Mládí
John Maxwell Coetzee
John Maxwell Coetzee série
< 2. díl >
Próza Mládí navazuje na vzpomínkovou knihu Chlapectví. Vypravěč a hlavní hrdina v jedné osobě se přestěhuje z Kapského Města do Londýna, aby se vymanil jak z vlivu rodičů, tak z nezdravé politické atmosféry, která v Jižní Africe vládne. Chce se zde věnovat literatuře, zároveň si však musí najít obživu. Ve svých úvahách, nakolik smí umělec – budoucí umělec ustoupit požadavkům „obyčejného“ světa, i o způsobu umělecké tvorby a jejím smyslu se v duchu odvolává na své vzory Eliota, Rimbauda, Baudelaira a další a zároveň se s nimi dostává do pomyslných sporů. Prožívá rovněž milostná rozčarování obojího druhu – je zklamáván i zklamává. Ujasňuje si, zda k tomu, aby tvořil pravdivě, je nutné, aby byl umělec zamilovaný či trpěl, nebo aby jeho tvorba vycházela ze skutečných sexuálních zážitků. To vše se odehrává na pozadí Londýna počátku šedesátých let minulého století s jeho strojenou korektností, v níž budoucí spisovatel žije životem cizince – cizince ve smyslu národnostním i lidském.... celý text
Přidat komentář
Knihy od tohoto autora mám ráda. Prostředí,lidi i své pocity popisuje tak, že jsem to všechno prožívala,jakoby jsem vyrůstala vedle něj.
Kniha se hodí do ČV 6/2024.
Další z Coetzeeových ponorů do nitra postavy, tentokrát nemilosrdný, demaskující a odhalující. Kam vlastně hlavní hrdina míří? Co je jeho životním cílem? Zdá se, že to jsou pouhé chiméry: stát se umělcem, prožít vášnivou lásku. Sobecký, sebestředný a zbabělý je ten, který určitě ví jen to, co nechce: vrátit se do Jižní Afriky. Trudné čtení.
Velmi příjemné čtení plné zajímavých myšlenek, moje první kniha od autora. Znát tak díla všech zmiňovaných autorů - literárních vzorů - užila bych si určitě příběh ještě více.
Po přečtení prvního dílu jsem se hned s radostí pustil do toho druhého. Styl a kvalita psaní zůstala, oproti Chlapectví bych si dovolil tvrdit, že snad i lepší.
Nyní už mladík žijící v Londýně, který se snaží zapadnout a stát se čímkoliv, jen ne Jihoafričanem. Navíc stále řeší sebe, vztahy, práci, snahu stát se básníkem a do toho stále se vracející vztah k matce, kterou za sebou vláčí jako pomyslnou kouli na noze.
Za mě výborná kniha.
Hneď po prečítaní prvej časti trilógie som otvorila túto druhú knihu a ocitla sa v myšlienkach mladého Johna v Londýne. V meste, v ktorom sa chce úplne dištancovať od svojich koreňov a kde chce nájsť vlastnú nezávislosť a stať sa básnikom.
"Jižní Afrika je jako závaží, jež má omotané kolem krku. Rád by se jej zbavil, aby mohl začít dýchat."
"On není uprchlík, vlastně kdyby si dělal nárok na status uprchlíka, nebylo by mu to na ministerstvu vnitra k ničemu. Kdopak vás utiskuje? ptali by se ho na ministerstvu vnitra. Před čím prcháte? Před nudou, odpověděl by. Před šosáctvím. Před degenerací morálky. Před hanbou. Kam by ho takové vysvětlení asi přivedlo?"
Opäť je všetko trošku inak a tento rozpor medzi snahou a skutočnosťou je vlastne zmes Johnových myšlienok, do ktorých môžeme prostredníctvom knihy nahliadať. A nedá mi nemyslieť na to, ktoré myšlienky sú len autorovou fikciou a ktoré sa skutočne dotýkajú jeho osoby. Jedno viem iste, John mi je nesympatický a jeho myšlienky a postoje ma v niektorých situáciach iritujú. Nepáči sa mi jeho postoj k životu, nepáči sa mi jeho myslenie, ani riešenie problémov. Každopádne sa mi páči tieto myšlienkové pochody sledovať. Dokonca sa mi Mládí páčilo o trošku viac než Chlapectví a opäť som bola po prečítaní nedočkavá a hneď siahla po poslednej časti, ktorú mám momentálne rozčítanú.
4/5
Kniha má vysoké hodnocení, tak sem si řekla, že si ji přečtu. Upřímně - čekala jsem něco víc. Ano, bylo to příjemné čtení, odpočinkové, ale chyběl mi tam nějaký nečekaný zvrat, něco, čím mě kniha nadchne a bohužel nic takového neobsahuje. Ale .. pěkné povídání o životě jednoho mladíka z Kapského města, který se rozhodl žít v Londýně..
