Deník špatného roku

20.05.2023

Opožděné osvícení, možná poslední láska, nebo netypické přátelství, kdo ví. Každopádně jsem do deníku jen tak nahlédla, ale už jsem ho nedokázala odložit. Byl to velice zajímavý exkurz, tři hlasy, vypravěči ale vlastně nejsou tři, přechod v esejích od radikalismu k soucitu a pod tím příběh, který je vlastně docela prostý. Určitě to není žádná oddychovka. Vtáhlo mě to, nepustilo, nutilo přemýšlet a přehodnocovat. Jedna hvězda dolů matoucí závěr.

29.04.2022

Samotný příběh zabírá menší část knihy a je velmi jednoduchý - spisovatel v něm působí jako vcelku sympatický stařík a jeho zapisovatelka zpočátku jako poněkud duševně omezená krasavice, postupně se ale chová čím dál dospěleji a sympatičtěji. Tu větší část knihy zabírají eseje o všech možných společenských, politických a kulturních tématech. Píše je spisovatel JC a mě by zajímalo, zda se skutečně jedná o postoje samotného autora knihy, nebo zda mají eseje jen dokreslovat povahu románové postavy. Názory jsou nepříjemné, předkládané s naprostou arogancí, čiší z nich zahořklost a nespokojenost, černobílé vidění světa. Pokud se jedná o literární postup, jak dokreslit povahu postavy, uznávám, že je novátorský a zajímavý. Ale příjemné čtení to tedy nebylo.

07.01.2022

Knihu jsem zvolil pro splnění tématu čtenářské výzvy "Kniha od afrického autora". K autorům s nobelovkou přistupuji obezřetně, v díle většinou výrazně uplatňují svoji oceněnou autoritu, což mi úplně nevyhovuje. Narušit to mohly právě ony tři hlasy - tři různé pohledy na stejnou věc, zmíněné v anotaci knihy. Právě proto jsem ji vybral.

Bohužel už od začátku bylo zřejmé, že Coetzee se pustil do moralizování a politiky zpříma. Mnohá témata jeho úvah byla úzce lokální (např. o politickém životě v Austrálii, o Tony Blairovi...), tendenční (zlá Amerika, zaostalé Rusko) či už prostě zastaralá. Čekal bych větší nadhled. Zřejmá byla i jeho profese matematika, kterážto se nenápadně prolínala celým textem. Na druhou stranu oceňuji vysokou jazykovou úroveň knihy, pocitově působila až téměř noblesně. Stejně tak koncept krátkých esejí v kombinaci s okamžitou polemikou (byť mnohdy úplně mimo mísu) byl zajímavý.

Celkově mě tedy úvahy starého muže příliš neobohatily a ani další úhly pohledů tomu nepomohly. Některé témata byla zajímavější, ale většina byla - troufám si říct - zbytečná. Ovšem téma výzvy je splněno a nebylo to ani příliš dlouhé.

18.05.2020

Opět Coetzee dokázal, že je nadobyčejně dobrý vypravěč. Složitější a možná až experimentální struktura textu mi nevadila, akorát teda já četl tři vypravování postupně a ne najednou, možná jsem se tak ochudil o chaotický zážitek, možná bych děj vnímal souvisleji. Každopádně doporučuji. Coetzee je postmoderna jako vyšitá (možná taktéž postkolonialismus), píše hodně o politice, taktéž o spisovatelství a mě to baví, protože v jeho podání se jedná o krásný požitek z jazyka (slov a jejich strukturování do harmonizujících celků), a i když jsou tedy témata jeho próz těžká a někdy až deprimující, stojí za to je číst, dostane se nejen estetického požitku, ale jeho tvorba též stimuluje intelekt čtenáře.

15.07.2018

Boa noite.

J.M. Coetzee, vyslovuje se Já Mám Kozy, vyhrál Nobelovku a tak jsem si řekl, že si na něj posvítím. To byl vcelku dobrej nápad, protože dokud jsem nerozsvítil lampičku, tak jsem nic neviděl!

Hihihi.

Deník je sbírka esejů a postřehů o všem možným, od historie Austrálie, až po US politiku a dopisy fanoušků. Zároveň je o tom, jak jeden starej dědula tyto postřehy souběžně píše, příčemž je mladá buchtička od něj z paneláku překládá a taky o tom píše. Každá stránka je tedy rozdělená na esej, jeho pohled, její pohled, časově to lineární není a tak jsem si chvílemi připadal, jako bych vypil moc jaggermajstra. V jeden moment jsem se tak zmátl, že jsem si dokonce prdl nahlas před člověkem, což jsem udělal poprvé od roku 2003. Tehdy jsem nevěděl, že je Jana v místnosti.

I proto, že mi knihy připomněla tuto temnou hodinu mého života, musím jít s hodnocením na pouhých 5/10, tudíž kniha není lepší než třeba autobusy, které hodnotím 6/10.

