Deset německých novel

18.08.2021

Děkuji Adigiottovi za předchozí komentář, že spisovatelé v této antologii dokázali psát i lépe. Kdyby totiž měla být vrcholem německé literatury, asi bych musela změnit národnost. Trpěla jsem u pěti z deseti novel.

Začnu tou lepší pěticí. Jednoznačně nejkrásnějším čtenářským zážitkem pro mě byl „Studentík“ Hermanna Hesseho: citlivá novela plná půvabu a mistrovství ve vyvolávání atmosféry, nejenom o první lásce, ale také o studentském životě v malém německém městě na sklonku 19. století. Jelikož se ve výboru nachází na posledním místě, trochu zlepšuje můj výsledný dojem z knihy. — Podařil se rozhodně i Zweigův „Strach“, vybroušený jak psychologicky, tak literárně. Zweigovo dílo ukazuje, že strhující děj nemusí být vždycky epický a vnější; že drama se může udát i pod povrchem, v duši, během několika (zdánlivě) klidných týdnů v měšťanské domácnosti.
„Kobes“ Heinricha Manna by se asi dal označit za expresionistickou alegorickou novelu (nebo spíš povídku?). A ačkoli tu zárodečný a nevyvážený příběh očividně funguje jen jako nástroj jinotajné myšlenky, rozhodně mě přiměl přemýšlet. Hodně přemýšlet. Nad tím, o čem to vlastně probůh bylo (o moci, vládě a hospodářství?). Nad zkažeností a zločinností Výmarské republiky. Nad tím, že Heinrich Mann (mi) v tomhle díle připomíná Kafku i Orwella zároveň. Že z řemeslného hlediska nepíše špatně. A že titulní antihrdina je mi nějak znepokojivě sympatický, ačkoli v roce 1925 to ještě nemohla být žádná tušivá předzvěst.
„Paulík komediant“ Theodora Storma pro mě byl příjemným objevem, tím spíš, že Storma jsem na rozdíl od ostatních autorů neznala ze školy. Celý žánr „Heimatliteratur“ (literatury domoviny) má potenciál buď chytit na srdce, nebo člověka naopak nechat naprosto chladným, a u mě, jak jsem zjistila, správně funguje jen u autorů (a míst) německých. Možná proto, že heimweh, bolestný stesk po domově, je pro mě emoce výsostně a specificky německá. Jiný národ to tak cítit nedovede.
Meyerův „Plautus v ženském klášteře“ má vynikající námět (apokryfní Poggionova facetie o tom, jak objevil rukopisy Plautových her — naprostá nádhera!) a prostředí (italská renesance — co vůbec může být lepšího)? Zpracování se mi líbilo méně, i proto, že autor do příběhu úplně zbytečně zabudoval milostnou linku, která ho rozmělnila a zevšednila. Ale nadšení nad tím, že jsem objevila autora milujícího italskou renesanci stejně jako já (hurá!!!), a navíc exotický pohled na kostnický koncil coby na pozitivní, dokonce příjemnou událost, působí, že se mi tahle novela nakonec (spíš) líbila.

Ty zbylé bych popsala jako gigantickou příšernost. Nad „Tristanem“ Thomase Manna jsem si kladla otázku, jak je vůbec možné tak špatně psát. Přitom jsem od Manna četla kus odborné stati na stejné téma (Richard Wagner), která byla geniální. Nechápu. (A ne, překladatel sebemenší vinu nenese, poněvadž v obou případech jím byl božský a svatý Pavel Eisner.) Von Kleistovo „Zemětřesení v Chile“ se svojí klišovitou akčností, nevěrohodností a spoustou samoúčelných morbidit by možná obstálo jako slohovka v deváté třídě nebo (to spíš) sešit lidového čtení. Na klasika německé literatury je to neuvěřitelný výkon. A to říkám jako někdo, kdo Kleista-člověka už léta zbožňuje a hluboce se ztotožňuje s jeho německým vlastenectvím i s jeho osudem celkově.
U „Masopustu“ Gerharta Hauptmanna mám problém s tím, že to má být příběh výchovný (hýříš-li a zanedbáváš-li řemeslo, nemine tě trest), jenže tragédie, striktně vzato, v jeho příběhu není výlučným ani nevyhnutelným důsledkem toho, co antihrdinové vyvádějí. Ještě víc mi ale vadí, že je to prostě nuda. Stoprocentně nejpříšernější pak pro mě byl „Kovář svého štěstí“ Gottfrieda Kellera. Chápu, že u naturalistických autorů jsou postavy často odpudivé záměrně, jenže tady to podle mě autor přehnal; štítila jsem se to číst. Navíc mám dojem, že příběh měl být vtipný, rozverný a roztomilý, což... teda rozhodně nebyl. Brr.

Takže Hermann Hesse je pro mě (alespoň po dočtení téhle knihy) spasitelem německé literatury. A zachráncem mojí národnostně-literární sebeúcty.