Déšť z plané růže
John Keats
Stále svěží poezie básníka,jehož osud bývá srovnáván s osudem Karla Hynka Máchy V nepřekonaném překladu Hany Žantovské znovu vychází výbor z básnického díla anglického romantického básníka Johna Keatse (1795–1821), opatřený poznámkami překladatelky a doslovem. Ne náhodou bývá jeho život a dílo i přijetí, jehož se mu dostalo od kritiků, srovnáván s osudy a dílem K. H. Máchy, byť se tito mimořádní básníci nikdy nemohli setkat. Výbor představuje nejznámější a nejpůsobivější Keatsovy básně, z nichž jmenujme alespoň Předvečer svaté Anežky, Óda na slavíka, Homérovi, Endymion (úvodní verše) jako připomínku básníkova obdivu k řecké mytologii i jedinečných poém, balad a sonetů, jež jeho dílo neodmyslitelně vřadily do světového písemnictví.... celý text
Přidat komentář
Keats mi znovu připomněl, že na překladu skutečně záleží. V tomto podání je to úplně něco jiného (předtím "Básně" 1928). Navíc mu sluší čtení nahlas, sice už jsem ke konci byla mírně ochraptělá, ale stojí to za to. Stále ještě si při četbě připadám jako by mi místo šálku černého čaje přinesli sklenici limonády - ale limonáda je to stále dobrá... Zkrátka chci říct, že z romantismu už jsem krapet vyrostla, před pěti lety bych Keatse pravděpodobně zbožňovala... ale stále ho dokážu esteticky docenit. Jeho verše jsou vskutku půvabné a občas skrývají nečekaně hlubokou myšlenku...
Báseň Lamia mi změnila život, měla zásadní vliv na mou vlastní tvorbu. Děkuji Vám, pane Keatsi.
Kdo nečetl Keatse, neví, jak vypadá romantická báseň. Četla jsem skoro všechny, co byly v češtině vydané, a jsou jedním slovem úžasné. Ten člověk dokázal několika řádky vyjádřit tolik pocitů. Škoda, že zemřel tak mladý.
Pro Keatse mám trochu slabost, a tyto básně jsou opravdu moc pěkné. Jeden z básníků, který zemřel mladý, ale zanechal po sobě krásné verše.
Štítky knihy
milostná poezieAutorovy další knížky
1977 | Obrys krásy |
1994 | Déšť z plané růže |
1928 | Básně |
1974 | Tři stálice |
1961 | Když mraky září |
Pro období romantismu jsem vždy měla zvláštní slabost, která mě ani s plynoucími léty jaksi neopouští, a tak jsem jedno jarní deštivé odpoledne strávila u šálku čaje nad Keatsem. Byla jsem zvědavá na český překlad a musím říct, že některým básním sedl lépe, než jiným. Tímto nechci hanit práci, kterou překladatelka do sbírky vložila - chopila se tohoto nelehkého úkolu se ctí a výsledek je více než chvályhodný. Avšak je třeba mít na paměti jednu velice pravdivou poučku: překládat básně tak, aniž by se část jejich esence ztratila v překladu, je zhola nemožné. A je-li toto vztaženo na práci Keatse a jemu podobným, sluší se dodat, že překládat básně psané jazykem vášně, který je opředen viktoriánskou precizností a vzletností, je naprosto nemožné.
Takže i když je toto velice slušná práce, má rada zní: pokud je to ve vašich silách, za všech okolností čtěte originál.