Zrání
John Maxwell Coetzee
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31474/bmid_zrani-U3t-31474.jpg
4
39
39
John Maxwell Coetzee série
< 3. díl
Autobiografie, kterou její autor nikdy nenapsal, a vzpomínky na zemřelého, který stále ještě žije… Román Zrání uzavírá Coetzeeho třídílnou fiktivní autobiografii, a navazuje tak na knihy Chlapectví a Mládí. Svorníkem příběhu je mladý Angličan Vincent, který připravuje knihu o již zemřelém autorovi Johnu Maxwellu Coetzeem a schází se kvůli ní s pěticí lidí, jejichž životy se nějakým způsobem protnuly s životem tohoto spisovatele a z nichž každý z nich ho vidí jinýma očima. Pandán k těmto vzpomínkám tvoří Coetzeeho poznámky k chystané autobiografii, kterou ovšem nikdy nenapsal. Zrání je silná próza, již Coetzee prokládá drsným sebezničujícím humorem; a také něžná, jímavá knížka o podobách lásky a o vztahu zralého muže k otci.... celý text
Přidat komentář
Jako třetí svazek trilogie dává celku smysl. První díly jsou opravdu jen část skládačky, kterou doskládat není snadné, jak o tom svědčí Zrání. Něco o rodině, to se zjistit dá. Jak se vztahuje k Afrikáncům, to taky. Studia - i to lze popsat. Jenomže pak je zde život, nejednoznačnosti, jednání, které se jeví jednou tak, jindy jinak. Život viděný z perspektivy svědků se náhle jeví nepřehledný, nejasný, tu se něco osvětlí, tu zase ztmavne. Nejistota v tom, kdo vlastně je John Coetzee, je nejistotou o tom, kdo jsem já, čtenář. Jak se vidím - a jaký jsem. Kdo mě zná? Co o mně vypovídá mé jednání, postoje, s kým a jaký mám sex? Jak mě vidí příbuzní? Měním se v čase, nebo jsem stále tím dítětem, o němž jsme četli v prvním svazku?
Coetzeeova Trilogie je mistrovským dílem, naprosto unikátně napsaným a zabírajícím hloubky, o nichž se jiným autorům jen zdá. O tomto díle bych chtěl psát diplomku.
Závěrečný díl trilogie byl zvláštní. Už tím, že autor o sobě samém píše jako o již zemřelém člověku. Kniha psaná formou reportážních rozhovorů, které mají vytvořit celek. Docela zajímavě pojato, i když místy až zbytečně zdlouhavé a nudné. Osobně se mi nejvíce líbily až nedatované zápisky. Nejnudnější pro mě byla pasáž sestřenice.
Autora si ještě někdy určitě přečtu, svým stylem mě oslovil.
Vzhľadom k tomu, že všetky tri knihy som čítala hneď po sebe, ostala som Zráním zaskočená. Otvárala som ju hneď po tom, ako som dočítala Mládí. Prekvapila ma zmena formy a tak trošku musím priznať, že nemilo. Akosi som si zvykla na to, že v predchádzajúcich dieloch som sa ponorila do Johnových myšlienok, do jeho vnútorného sveta a Zrání ma z neho vytrhlo. Už som nečítala o tom podivínskom chlapíkovi a aj napriek mojej nesympatii voči nemu, mi to akosi chýbalo. Tešila som sa, že John v tom vyzretom veku bude iný, že sa trošku zmení jeho pohľad na svet, aj na samého seba. Bohužiaľ, dostalo sa mi jediného. Pohľadu na neho, prostredníctvom iných osôb. Na jednu stránku ma to mrzelo, ale na druhú stranu je to aj akýsi druh odvahy, napísať fiktívnu biografiu takýmto spôsobom. Opäť uvažujem o tom, čo z toho pripísať k relánemu Coetzeemu a čo nie? Či samotný autor je tak fikaný, že chce čitateľa zmiasť a odvrátiť ten skutočný pohľad na seba samotného, alebo je ten literárny John jeho vernou kópiou?
"Tomu muži chybí řada věcí, říkala jsem si, ale nejvíc ze všeho by potřeboval někoho, kdo ho naučí lásce."
4/5
Fiktivní autobiografii začínám číst od konce (vzhledem k tomu, jak volný až anarchistický přístup k životopisu Coetzee zaujal, mi to nepřijde nijak nepatřičné). Zrání mě v první polovině nesmírně zajímalo a bavilo, ať už šlo o dosud neprobádanou atmosféru Jihoafrické republiky, nebo o sestavování obrazu z deníkových záznamů či interview. Jenže v druhé půlce se pro mě forma i obsah naprosto vyčerpaly a celkový dojem šel dolů.
Nejsilnější dozvuky má část vyprávěná Coetzeeho sestřenicí a úplný úvod, deníkové záznamy o otci a manuální práci (vykonávané intelektuálem).
Pouštím se do Mládí!
