John Maxwell Coetzee

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 12 knih

Nové komentáře u knih John Maxwell Coetzee

Zrání

„Velmi zajímavé uzavření trilogie se znaky autobiografické fikce. Co je na tom všem skutečné a co si Coetzee už domyslel, podle mě není podstatné pro celkové vyznění tohoto příběhu. Právě tento poslední díl ukazuje totiž to, že nikdo nejsme úplně odříznuti od světa ostatních, člověk vchází do interakcí s člověkem, zanechává v něm svůj otisk – často i nelichotivý – podstatné je, že jsme bytosti bytostně sociální a byl nám dán dar dávat sebe druhým, což je věc, o kterou se spíše neúspěšně snaží většina postav v tomto románě. Coetzee umí velmi dobře psát, ať už se jedná o vypravování v první osobě, v odtažité třetí osobě, v dialozích či deníkových zápiscích. Je zajímavé, jak dokáže střídat perspektivy vyprávění, a jak se různí dialogy Coetzeeho "osudových" lidí s fiktivním životopiscem podle osobnosti té které postavy. Některá vypráví suverénně, nenechá si moc skákat do řeči, druhá se se svou submisivní povahou zase spíše podvoluje více vůli životopisce a přijímá i jeho vliv na podobu vyprávěných vzpomínek. Uvedu dva citáty: „Ano,“ kývla jsem. „Čím jiným by kniha měla být, když ne sekerou, která prorazí zamrzlou hladinu uvnitř nás samých?“ (s. 61) Tohle myslím, že není originální Coetzeeho myšlenka, ale jsou to slova Kafky myslím. Přesto je to právě to, co definuje Coetzeeho romány velmi trefně. „To byste to moc zjednodušil. John se výborně hodil pro práci na vysoké škole. Jenže zároveň nebyl bůhvíjak skvělý učitel. Možná by to bylo jiné, kdyby učil sanskrt, sanskrt nebo nějaký jiný předmět, ve kterém nevadí, že jste trochu suchar, že jste rezervovaný. Jednou mi řekl, že se minul povoláním, že měl být knihovníkem. Na takovou práci by se podle mého soudu hodil ideálně.“ (s. 197) Jako knihovník musím začít sbírat tyto citáty. Je to pro mě vždy velkým potěšením si přečíst, že je vlastně v pořádku, že jsem takový suchar.“... celý text
— Knišíl

Čekání na barbary

„Možná jsem ovlivněna tím že jsem zrovna neměla chuť číst, když jsem tento vytvoř četla ale... Nejspíš bych ho zařadila mezi ty slabší knihy, co jsem za život přečetla (momentálně jsem přečetla cca kolem 40 knih). Začátek mi přišel nezajímavý. Až ve druhé kapitole (cca strana 40) jsem pochopila o co zhruba jde. Ale jak píšu, může to být jen mím nezájmem. Čekání na barbary bych si sama nikdy nevybrala, dostala jsem jí zdarma k objednávce pár knih a tak jsem si jí tedy přečetla. Ale dám šanci i jiným knihám od tohoto autora. Možná mě něčím překvapí.“... celý text
— w.d.taylor

Čekání na barbary

„Perfektní čtení.“
— Kabuky

Ježišovo detstvo

„*4,5 Zaujímavá, no zároveň vskutku znepokojivá kniha. Mám celkom problém zistiť, aký zámer autor týmto dielom sledoval. Nepredvídateľné chlapcove otázky a často ešte nepredvídateľnejšie mužove odpovede sú presne tým korením, ktoré dodávajú príbehu pocit neskutočnosti a neobsiahnuteľnosti. Niečo však stále núti čítať ďalej; veď možno odpoveď sa bude skrývať na ďalšej strane...“... celý text
— Teraesa

Mládí

„Coetzee patří mezi mé oblíbené autory a již mi chybí jediná kniha, abych měl celého Coetzeeho v dosavadních českých překladech načteného. Zaslouží si tento spisovatel Nobelovu cenu? Myslím, že ano, ale i kdyby ji neměl, nic to nezměnění na tom, že je Coetzee skvělý stylista, umí zaujmout a píše o důležitých věcech, které jsou v konečném pohledu vlastně univerzálními lidskými záležitostmi (emigrantství a odcizenost, hledání smyslu existence, zpytování svědomí, ...). Pokud bych však měl vyjádřit něco, co mě vzhledem ke charakteristice Coetzeeho psaní nejvíce napadá, je to, že je jeho tvorba autentická. Nebere si servítky sám se sebou, je k sobě upřímný až natolik, že to některým čtenářům může připadat velmi nesympatické. Hlavně ve fiktivní autobiografické trilogii (dosud přečtené mám Chlapectví, a právě komentované Mládí), je to ponejvíce patrné. Ano, ani mě hlavní postava románu není sympatická, kolikrát jsem měl chuť odsoudit toho mladého muže, ale cožpak při pohledu do svého vlastního života nezjišťuji, že mnohé z něho, pokud by bylo napsáno, nevyznělo by o mnoho lépe? Za toto si Coetzeeho cením, i když se jedná o fikci, a nelze ztotožnit postavu s autorem, tedy ani určit přesnou míru skutečného vypsání sebe samého na papír, nelze si při pročítání jeho knih neuvědomit, že to přece má mnohem více společného s našimi životy, i když se to odehrává jinde a v jiném čase a na fiktivním poli. Lidské povahy jsou si podobné, a to mě na Coetzeeho tvorbě přitahuje, že i když člověk zdánlivě čte něco „exotického“, je to jenom zdání, protože je to naopak mnohem bližší našemu vlastnímu nitru, tj. pohybujeme se nakonec v našich vnitřních krajinách. Pro tento poznatek, dovolím si tvrdit, se nejedná u Coetzeeho o módní plácání v sebelítosti bez východiska, jak to někteří současní autoři velmi dobře umějí, ale naopak mi to dodává naději, že dokonce i pro naše odlišnosti a podivínství, jsme si možná mnohem blíže, než si myslíme. „Chyba je v tom, že není ochoten zažívat neúspěch. Chce za každý svůj pokus dostat jedničku nebo sto procent a na okraji velké Výborně! Jak absurdní! Dětinské! Nikdo mu to nemusí říkat, sám to vidí. Nicméně. Nicméně nedokáže to. Ne dnes. Snad zítra. Snad zítra bude v té správné náladě, bude mít tu odvahu.“ (s. 175)“... celý text
— Knišíl

Přejít na knížky autora