Dešťová hůl
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439578/bmid_destova-hul-koV-439578.jpg
4
1009
1009
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
Opět brilantní práce, zajímavé téma a návraty do dob minulých zbožňuji. Ano Rybí krev mě absolutně dostala na kolena a nasadila laťku hodně vysoko, ale nemám strach, že by Děšťová hůl u čtenářů neobstála!
Dočteno: Dešťová hůl (Jiří Hájíček)
Do Hájíčka se mi vlastně vůbec nechtělo, ale když už o něm mluví i lidi, kterým jejich čtenářské choutky věřím, musel jsem to zkusit. A víte co? Jsem nadšený. Ta kniha je o lidech, kteří hledají klid a o vesnici, která vymírá. Místy je to melancholické, ale není to kýčovitě sentimentální. Je v tom hodně člověčiny, několik pozoruhodných příběhů a především: je to napsané přesně tak, jak si přeju, aby se knihy psaly. Hájíček mě měl v hrsti prakticky od druhé stránky (ok, druhé obrazovky - četl jsem to na Kindlu). Některým hrdinům jsem držel pěsti, jiným jsem přál, aby je osud dostihl... Prostě, prožíval jsem to a nemohl jsem se dočkat rozuzlení. Jiří Hájíček si zaslouží veškerou pozornost, kterou v poslední době má. Roste do velkého spisovatele.
Hodnocení: 90%
První polovina knihy mne uchvátila, protože jsem měla pocit, jako bych s každým otevřením chodila za hlavním hrdinou do rodiny, ke starým známým a přátelům - příběh je vyprávěn obyčejně, ale opravdově - lidé se chovají normálně, jsou popsaní věrohodně a autor má krásný sloh. Ale nějak jsem čekala určitý zásadnější vývin celého příběhu. Ten samozřejmě nastal co se týče událostí, ale nepřišla žádná změna v těch unylých vztazích, které hlavní hrdina prožíval - chyběly mi tam nějaké emoce. Zbyněk byl hrozně bez života a jako chlap mi neimponoval - na jednu stranu se nenechal zastrašit a šel hájit nespravedlnost, která se ho přímo nedotýkala, na druhou stranu sebou nechal vláčet ženskýma a nezmohl se na odpor. Všechny jeho vzpomínky na to, co s nimi prožil, jako by byly z jiného světa, protože v čase přítomném vše prožívá spíš jako divák než jako aktér.
Hrozně jsem váhala s hodnocením. Hájíčka mám ráda, po Rybí krvi, která mě nadchla, jsem přečetla všechny dostupné knížky. Neupírám knížce čtivost, ale po pravdě, už mě téma katastrů a majetků, úplně nebaví. Pořád musím srovnávat s Rybí krví. Ta byla tak úplně jiná, než všechny dosud vyšlé knížky. Ale i když je to teď jiný příběh z jiné doby, už to není ono.Navíc pořád se opakující pasáže s nespavostí, podivný vztah s manželkou i bývalkami. K tomu dlouhé pasáže o beznaději v práci, málo času - a pak se vrhne na kauzu, která má s jeho prací hodně společného? Nakonec mi nebylo jasné, v jakém časovém horizontu se příběh pohybuje. A ten konec byl taky dost rozpačitý. Mrzí mě to, ale na ty tři hvězdičky to vlastně nevytáhnu.
Jo! Dobrá, sakra dobrá kniha. Skvělá znalost prostředí, silný příběh, silné postavy. Dotýká se spousty témat a prostředí s nímž se potkávám, zpracovává je způsobem, jenž je mi blízký. Zůstane mi v hlavě.
Tak, další Hájíček přečtený, pěkně zvolna. Jen nevím, jak to čtení shrnout, nebylo z těch výrazně strhujících. Atmosférou mi připomínal ty lepší čs. psychologické filmy. Je to komorní román o současných vztazích, rodinných i přátelských a o návratech do let a vztahů minulých. Hrdina je utrápený nespavostí, jeho partnerka také, i když z jiných důvodů a hrdinova první láska si rovněž neužívá vesnické idylky. Na konci příběhu, je na tom každý z nich o něco lépe, než na začátku, a to jsem uvítala s povděkem. Takže, těm, kteří dávají při četbě přednost přemýšlení nad akcí, narodili se v 60.letech nebo trpí nespavostí a nespravedlností - doporučuji. (Na jméno Bohuna jsem si těžko zvykala, i když - mohlo by být i hůř a je to postava, která se autorovi povedla a měla moje sympatie).
Knihu jsem četl krátce po Faberové Knize zvláštních nových věcí, což asi nastavilo laťku hodně vysoko. Nic to ovšem nemění na tom, že je to čtivý, obyčejný příběh z českého venkova. Možná až moc obyčejný. Vesnická tancovačka a formát krátkých povídek se mi líbil o něco více.
Klidná síla. Promyšlený román. Moc mě to bavilo. S hlavním hrdinou jsem se sžil. Hájíček dobře pracuje s náznaky a představivostí, což je často více než detailní popsání situace nebo charakteru. Hájíček zraje, podle mě jeho nejlepší práce.
Moc se mi líbí témata a prostředí, jaká Hájíček volí pro své knihy, i jeho styl psaní. Jižní Čechy, sympatické postavy, zajímavý příběh, ke konci vyloženě napínavý, obohacený o vedlejší linky (indiáni, nadšený aviatik). Ale když srovnám Dešťovou hůl s předchozími jeho prózami, jsem přece jen trošilililinku zklamaná. Rybí krev, moje první setkání s Hájíčkem, byla pecka, hlavní postavy v čele s vypravěčkou vykreslené tak, že mi připadalo, jako bych je fakt znala, Selský baroko na mě zas dýchlo svou letní atmosférou... Potěšilo mě, že autor uchopil to "své téma půdy" zase jinak - jednou kolektivizace, poté zatopení vesnic kvůli přehradě, nyní spory kolem vlastnictví pozemků. Dešťová hůl určitě stojí za přečtení, ale plný počet dát nemůžu. Pardon.
