku. K tomu je zajímavý náhled do japonské rodiny, jejích současných zvyků i přežilých tradic.
Spíš než "erotika pro starší a pokročilé" je to pěkná sonda do mezigeneračních vztahů v jedné rodině.
Starý pán, který odmítá vzít v potaz, že je starý - v tom negativním smyslu. Hlavní hrdina se ponižuje, ví o tom a kašle na to. Kdo ví, jak dopadneme my.
Nevím jestli je to tím, že jsem tak otrlá (přečetla jsem Americké psycho bez nějaké větší újmy), ale hlavní hrdina této knihy se mi nijak zvlášť nehnusil. Naopak pro mě bylo docela zajímavé kam to až dojde. Škoda jen, že konec je tak nějak zaonačený, hrozně ráda bych si o panu Ucugim četla dál.
Deník bláznivého starce je svým způsobem velmi odporné dílo. Románek-nerománek starého bláznivého dědka, jehož vrtochy mě nutily nevěřícně kroutit hlavou, a jeho mladé snachy ve mně s každou stránkou budil jen znechucení, ale přesto jsem musela číst dál, abych se dozvěděla, kam až to autor nechá zajít.
Tohle bravurné vyvolání negativních pocitů se musí Japoncům nechat. Nikdo další nedokáže napsat nic tak odporného a absurdního jako oni.
Úžasná sonda do japonského ducha. Ovšem nepopírám, že se čtenáři občas může trochu hnusit hlavní hrdina, ačkoli je to bláznivý stařec a mělo by být na něj pohlíženo shovívavě. Rozhodně zajímavá kniha.
Štítky knihy
nevěra Japonsko zfilmováno japonská literatura rodina rodinné vztahy senioři fiktivní deníky
Autorovy další knížky
| 1969 |  Pět japonských novel |
| 2010 | Sestry Makiokovy |
| 1998 | Chvála stínů |
| 1998 |  Deník bláznivého starce |
| 2011 | Klíč |
(SPOILER) Kdysi jsem u jiné knihy, která se také celá týkala stáří napsala, že je to málo diskutované téma, které bych v knihách ráda viděla častěji. A je tomu stále tak, jenže u Deníku bláznivého starce mi došlo, že mě žalostně nebaví číst realistickou zpověď starého prostopášníka.
Melancholie II., na kterou jsem na začátku odkazovala, mě velice zaujala stylem psaní, které se rovnalo myšlenkovému guláši a musela jsem vyvinout většího úsilí, abych knize porozuměla a také mě to dobře transportovalo do mysli hlavní postavy. Tanizaki sice má krásný, elegantní, čtivý styl psaní a taky nás víceméně transportuje do (své) stařecké hlavy, nicméně číst dokola se opakující události občas proložené bizarními chvílemi se snachou mě stálo nemalého úsilí. Vím, že snaha byla o ironický tón a bizarnosti mají vést k pobavení, ale u protagonisty to bylo tak uvěřitelné, že mě to znechutilo a pouze přiživilo mé antipatie... A to natolik, že jsem jásala, když na konci konečně umřel. A to také nejspíš bylo záměrem.
No, každopádně si asi nemohu moc stěžovat, od knihy s názvem "Deník bláznivého starce" se mi dostalo přesně to, co se dalo očekávat. Stylistika byla pěkná, příběh k smrti nudný. Jedná se však o autentickou zpověď starého člověka a těch moc není (nebo o nich nevím), tudíž nějaký přínos to má. Přečíst to znova mě však nikdo nedonutí.