Denní služba

21.07.2023

Už první báseň je poměrně symptomatická pro ladění celé sbírky - role sazeče, nenápadného pracovníka všedního dne, je zde povznesena z praktického účelu na smysl duchovní a stává se jakýmsi strážcem pravdivosti. Tento náhled poté Holub různými způsoby variuje, ať už pomocí biblických metafor, antických narážek či provázáním každodenní skutečnosti s kosmickými motivy: "V očistci sklepů, / na posledním soudu / stolů kuchyňských / kosmické kvílení masa." Někdy se zde krouží kolem všedního objektu, který je vytržen z běžného vnímání - mucholapka se stává zabijákem, mlýnek na kávu nezastavitelným svědkem lidstva, budík předmětem vyvrhující člověka do živelnosti. Jindy, jak už jsem to naznačil se sazečem, se v básni zjevuje prostý občan provozující obyčejnou činnost (často manuální povolání), neplní ovšem pouze pragmatickou funkci, ale stává se nositelem nadosobního poslání - zahradník jako protektorátní strážce života či beznohý pacient jako symbol životní touhy. A pak taky místa, oproštěná od parádivosti a někdy dokonce zanesená ubohostí, ale vždy ta neúprosná fascinace, snaha zahlédnout v nich něco velkého a přesahujícího; kalná řeka i zapadlý dvorek tu mají čestné místo. To, že Holub dokáže dané prostory, osoby či činnosti zobrazit nekonvenčně, dokládá i fakt, že kdyby čtenář nepřečetl název určité básně, který většinou přímo pojmenovává danou skutečnost, možná by se nebyl tak docela jistý, o čem je řeč.
Jasně, určitě to není nejproslulejší sbírka všech dob, občas probleskne nějaký ten morální kýč a některé básně ústí do poměrně sešněrované idylky. Na druhou stranu - vážně musí každá báseň znepokojovat i tísnit? Navíc i takové kusy zde nalezneme, možná spíš nenápadně či bezděčně, ale představa světa, v němž dochází k slovutným objevům, zatímco se "pensisti plouží v parku, / peřiny visí z oken, / nad šedou řadou šedých dní", mi nepřipadá zdaleka jen hledící po kožíšku. Vydání roku 1958 by mohlo implikovat nějaké dozvuky socialistického realismu, ale myslím, že je to spíš fuč - motivy soudružnosti, kolektivity a péče zde navíc mají velmi konkrétní podobu a nejsou zaklesnuté v prázdných frázích či stereotypních obrazech, tak proč nevěřit nečekané blízkosti v ranní tramvaji?
Jako důležitý aspekt vnímám ve sbírce také poznání, touhu po něm, ale rovněž nemožnost naplnění. "- stokrát popsán ve všem tisku - / žije ten nejmíň známý druh.", píše autor o člověčině, kterou se zároveň snaží neustále probírat. S tím ladí i gradující vědecká atmosféra textů. Již v prvních dvou oddílech čteme výrazy jako "stratosférickou šálou" či "neklidná plasma lidská", poslední část pak téměř kompletně vymezuje prostor fakultních nemocnic a laboratorních interiérů. I v zdánlivě sterilních místech však Holub nachází hromadu tajemství a poukazuje na pouze matnou hranici mezi exaktními vědami a básnictvím; laboratorní pitva není příliš vzdálená poetickému dobývání, byť se závěr "hledat // a nalézat." může jevit v případě poezie až troufale naivní, tam asi vážně spíš to hledání. Vedle básní prvoplánově pacifistických a těch, které příliš okázale vystavují životní dychtivost, tu stojí i takové, jež zaznamenávají zranitelné momenty bílých sálů, kdy se navzdory neoperovatelnosti touží po letu na měsíc a kdy "znovu po prvé / rodí se člověk." Znamenitá mi připadá báseň "Nemocní budoucnosti", která sice vrší obrazy všemožně možných vynálezů, ale záhy tento technooptimismus sráží třeba nenápadným veršem "Fotocela místo imaginace."
Kniha bez vzletných gest - jako motta básní zde fungují úryvky z titulků i Einsteinovy citáty, převážně se nevzhlíží ani nezhlíží: "Netočte krky, korouhvičky!" Náběh na Holubův chirurgicky úsečný styl občas překazí odstavce přeplácané metaforami, mix volného a vázaného verše by šlo rovněž zkrotit, ale myslím na jiná díla 50. let 20. století a Denní služba se nelze jevit jinak než malá pecka. Tak malá, aby ji šlo zahlédnout stejně tak jako drobnosti předkládané v básních.


Tramvaj v půl šesté ráno

V půl šesté ráno
město je kroky zotvíráno
a tma se sráží do světel.
Plazí se tramvaj plná těl.

Tváře půl z noci a půl denní,
půl v novinách, půl v nevidění.
Pes tašky táhne, tlačí bota.
Hrou brzd se trhá anekdota.

A jak se starý koráb zmítá,
valcíře ruka kořenitá
s doktorskou rukou z chlorseptolu
za jeden řemen chytnou spolu.

O ruce ruka tiše ví
v červené arše úmluvy.
Pod smirkem dne už jiskří střecha,
ta tramvaj svým způsobem spěchá.

To by ti v autech nevěřili:
ta tramvaj bude první v cíli.

Ta tramvaj bude první v cíli.

(s. 47-48)

29.10.2022

Názorné, polopatické, začátečnické. Ne vždy, ale často. Trochu mi to připomíná říkanky Ondřeje Sekory, jenže ty jsou určeny jinému okruhu čtenářů. Autora jsem naštěstí poznal v jeho vyzrálejších dílech. Pokud bych začal touto prvotinou, bylo by naše setkání krátké, k mé škodě.
50 % (zatím 19 hodnotících s průměrem 77 %).
...
V půl šesté ráno
město je kroky zotvíráno
a tma se sráží do světel.
Plazí se tramvaj plná těl.

15.02.2020

"Popelka přebírá hrách:
zrníčka špatná, zrníčka dobrá,
ano a ne, ano a ne.
Popelka ví. A zná tu hloubku,
ví, že je sama, bez holoubků.
A přece ten hrách přebere"

Tak nějak jsem to měla s touhle sbírkou... Nahoru-dolů. Rok vydání to vysvětluje. I když je tam hodně věcí mezi řádky, jako třeba ve zmíněné básni "O Popelce", na mě sbírka působí spíš smutně a moc naděje v ní nenalézám.. spíš nostalgii