Pomalý muž
John Maxwell Coetzee
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13997/bmid_pomaly-muz-OKi-13997.jpg
4
39
39
Paulu Raymentovi je šedesát a po nehodě přišel o část pravé nohy. S nalomeným zdravím a chmurami na duši se vrací do svého poustevnického bytu, kde se o něj má starat ošetřovatelka Marijana, chorvatská imigrantka. Paul si začíná bolestně uvědomovat mučivou pravdu: nemá děti. Současně se v něm však probouzí ještě jiný, naprosto nečekaný cit touha po Marijaně. Svou lásku jí ale nemůže projevit jinak než snahou pomoci jejímu synovi. Nabídne se tedy, že Dragovi zaplatí vzdělání, ačkoli dobře ví, že ona jeho velkorysost nikdy neocení. Marijaniny úmysly náhle přestávají být tak nevinné a čisté jako ještě před nedávnem. Jednoduché vztahy se začínají komplikovat... celý text
Přidat komentář
Kniha je řemeslně dobře napsaná, ale ničím nepřekvapí a abych byl upřímný, hlavní postava je neurotik a i když přišel o nohu, tak mi ho líto není. Žena, kterou chce svést přes jejího syna, to s ním pěkně koulí. Toto dílo nevypovídá o tom, že autor dostal Nobelovu cenu. Psychologizace postav, na které dílo Coetzee staví, nepůsobí moc přesvědčivě.
Neobvyklý námět + troška magického realismu = hodně zajímavé počtení. Jde v ní o víc, než jen o děj, ale ani ten není nudný. Rozhodně to není kniha pro každého, mně se ale líbila.
Kniha, která ve mně za celou dobu čtení nechávala zvláštní negativní pocity... což bylo možná cílem. Nejvíce na mě působila postava Elizabeth Costellové, která se zčista jasna objevila - která se ale objevila podle mého jen v mysli Paula...
Zajímaly by mě názory ostatních na tuhle knížku.
Ak som V SRDCI ZEMĚ definovala ako knihu snovú a väčšinu ostatných Coetzeeho textov pokladám za texty realistické, potom POMALÝ MUŽ je niekde na ich rozhraní, keďže realita je v tomto prípade okorenená štipkou magična. Opäť musím vyzdvihnúť zvláštny typ vnútorného monológu, ktorým hlavná postava komunikuje s čitateľom. Coetzeemu sa darí napojiť sa na myslenie čitateľa a naladiť sa na jeho pocity, čím vyvoláva dojem, že v ňom číta ako v otvorenej knihe a len popisuje čo vidí, cíti, tuší. Je až neuveriteľné, že hoci je každá z jeho postáv charakterovo veľmi osobitá, má iný život, problémy, inak myslí a má iné pocity, predsa je univerzálna, vďaka čomu má blízko k širokému spektru čitateľov, a to aj v prípade, keď je opačného pohlavia, veku, atď. ako sám čitateľ. Taká je aj postava Paula Raymenta v Pomalom mužovi. V ňom obsiahnutý reálny základ je tu narúšaný tajomnosťou, ktorú do textu vnáša postava Elizabeth Costello. Okolnosti jej vstupu do deja a pôsobenia v ňom, Coetzee necháva náročky zahmlené. Je Elizabeth skutočná, alebo ide len o prelud, Paulovu halucináciu a ak je preludom, čo predstavuje? Náročnosťou patrí text k tým ťažším z jeho tvorby.
Přemýšlela jsem, co ještě napsal a co jiného mohlo být tak skvělého, že dostal Nobelovku. Přišlo mi to nudné, táhavé.
J.M.Coetzee - nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2003
cituji z jedné recenze: "Je to nádherný příběh na odporné téma".
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  Čekání na barbary |
| 2006 | Život a doba Michaela K. |
| 2002 | Hanebnost |
| 2007 | Chlapectví |
| 2008 | Deník špatného roku |
Pomalý muž je na jedné úrovni realistickým románem, který popisuje vyrovnávání se jednoho starého Australana-Francouze se ztrátou nohy, ke které dojde po srážce s automobilem. Ztrátu fyzické části svého těla se snaží stárnoucí Paul Rayment nahradit novou láskou ke své chorvatské ošetřovatelce Marijaně Jokićové.
Na straně druhé se jedná o literární dílo postmoderny, a tak můžeme příběh také číst jako příběh vztahu mezi spisovatelkou (Elizabeth Costellovou) a její literární postavou Paulem. Metanarativní rovina, jak typické pro postmoderní literaturu, mě však též zaujala.
Ve výsledku se jedná o velmi kvalitní, stylisticky bravurně zvládnutý román, a Nobelovce se v tomto případě vůbec nedivím. Myslím, že je ve správných rukou. Coetzee je pro mě autor na hraně realismu a postmoderny. Více se mi sice líbí jeho realističtější romány (např. Hanebnost, Doba železná), ale prvky postmoderny v jeho experimentálnějších prózách si také ve finále užívám (např. Ďabiel DeFoe, Deník špatného roku).
„Jeho prarodiče měli šest dětí. Jeho rodiče měli dvě. Šest, dvě, jedno nebo žádné: všude kolem sebe neustále vidí tu bídnou posloupnost. Kdysi si myslel, že to v tomto přelidněném světě dává smysl. Bezdětnost chápal jako ctnost, stejně jako mírumilovnost, jako snášenlivost. Nyní naopak se mu bezdětnost jeví jako šílenství, davové šílenství, přímo hřích. Jaké větší dobro může být než další životy, další duše? Jak bude nebe naplněno, když země přestane posílat své zboží?“ (s. 34)
„Je to možná nepředstavitelné, ale nepředstavitelné věci jsou tu od toho, aby si je člověk představoval.“ (s. 44)