Hájíček mě opět přesvědčil o tom, že je můj nejoblíbenější český prozaik minimálně za poslední dva roky. Každá jeho kniha je naprosto skvělá. A tahle není výjimkou. Potvrzuje pravidlo, že je skvělý autor, který už byl za svůj talent oceněn. Těším se do budoucna na jeho další skvosty a díla, která vydá. Bezvadná kniha, kterou mohu jen doporučit.
Poslední díl tzv. venkovské trilogie morálního neklidu mě nadchnul stejně jako předchozí dva. Příběh poklidný a zároveň napínavý, postavy detailně vypracované a atmosféra jihočeského venkova výborně vykreslená. Nepochybuji o tom, že by si Hájíček zasloužil další Magnesii Literu.
Jiří Hájiček používá krásnou češtinu, jeho styl se mi velmi líbí. Krásně líčí atmosféru vesnice, pocity Zbyňka, jeho nespavost, touhu po spravedlnosti, vztah k Bohuně, k Tereze. I přesto mám dojem, že příběh mě nejvíc zaujal v poslední třetině knihy, děj byl napínavější a já čekala jak to všechno dopadne. Po knize Jiřího Hájíčka ráda zase sáhnu, české prostředí je místo, kde jsme doma.
Po dlouhé době jsem přečetla knihu od českého autora. Od Hájíčka jsem zatím nic jiného nečetla, takže to byla premiéra. Dešťová hůl není lehce stravitelná kniha, především kvůli své tématice, pesimismu, pocitům marnosti a neklidu. Čtení si musíte rozkouskovat a užít si ho. Hájíčkův styl se mi líbí: děj se odehrává v současnosti (přelom let 2013 a 2014), nechybí náhledy do minulosti a Hájíček se umí vyhrát s každou větou - je to mistr v poetičnosti, se kterou různé pocity popisuje. Umí skloubit hovorovou češtinu s odbornými termíny - v tomto díle zejména z právní oblasti. A moc se mi líbí obálka - k tématice perfektně zvolená.
Další kniha od českého Pana spisovatele!!!
Obdivuji lehkost jeho psaní, hloubku myšlenek, skvělé popisy a skvostný český jazyk. Při čtení této knihy mi zase před očima běžel film, byla jsem pohlcena příběhem. Bydlíme v Českých Budějovicích a když jsem četla o kavárně, bylo to jako bych v ní sama seděla a když jsem četla o zastávce MHD, jako bych na ní stále nebo s hrdinou přecházela přes mosty.
Jirko, děkuji za pěkný zážitek.
Atmosféru vesnice a venkova Hájíček umí vylíčit dokonale.Téma mi bylo blízké, protože mám pocit, že se "srdcem" taky pohybuju mezi městem a vesnicí. Po přečtení to člověka táhne na blata, tam do jižních Čech... A nejvíc mě dojala něžnost, s jakou Zbyněk popisuje Terezu.
Vzhledem k tomu, že je to už několikátá Hájíčkova kniha, kterou jsem měla možnost číst, prostředí, které představuje a vytváří, mi už bylo tak nějak důvěrně známé. Cítila jsem se v něm příjemně a bezpečně, a to navzdory tomu, že se hlavní hrdina stále nebezpečněji ubíral ze svého zavedeného života zcela na opačnou stranu. Příběh reflektuje témata, která jsou v současnosti aktuální a diskutovaná, čímž je čtenáři ještě bližší. Dešťová hůl drží standart knih předchozích (možná mi přijde vyzrálejší a méně průhledná než Rybí krev), napětí je vystupňované pozvolna, ale promyšleně, a po pár stránkách se už dá těžko odložit...
Jsem sice o dekadu mladsi nez pan autor, v osmdesatych jsem byl vlastne jen "decko" ale presto popis teto doby ve mne probouzi cirou nostalgii. Diky!
Má první zkušenost s tímto autorem dopadla nakonec celkem dobře, ale musím přiznat že i přes fakt, že jazyk, který autor zvolil je prvotřídní a kvalitní mě první polovina knihy nijak extra nebavila, jelikož jsem v ní neobjevila nic nového... Na druhou stranu mi to poslední třetina dokonale vynahradila, děj gradoval a já chtěla vědět, co bude dál... No a ten konec? Ten byl brilantní! Opravdu na to, jak těžká kniha to je, je až překvapivě hodně čtivá...
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkovAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Mé první setkání s autorem a určitě ne poslední. Kniha se čte dobře, na můj vkus se děj poněkud pomaleji odvíjel, ale tempo odpovídalo ospalému textu, krize středního věku umocněná nespavostí, hledání sebe sama, pokládání si otázek, zda tohle je život, který chtěl a zda má práce, kterou dělá, vůbec smysl? Asi jsem čekala, že děj nějak vygraduje a dojde k zásadním zvratům, ale když teď nad tím zpětně přemýšlím, ten více méně otevřený konec mi sedí lépe. Není to totiž žádný thriller ze současnosti, ale sonda do duše tápajícího téměř padesátníka. A určitě bych vyzdvihla, jak se autorovi podařilo vykreslit bezdětné manželství potýkající se s krizí. 4/5