Mládí přehled
John Maxwell Coetzee
John Maxwell Coetzee série
< 2. díl >
Próza Mládí navazuje na vzpomínkovou knihu Chlapectví. Vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě se přestěhuje z Kapského Města do Londýna, aby se vymanil jak z vlivu rodičů, tak z nezdravé politické atmosféry, která v Jižní Africe vládne. Chce se zde věnovat literatuře, zároveň si však musí najít obživu. Ve svých úvahách, nakolik smí umělec – budoucí umělec ustoupit požadavkům „obyčejného“ světa, i o způsobu umělecké tvorby a jejím smyslu se v duchu odvolává na své vzory Eliota, Rimbauda, Baudelaira a další a zároveň se s nimi dostává do pomyslných sporů. Prožívá rovněž milostná rozčarování obojího druhu – je zklamáván i zklamává. Ujasňuje si, zda k tomu, aby tvořil pravdivě, je nutné, aby byl umělec zamilovaný či trpěl, nebo aby jeho tvorba vycházela ze skutečných sexuálních zážitků. To vše se odehrává na pozadí Londýna počátku šedesátých let minulého století s jeho strojenou korektností, v níž budoucí spisovatel žije životem cizince – cizince ve smyslu národnostním i lidském.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Mládí. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (10)
Knihy od tohoto autora mám ráda. Prostředí,lidi i své pocity popisuje tak, že jsem to všechno prožívala,jakoby jsem vyrůstala vedle něj.
Kniha se hodí do ČV 6/2024.
Další z Coetzeeových ponorů do nitra postavy, tentokrát nemilosrdný, demaskující a odhalující. Kam vlastně hlavní hrdina míří? Co je jeho životním cílem? Zdá se, že to jsou pouhé chiméry: stát se umělcem, prožít vášnivou lásku. Sobecký, sebestředný a zbabělý je ten, který určitě ví jen to, co nechce: vrátit se do Jižní Afriky. Trudné čtení.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Mládí v seznamech
| v Přečtených | 68x |
| ve Čtenářské výzvě | 8x |
| v Doporučených | 4x |
| v Knihotéce | 50x |
| v Chystám se číst | 25x |
| v Chci si koupit | 2x |
| v dalších seznamech | 4x |
Štítky knihy
Londýn dospívání studenti spisovatelé Jihoafrická republika jihoafrická literatura intelektuálovéAutorovy další knížky
| 2001 |  Čekání na barbary |
| 2006 | Život a doba Michaela K. |
| 2002 | Hanebnost |
| 2007 | Chlapectví |
| 2008 | Deník špatného roku |
Coetzee patří mezi mé oblíbené autory a již mi chybí jediná kniha, abych měl celého Coetzeeho v dosavadních českých překladech načteného. Zaslouží si tento spisovatel Nobelovu cenu? Myslím, že ano, ale i kdyby ji neměl, nic to nezměnění na tom, že je Coetzee skvělý stylista, umí zaujmout a píše o důležitých věcech, které jsou v konečném pohledu vlastně univerzálními lidskými záležitostmi (emigrantství a odcizenost, hledání smyslu existence, zpytování svědomí, ...).
Pokud bych však měl vyjádřit něco, co mě vzhledem ke charakteristice Coetzeeho psaní nejvíce napadá, je to, že je jeho tvorba autentická. Nebere si servítky sám se sebou, je k sobě upřímný až natolik, že to některým čtenářům může připadat velmi nesympatické. Hlavně ve fiktivní autobiografické trilogii (dosud přečtené mám Chlapectví, a právě komentované Mládí), je to ponejvíce patrné. Ano, ani mě hlavní postava románu není sympatická, kolikrát jsem měl chuť odsoudit toho mladého muže, ale cožpak při pohledu do svého vlastního života nezjišťuji, že mnohé z něho, pokud by bylo napsáno, nevyznělo by o mnoho lépe?
Za toto si Coetzeeho cením, i když se jedná o fikci, a nelze ztotožnit postavu s autorem, tedy ani určit přesnou míru skutečného vypsání sebe samého na papír, nelze si při pročítání jeho knih neuvědomit, že to přece má mnohem více společného s našimi životy, i když se to odehrává jinde a v jiném čase a na fiktivním poli. Lidské povahy jsou si podobné, a to mě na Coetzeeho tvorbě přitahuje, že i když člověk zdánlivě čte něco „exotického“, je to jenom zdání, protože je to naopak mnohem bližší našemu vlastnímu nitru, tj. pohybujeme se nakonec v našich vnitřních krajinách.
Pro tento poznatek, dovolím si tvrdit, se nejedná u Coetzeeho o módní plácání v sebelítosti bez východiska, jak to někteří současní autoři velmi dobře umějí, ale naopak mi to dodává naději, že dokonce i pro naše odlišnosti a podivínství, jsme si možná mnohem blíže, než si myslíme.
„Chyba je v tom, že není ochoten zažívat neúspěch. Chce za každý svůj pokus dostat jedničku nebo sto procent a na okraji velké Výborně! Jak absurdní! Dětinské! Nikdo mu to nemusí říkat, sám to vidí. Nicméně. Nicméně nedokáže to. Ne dnes. Snad zítra. Snad zítra bude v té správné náladě, bude mít tu odvahu.“ (s. 175)