Hodně zajímavé a velmi originální zpracování vlastního životopisu - z pohledu jiných osob. Coetzee je jejich optikou k sobě značně kritický. + zajímavý pohled na tehdejší dobu v JAR.
V záverečnej časti fiktívnej Coetzeeho autobiografie ma prekvapila a potešila čiastočná zmena formy, prinášajúca oživenie. K tej tradičnej, jedinečnej a svojskej, ktorej sa Coetzee dôsledne pridržiava takmer vo všetkých svojich knihách (vnútorný monológ, podstatou ktorého je nahradenie prvej osoby treťou osobou), pribudli dialogické časti a náhľad na jeho osobu očami iných osôb. Hoci v konečnom dôsledku sú ich názory na Coetzeeho osobu zhodné a nie sú práve lichotivé, nikto z nich nemôže poprieť, že stretnutie s Johnom niečo v ich živote zmenilo, otvorilo im oči, niečo v nich zanechalo, rovnako ako si s veľkou pravdepodobnosťou aj vy sami poviete, že literárne stretnutie s týmto autorom stálo za to.
Po dočítaní „trilógie“ nie je možné vyhnúť sa úvahám, čo z prečítaného je skutočne pravda a čo len autorov výmysel a kým Coetzee v skutočnosti je. Ak naozaj ide o mimoriadne úprimnú spoveď, aký človek je Coetzee, keď sa dobrovoľne priznáva ku všetkým svojim slabostiam a najintímnejším myšlienkam? Naozaj si o sebe myslí, že je zvláštny, že je niečo extra? A je naozaj zvláštny? A akým človekom ste vy, ak sa vidíte v mnohom z toho, čo vám bez ostychu predkladá? A hlavne vyvstáva otázka – ak je skutočne taký, aký dojem sa o sebe pokúsil navodiť, ako docielil tak dokonalý a univerzálny ponor do duše jednotlivca?
Ťažko povedať, ktorá z troch na seba naväzujúcich kníh „autobiografie“ je najlepšia. Po prečítaní tej prvej sa už len veziete po stránkach ďalších časti až do konca. Dá sa na ne síce nazerať aj izolovane, ale hodnotiť sa tak nedajú. Až po prečítaní všetkých častí si možno vytvoriť ucelený obraz o autorovi, z tohto dôvodu odporúčam čítať naraz, ako celok. A hoci som sa ešte neprehrýzla celou jeho tvorbou, túto „autobiografiu“ pokladám za najčitateľnejšiu a z hľadiska zložitosti predkladaných myšlienok aj za najjednoduchšiu z jeho kníh. Je ideálna na "zoznámenie sa" s Coetzeem, nakoľko poskytuje akýsi základ pre lepšie chápanie ďalších jeho diel.
Kníh, ktoré zasiahnu niečo naozaj hlboko vo mne, nie je až tak veľa. Iste, mnohé z nich hodnotím pozitívne, nad mnohými dlho premýšľam, v pamäti si uchovávam spomienky na ne, mnohé vo mne dokážu vyvolať odozvu. Ale len niektoré zanechajú naozaj trvalú stopu. Coetzeeho knihy sú presne takéto.
Knihu nemůžete číst jen tak, musíte o ní přemýšlet od začátku do konce. Není to jenom příběh o Johnovi a jeho světě, ale je zde také popsána těžká historie Jihoafrické republiky v sedmdesátých letech dvacátého století a vztah barevných a bělochů v jedné zemi, který nebyl zrovna jednoduchý.
Přiznávám, začínat číst trilogii od třetího dílu a autora samotného pak od poseldního dílu jeho autobiografie je trochu bizarní, ale co už... Když se vám naskytne držitel Nobelovy ceny v bookshopu za 30 korun, neberte to.
A rozhodně tohohle nelituju. Izzy už tady knihu rozpitvala dostatečně dobře, já jen za sebe dodám, že některé části knihy odsejpají lépe, některé poněkud pomaleji, většinou podle toho, kdo je zrovna u kormidla Coetzeeho životního příběhu. Tolik asi za mě a tomu bych dal tak 4 hvězdy.
Poslední pátá je za geniální zpracování, které více než vhled do života autora a jeho osvětlení nabízí v podstatě jen hromadu dalších otázek k zamyšlení včetně té na věrohodnost celého díla. Musím nechat, že takhle podaný vlastní životopis jsem ještě neviděl...
Koupil jsem si Zrání a Mládí, to druhé jsem po hodince přestal číst, přišlo mi to dost slabé a nezáživné. Naopak Zrání, jako by napsal úplně někdo jiný. Originální pojetí a obsahově ještě lepší, taková psychologie vztahů, zejména autorovy osoby a člověk se i zasměje. Zaškrtl jsem si pár velmi hezky zformulovaných míst k zamyšlení, ke kterým se časem vrátím;) Doporučuji.
