Denníky 2.

25.12.2022

Tak to byl tedy balvan. Vlastně jsme oba díly Máraiových deníků četl v průběhu celého roku a před tím mi asi 4 roky ležely na nočním stolku a nedokázal jsem se k nim dostat. Tušil jsem, že to nebude lehké čtení. A ono je i není. V podstatě to nejsou ani tak deníky jako zapisované myšlenky, úvahy, na jejich základě příliš Máraiův život rekonstruovat nelze, ale v druhém plánu trochu ano. Druhá várka je o to výživnější, že postupně mu odcházejí všichni blízcí a on zůstává neskonale sám. A přehodnocuje svůj vztah ke světu, vrací se k některým svým předchozím myšlenkám, a rozvíjí je, nebo opakuje v jiném kontextu. Márai považuje literaturu za výjimečnou energii, hnusí se mu konzumní svět (však ho jako emigrant v USA má denně na talíři), přitom zpátky do Maďarska se nikdy vrátit nechce, dokud tam budou ruské tanky. Kniha má v sobě spoustu rozporuplných energií, a je to určitě zážitek pro kohokoliv, kdo chce přemýšlet o světě. A pro ty, co mají rádi literaturu a berou ji vážně, by to měla být povinné čtení. Ale doporučuju hned po tom doporučuju něco veselejšího. Ty deníky se dotkly podstaty života. Myslím.
A vybírám:
- "Před rozhlasem a televizí "veřejné mínění" neexistovalo. Existovalo jen soukromé mínění malých kruhů, za něž bylo nutno nést, osobně, odpovědnost." (1970, s. 47)
- "Osmnácté století odstranilo náboženství. Devatenácté století odstranilo Boha. Dvacáté století odstraní člověka." (1970, s. 53)
- "Ještě nikdy neklesla duchovní a mravní úroveň určité civilizace tak hluboko jako za dnešních dob. Stačí se zastavit u kteréhokoliv novinového stánku a podívat se na titulní stránky časopisů; stačí otočit knoflíkem televize, vejít do kina, prohlédnout si tabuli hanby zvanou listina bestsellerů..." (1972, s. 65-66)
- "Když Marx hlásal marxismus, zapomněl na člověka. Neexistuje autor, o kterém by se v uplynulých sto letech hovořilo víc než o Marxovi; může však být, že jen málokterého autora ve skutečnosti četlo tak málo lidí jako Marxe." (1972, s. 72)
- "Televize, ta epidemie. Zažrala se do jejich životů jako opium. Nedovedou (Američané) už bez ní existovat, zvyšují si dávky." (1975, s. 111)
- "Nakonec báseň, obraz, hudební dílo představují přinejmenším stejnou "energii" jako třeba gravitace nebo elektřina. Druhý zákon termodynamiky vyzařuje stejnou energii jako některý ze skvostů díla Beethovena či Michelangelova." (1975, s. 133)
- "Představa krasoduchů o tom, co je poezie: když básník v každodenních jevech zahlédne cosi navíc, vizi. Toto pojetí je afektované, platonické. Poezie je to, když básník silou svých vizionářských schopností zahlédne v jevech skutečnost." (1975, a. 136)
- "Ve Vídni. Barokní Balkán zalitý straussovskými valčíky, iluzí blahobytu, už poněkud žluklou šlehačkou zašlé civilizace." (1976, s. 154)
- "Jak říkal kardinál Retz: "Ničemu lidé neuvěří tak ochotně jako tomu, čemu nerozumějí." Dogma - sekulární i klerikální - je dogmatem, jen dokud v ně lidé věří. Jakmile mu porozumí, dogma ztratí na síle. (1976, s. 158)
- "...nad tím vším existuje ještě jeden, jiný "význam" psaného slova: totiž ten, že literatura v procesu podobném fotosyntéze vztah člověka a světa proměňuje. Jako se pod dotekem světla změní zetlelá hmota v organickou, tak i vše, co je ve vědomí strnulé a bez života, ožívá "pod dotykem" literatury, pod vlivem duchovní energie." (1976, s. 163)
- "Aristokracie existuje vždy: v demokracii i v socialistických společnostech, protože aristokratem se člověk nerodí, nýbrž stává. Jenomže v ryčném barnumském lunaparku, tedy ve strkanici konzumního světa a uprostřed hysterického lidově demokratického dychtění po všem, co zakládá společenskou vážnost a obdiv, je obtížné pravého aristokrata rozpoznat. Vyznačuje se totiž tím, že nemá titul ani hodnost, je neviditelný, bez barvy a zápachu." (1977, s. 176)
- "Madam, vy nemilujete počestnost. Vy pouze nemáte odvahu zhřešit." (1977, s. 183)
- "Možná, že se spisovatel nebo kněz, žijící v represivním režimu, který netoleruje svobodu svědomí, dokáže vyrovnat s tím, že nesmí mluvit, že je umlčován. Ale může se stát, že nepřežije, je-li donucen promluvit a lhát." (1978, s. 191)
- "Existuje ještě vůbec "čtenář"? Kde je mu konec? Občas mám pocit, že "čtenář" už vymizel a zůstali jen konzumenti knih. Při pomyšlení na to, že bych ještě přišel s nějakým dílem, se mi zdá, že by bylo načase podat si inzerát tohoto znění: "Pro chystaný román hledám zachovalého čtenáře. Zn. jen seriózně." (1979, s. 200)
- "Vlastenci. Je pouze jeden druh vlastenectví: když člověk tam, kde právě žije, s plným zaujetím a s bezvýhradným nasazením dobře dělá svou práci. To má zpětný dopad na jeho vlast." (1979, s. 204)
- "Proust chodil do společnosti asi jako zoolog do zoologické zahrady." (1983, s. 260)
- "Spisovatel, který se pokusí psát i něco jiného, než čím krmí čtenáře velkoprůmyslníci konzumní literatury, je jako jednonohý člověk s protézou, který se pokouší přihlásit do maratonu na sto metrů." (1983, s. 267)
- "V rádiu hlásí, že v Los Angeles "stávkuje 9000 spisovatelů". Tedy těch "spisovatelů", co dodávali "literaturu" rozhlasovým a televizním stanicím nebo filmařům; teď požadují nové smlouvy o honorářích.Lidstvo má z pekla štěstí, že za časů Homéra, Danta, Shakespeara a Goetha ještě neexistovaly odbory a že básnící nestávkovali, když jim vydavatel odmítl zvýšit řádkový honorář." (1985, s. 312)
- "V literatuře není demokracie. Jsou jen sólisté. Spisovatel, který začne zpívat ve sboru, zjistí, že jeho hlas není mezi ostatními slyšet." (1985, s. 321)
- "Když někdo žije déle, než se sluší, je v tom jistá bezohlednost. Jako když si hostitelé za zády hosta vymění pohled, kterým se ptají, kdy už se, proboha, zvedne." (1986, s. 345)
- "Občas mi hlavou znějí slova umírajícího francouzského biskupa: "Neloučím se, jen se vydávám napřed." (1988, s. 373)