20.08.2017

Velice zvláštní. Vlastně ani nevím, co si o tom myslet. Po teoretické stránce perfektní. Tři vypraveci na jedné straně je věc, kterou bych nečekala, věc, která je náročná pro nalezení systému (jak to vlastně číst), věc, která je poměrně nová a mistrně zpracovana.
Nejsem si však jistá, ze mě kniha nějak významne obohatila, jsem z ni vlastně jen zmatená.

14.11.2012

Nikdy jsem si nemyslela, že jde skloubit do jedné knihy dva různé vypravěče s různými názory a krátké eseje. V tomto a v mnohém dalším mě Deník špatného roku od nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Maxwella Coetzeeho náramně překvapila.
Kniha má dva velké oddíly nazvané Tvrdé názory a Měkké názory, které jsou ještě dále ve stránkách dělené na tři různé "vesmíry" (z nedostatku termínů používám toto), kdy (v českém vydání) ve vrchní části stránky jsou vždy eseje, uprostřed příběh z pohledu J.C. a na konci se nachází poznámky jeho písařky Anyi.
V Tvrdých názorech vystupuje spisovatel s iniciálou J.C., jehož úkolem je napsat sbírku názorů pro německou veřejnost. Eseje uveřejněné v této části jsou nejčastěji politického rázu, kdy se postava stařičkého spisovatele vyjadřuje k terorizmu, zacházení s vězni v Guantanámu, vegetariánství, Austrálii nebo k pravděpodobnosti. V dějové části se sedmdesátiletý J.C. poznává s atraktivní Anyou, která o sobě tvrdí, že pracovala ve službách a nabídne jí u sebe práci přepisovatelky. Anya se zdráhá, ale nakonec práci přijme a několikrát do týdne si od něj vyzvedává diktafon s poznámkami, aby je následně přepsala a nahrála na disketu. Anya si je vědomá, že ji J.C. zaměstnal spíše proto, jak vypadá, než pro její kvality sekretářky, což jí později začne vyčítat její přítel Alan, kterému se celá věc s přepisováním nezdá už od začátku. Nenechme se ale zmást, že by byl J.C. nějaký úchyl, který se skrz zaměstnání snaží Anyu ponižovat nebo sexuálně obtěžovat. Je velmi těžké popsat, co cítí starý vzdělaný muž při pohledu na mladou a energickou ženu, aniž bychom do toho zatahovali nějaké nechutnosti, které u J.C. nejsou na místě. Pro Alana je velmi těžce pochopitelné počínání J.C. a snaží se Anye do hlavy vtlouct, že ji skrz práci ponižuje a kupuje si jí jako děvku. Anya zprvu podléhá Alanově vlivu, ale po jisté události (to vám neprozradím. :)) se na něj začne dívat (snad díky J.C.) úplně jinýma očima.
Vcelku zajímavě se vyvíjí i vztah mezi J.C. a Anyou. Ona ze začátku bere svou práci úplně normálně, jenom si pořád stěžuje, že se její zaměstnavatel zajímá pouze o "pravěce intelektuálská" témata a že by neuškodilo, kdyby napsal nějaký příběh. Velmi často diskutuje s Alanem a snaží se zjistit, co si on o tom myslí.
V Měkkých názorech, které nejsou zahrnuty do knihy psané J.C. pro Němce a on je ostatně píše jen kvůli Anye se objevují schůdnější témata, která se sice nesou v podobném duchu, ale hledají odlehčenější témata - esej o líbání, stárnutí, ptactvu (se strakou v hlavní roli :)), klasicích a literatuře. V ději je zaznamenána komunikace mezi Anyou a J.C. a ukazuje se, co všechno se muselo změnit - obě dvě hlavní postavy si uvědomují, jak je ta druhá ovlivnila - J.C. získal zajímavou přítelkyni, snad vnučku,i a omládl, Anya naopak zmoudřela a začala čelit svému životu.
Pokud to ještě nebylo jasné z mého zapáleného komentáře, tak to říkám teď: Deník špatného roku se mi líbil, líbil a líbil. Je to fakt první kniha (na kterou jsem narazila), která dokázala skvěle zobrazit několik druhů vnímání, do příběhu zasadit trochu intelektuality. Mladí si v tuto chvíli uvědomí, že mladí nezůstanou navždy. Že i je čeká stáří, možná v zapomnění ostatních, ponechaní jen vlastním myšlenkám a zkušenostem, které nebudou moct předat, protože v té době už budou zastaralé.
A ještě malý dodatek: všimněte si několik biografických rysů s reálným autorem Johnem M. Coetzeem - inciála J.C., stejný přístup k vegetariánství, učitelská praxe v oboru literatura, narodil se v JARu, vydal knihu Čekání na barbary... Schválně, kdo najde víc. :)