Zrání navazuje na Clapectví a Mládí. Já jsem tyto knihy nečetla. Nečetla jsem vlastně žádné jiné dílo od Coetzeeho, ale po přečtení Zrání o tom dost uvažuji. Chlapectví a Mládí nám může třeba pomoct pochopit lépe postavu Coetzeeho, může nám i trošku vyjasnit vztah mezi Coetzeem a jeho otcem, který je v knize určitě také důležitý. Nebo nám díky tomu bude jasnější, proč ostatní viděli Coetzeeho jako podivína, o čemž se ve Zrání dočteme.
Tato kniha mě nezaujala tolik vyprávěnými příběhy jako spíše zvláštním zpracováním. Jedná se vlastně o autobiografii, ale v knize je Coetzee už po smrti a jeho životopis chce sepsat Vincent. Mají mu k tomu pomoci Coetzeeho datované a nedatované zápisky a rozhovory s pěticí lidí, kteří se někdy s Coetzeem setkali a byli pro něj určitým způsobem důležití. Jsou to: Coetzeeho milenka Julie, sestřenice Margot, nenaplněná láska a matka jeho žačky Adriana, přítel Martin a kolegyně z univerzity a milenka Sofie. Kolik pravdivých informací se ale Vincent dozví? Julie Vincenta varuje, že mu bude vykládat svůj příběh, v němž Coetzee sehrál určitou roli, ale to je něco zcela jiného než Coetzeeho příběh a její role v něm. Julie také používá dialogy...opravdu se tak kdysi ale odehrály, nebo jsou pouze nynějším výmyslem Julie? Rozhovor s Margot sepíše Vincent do souvislého vyprávění, které jí dává číst. Ta s tím ale není úplně spokojená, nyní jí to vyznívá jinak...že by si Vincent něco domýšlel? A mohla Adrianin příběh, ikdyž třeba jen lehce a nezáměrně, pozměnit přítomná překladatelka? Martin pak zpochybňuje hodnotu svěděctví milenky. Říká:"Nebude to jen snůška babských drbů?" Vincent si myslí, že deníkům Coetzeeho nejde příliš věřit, že Coetzee byl přece spisovatel, ale Sofie mu oponuje s názorem, že v každém z nás je trošku spisovatel a že rozhovory jsou také hodně stylizované.
Je zajímavé přemýšlet nakolik je tento žiotopis pravdivý a nakolik ne. Líbí se mi ale, že se Coetzee snaží dívat se na sebe i z jiných pohledů. Náš život není přece jen náš vlastní příběh. Vstupujeme i do životů jiných lidí a stáváme se tak součástí dalších příběhů a pomáháme je tvořit a ony tak zase dotvářejí naši osobnost.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2001 |  Čekání na barbary |
| 2006 | Život a doba Michaela K. |
| 2002 | Hanebnost |
| 2007 | Chlapectví |
| 2008 | Deník špatného roku |
Velmi zajímavé uzavření trilogie se znaky autobiografické fikce. Co je na tom všem skutečné a co si Coetzee už domyslel, podle mě není podstatné pro celkové vyznění tohoto příběhu. Právě tento poslední díl ukazuje totiž to, že nikdo nejsme úplně odříznuti od světa ostatních, člověk vchází do interakcí s člověkem, zanechává v něm svůj otisk – často i nelichotivý – podstatné je, že jsme bytosti bytostně sociální a byl nám dán dar dávat sebe druhým, což je věc, o kterou se spíše neúspěšně snaží většina postav v tomto románě. Coetzee umí velmi dobře psát, ať už se jedná o vypravování v první osobě, v odtažité třetí osobě, v dialozích či deníkových zápiscích. Je zajímavé, jak dokáže střídat perspektivy vyprávění, a jak se různí dialogy Coetzeeho "osudových" lidí s fiktivním životopiscem podle osobnosti té které postavy. Některá vypráví suverénně, nenechá si moc skákat do řeči, druhá se se svou submisivní povahou zase spíše podvoluje více vůli životopisce a přijímá i jeho vliv na podobu vyprávěných vzpomínek.
Uvedu dva citáty:
„Ano,“ kývla jsem. „Čím jiným by kniha měla být, když ne sekerou, která prorazí zamrzlou hladinu uvnitř nás samých?“ (s. 61)
Tohle myslím, že není originální Coetzeeho myšlenka, ale jsou to slova Kafky myslím. Přesto je to právě to, co definuje Coetzeeho romány velmi trefně.
„To byste to moc zjednodušil. John se výborně hodil pro práci na vysoké škole. Jenže zároveň nebyl bůhvíjak skvělý učitel. Možná by to bylo jiné, kdyby učil sanskrt, sanskrt nebo nějaký jiný předmět, ve kterém nevadí, že jste trochu suchar, že jste rezervovaný. Jednou mi řekl, že se minul povoláním, že měl být knihovníkem. Na takovou práci by se podle mého soudu hodil ideálně.“ (s. 197)
Jako knihovník musím začít sbírat tyto citáty. Je to pro mě vždy velkým potěšením si přečíst, že je vlastně v pořádku, že jsem takový suchar.