Rovnako ako predošlá časť Coetzeeho spomienkového cyklu s autobiografickými črtami, aj Mládi je vystavané na zvláštnom type vnútorného monológu, kedy autor volí rozprávanie vo forme 3. osoby, avšak s úmyslom navodiť dojem, že sa čitateľovi prihovára v 1. osobe, čo sa mu, hoci táto snaha vyznieva trochu odvážne, naozaj darí. Johnove myšlienky pozvoľna splývajú a prelínajú sa s vlastnými úvahami a pocitmi adresáta, mnohé mu evokujú a pripomínajú. Vnemy, ktoré Coetzee dokáže navodiť nie sú práve príjemné, určite však každému jednému človeku v istom veku veľmi dobre známe. John, hoci oficiálne dospelý, je stále skôr tápajúcim dieťaťom. Síce je zodpovedný sám za seba a stojí na vlastných nohách, túži skryť sa pod niečie ochranné krídla. V cudzej krajine, bez rodiny, ktorej sa vzdal, má problém aklimatizovať sa, je osamelý viac ako kedykoľvek predtým, nedokáže si vytvoriť puto k žiadnemu človeku. Jeho život ovládajú nenaplnené túžby a sny. Snaží sa nájsť si svoje miesto vo svete, najprv však musí prísť na to, kým vlastne je. Johnovo hľadanie vlastnej identity sa zreteľne odráža v jeho snahe stať sa básnikom – stotožňuje so svojimi literárnymi vzormi do takej miery, že v skutočnosti netvorí, ale len kopíruje. Jeho tvorbe chýba vlastný štýl, presne tak, ako zdanlivo chýba jeho osobe, resp. osobnosti. Zdá sa, že napriek enormnej snahe, pôvod nemožno zaprieť a návrat do vlasti je tak už len otázkou času.
Spousta zivotnich pravd. Nekdo by mohl rict, ze jde jen o vsedni popis zivota mladeho muze, ale tak to neni. V mnoha situacihc se poznate a mozna najdete odpoved na otazky, ktere si v zivote kladete.
Krásna kniha! Určite svojím obsahom i kvalitou prevyšuje román Chlapectví, na ktorý voľne nadväzuje. Autor na začiatku píše o svojom štúdiu, úspechoch i neúspechoch. V snahe odpútať sa od svojich rodičov, s ktorými ho neviažu žiadne silné citové väzby, odchádza do Londýna začať nový život. Byť cudzincom v cudzom meste však nie je ľahké, no John sa snaží bojovať ako vie. Hľadá prácu, spoznáva nových ľudí, snaží sa nájsť si svoju cestu aj v oblasti písania. V knihe nájdete zmienky o mnohých spisovateľoch, ktorí ho ovplyvnili alebo tých, ktorých nemusí, hovorí o svojom písaní a nepísaní, poézii, próze...a tak nám autor dovolí nahliadnuť do jeho "umeleckej duše..."
Štítky knihy
Londýn dospívání studenti spisovatelé Jihoafrická republika jihoafrická literatura intelektuálovéAutorovy další knížky
| 2001 |  Čekání na barbary |
| 2006 | Život a doba Michaela K. |
| 2002 | Hanebnost |
| 2007 | Chlapectví |
| 2008 | Deník špatného roku |
Coetzee patří mezi mé oblíbené autory a již mi chybí jediná kniha, abych měl celého Coetzeeho v dosavadních českých překladech načteného. Zaslouží si tento spisovatel Nobelovu cenu? Myslím, že ano, ale i kdyby ji neměl, nic to nezměnění na tom, že je Coetzee skvělý stylista, umí zaujmout a píše o důležitých věcech, které jsou v konečném pohledu vlastně univerzálními lidskými záležitostmi (emigrantství a odcizenost, hledání smyslu existence, zpytování svědomí, ...).
Pokud bych však měl vyjádřit něco, co mě vzhledem ke charakteristice Coetzeeho psaní nejvíce napadá, je to, že je jeho tvorba autentická. Nebere si servítky sám se sebou, je k sobě upřímný až natolik, že to některým čtenářům může připadat velmi nesympatické. Hlavně ve fiktivní autobiografické trilogii (dosud přečtené mám Chlapectví, a právě komentované Mládí), je to ponejvíce patrné. Ano, ani mě hlavní postava románu není sympatická, kolikrát jsem měl chuť odsoudit toho mladého muže, ale cožpak při pohledu do svého vlastního života nezjišťuji, že mnohé z něho, pokud by bylo napsáno, nevyznělo by o mnoho lépe?
Za toto si Coetzeeho cením, i když se jedná o fikci, a nelze ztotožnit postavu s autorem, tedy ani určit přesnou míru skutečného vypsání sebe samého na papír, nelze si při pročítání jeho knih neuvědomit, že to přece má mnohem více společného s našimi životy, i když se to odehrává jinde a v jiném čase a na fiktivním poli. Lidské povahy jsou si podobné, a to mě na Coetzeeho tvorbě přitahuje, že i když člověk zdánlivě čte něco „exotického“, je to jenom zdání, protože je to naopak mnohem bližší našemu vlastnímu nitru, tj. pohybujeme se nakonec v našich vnitřních krajinách.
Pro tento poznatek, dovolím si tvrdit, se nejedná u Coetzeeho o módní plácání v sebelítosti bez východiska, jak to někteří současní autoři velmi dobře umějí, ale naopak mi to dodává naději, že dokonce i pro naše odlišnosti a podivínství, jsme si možná mnohem blíže, než si myslíme.
„Chyba je v tom, že není ochoten zažívat neúspěch. Chce za každý svůj pokus dostat jedničku nebo sto procent a na okraji velké Výborně! Jak absurdní! Dětinské! Nikdo mu to nemusí říkat, sám to vidí. Nicméně. Nicméně nedokáže to. Ne dnes. Snad zítra. Snad zítra bude v té správné náladě, bude mít tu odvahu.“ (s. 175)