Pomalý muž přehled

14.07.2021

Pomalý muž je na jedné úrovni realistickým románem, který popisuje vyrovnávání se jednoho starého Australana-Francouze se ztrátou nohy, ke které dojde po srážce s automobilem. Ztrátu fyzické části svého těla se snaží stárnoucí Paul Rayment nahradit novou láskou ke své chorvatské ošetřovatelce Marijaně Jokićové.
Na straně druhé se jedná o literární dílo postmoderny, a tak můžeme příběh také číst jako příběh vztahu mezi spisovatelkou (Elizabeth Costellovou) a její literární postavou Paulem. Metanarativní rovina, jak typické pro postmoderní literaturu, mě však též zaujala.
Ve výsledku se jedná o velmi kvalitní, stylisticky bravurně zvládnutý román, a Nobelovce se v tomto případě vůbec nedivím. Myslím, že je ve správných rukou. Coetzee je pro mě autor na hraně realismu a postmoderny. Více se mi sice líbí jeho realističtější romány (např. Hanebnost, Doba železná), ale prvky postmoderny v jeho experimentálnějších prózách si také ve finále užívám (např. Ďabiel DeFoe, Deník špatného roku).

„Jeho prarodiče měli šest dětí. Jeho rodiče měli dvě. Šest, dvě, jedno nebo žádné: všude kolem sebe neustále vidí tu bídnou posloupnost. Kdysi si myslel, že to v tomto přelidněném světě dává smysl. Bezdětnost chápal jako ctnost, stejně jako mírumilovnost, jako snášenlivost. Nyní naopak se mu bezdětnost jeví jako šílenství, davové šílenství, přímo hřích. Jaké větší dobro může být než další životy, další duše? Jak bude nebe naplněno, když země přestane posílat své zboží?“ (s. 34)

„Je to možná nepředstavitelné, ale nepředstavitelné věci jsou tu od toho, aby si je člověk představoval.“ (s. 44)

11.11.2018

Kniha je řemeslně dobře napsaná, ale ničím nepřekvapí a abych byl upřímný, hlavní postava je neurotik a i když přišel o nohu, tak mi ho líto není. Žena, kterou chce svést přes jejího syna, to s ním pěkně koulí. Toto dílo nevypovídá o tom, že autor dostal Nobelovu cenu. Psychologizace postav, na které dílo Coetzee staví, nepůsobí moc přesvědčivě.