Dešťová hůl
Jiří Hájíček
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
Jiří Hájíček píše neuvěřitelně uvěřitelně. Všechno, co popisuje, vidíte před sebou, slyšíte, cítíte. Letní žár i pach tlejícího listí na podzim, dokonce i tu úpornou neustávající bolest hlavy z nevyspání. A jeho hrdinové jsou mi blízcí. Snad proto, že jsou přibližně stejně staří jako já. Jejich starosti, pochyby, hledání, krize středního věku − to všechno důvěrně znám :o) Jako bych je všechny tak trochu znala, jako bychom spolu chodili do školy nebo se občas potkávali někde na ulici :o) Nedokážu posoudit, do jaké míry působí jeho knížky stejně i na mladší čtenáře, ale pro „Husákovy děti“ jsou návratem do dětství, zrcadlem jejich vlastních životů.
Pěkná čtivá kniha. Rybí krev od stejného autora ale nepřekonala. Na konci knihy jsem měla pocit, že ještě skončit neměla, myslím, že pokud by se autor rozepsal a osudy hlavních postav posunul ještě dál, neškodilo by to.
Další setkání s Hájíčkem a opět jsem nebyla zklamaná - není malých příběhů, malé, osobní dějiny nejsou méně dramatické, než ty z učebnic. Uvěřitelné, životné postavy, zvědavost až do poslední stránky, jak to dopadne. Spokojenost.
První setkání s autorem se mi líbilo. Kniha se mi četla dobře, téma pro mě celkem nové, zaujalo mě. Určitě si od něj ještě něco přečtu.
Moje první kniha Jiřího Hájíčka. Přečetl jsem si ji s chutí a Jiří Hájíček je bezpochyby dobrý autor. Mezi jeho velké přednosti patří výběr aktuálních palčivých témat (v této knize problém právního čachrování s půdou, ke které přitom už nikdo nemá vztah, jaký měli naši předci, a s tím související životní pocit vykořeněnosti), velmi dobře napsané dialogy a vystižení atmosféry venkovské krajiny. Na druhou stranu je Hájíček slabší v psychologii postav (motivace chování Zdeňka tu občas není úplně pochopitelná, také popisy jeho duševních stavů a nálad jsou spíš technické než empatické) a spousta věcí tu zůstává nedořešená. Proč třeba Zdeněk inklinuje k nejrůznějším konspiračním teoriím, když to s jeho až detektivním pátráním vůbec nesouvisí? Proč se román vlastně jmenuje Dešťová hůl? Kromě toho, že tu skoro pořád prší, je to snad i indiánské jméno, které Zdeněk v závěru přijme (řečené to však výslovně není), ale proč? Jaký symbolický význam měla dešťová hůl v indiánské kultuře, že se hodí k vystižení hlavní postavy a dokonce k názvu románu? Takových nedotažeností je tam víc, ale aspoň máme o čem přemýšlet.
Jiří Hájíček přišel po rozpačitém povídkovém souboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku se zdařilým a propracovaným románem, který završuje jeho pomyslnou vesnickou trilogii. A opět se – podobně jako v mladších autorových prózách – setkáváme s osamělými, tápajícími a životně nenaplněnými postavami.
„Pojď spát,“ konstatuje otráveně manželka hlavního hrdiny poté, co je jí o půl čtvrté ráno vysvětleno, že katoličtí kolonizátoři považovali indiánské zbožšťování přírody za kacířství. Zdeněk, ústřední postava celé knihy, je člověk plný touhy. Má rád svou práci katastrálního úředníka, avšak se svým životem spokojen není. Jeho vrozená potřeba pomáhat druhým a hledat spravedlnost jej postupně vrhává do víru bizarních situací, jejichž sled spěje k finální peripetii. Hlavní postava by s trochou fantazie mohla připomínat klasické tragikomické hrabalovsko-švejkovské hrdiny, tolik typické pro českou literaturu. Hrdiny tápající, hledající, nešikovné, smolné – a přesto sympatické. Zdeněk v Dešťové holi je však pouze zosobněním tragédie. Komika chybí.
Hájíček se nestydatě opakuje - příběh, hlavní postava (ty jsou opravdu ve všech knihách téměř totožné), prostředí. Ale pořád mě to baví. I tak ale doufám, že konečně uzavře kapitolu napravování venkovských zločinů, ať už těch páchaných v minulosti či v současnosti, a začne svými knihami mířit novým směrem. Tohle téma už dočista načichlo zatuchlinou jak peřiny v Bohunině chalupě...
Hájíčkův styl mám prostě ráda. A ani tento román rozhodně nezklamal. Opět sonda do vesnického života optikou katastrálních map a nezbytnou poetikou každodenního života. Příběh jako z běžného života. Umím si představit, že by mi toto vyprávěl kamarád...
Knihu jsem přečetl jedním dechem a opět mě bavil pohled do nitra českého venkova. Navíc se Dešťová hůl odehrává jen kousek od mého rodného města. Příběh je silný, aktuální a má několik rovin: krize středního věku, návrat českého měšťáka na venkov a do přírody a samozřejmě hlavní linka týkající se čachrů s pozemky.
Zajímavé bylo střídání ich formy s popisem z pohledu 3. osoby. Popis míst, kde se příběh odehrává (byt, louka, statek), je parádní. Myslím, že zejména hlavní postava Zbyňka je perfektně vykreslená a člověk si po přečtení dokáže jasně představit, jak se cítí dnešní čtyřicátník trpící nespavostí. Rozjezd je pozvolný, příběh ale nabírá postupně na síle. Bavily mě flashbacky do Zbyňkova mládí. Chybělo mi jen ještě pár stránek o tom, jak dopadli hlavní záporáci.
Jiné než předchozí autorovy díla. Při srovnání s Rybí krví méně poetičnosti, více dramatičnosti, až skoro kriminální zápletka. Docela bych řekl, že mě děj vtáhl více než předchozí knihy. Pro každého, kdo má rád současný český román, musí být Hájíček velkou radostí.
Všude se píše o završení trilogie, tak jsem už teď natěšený a v očekávání další knihy, která by měla být "avizovaně" jiná:-)
Také třetí část jihočeské trilogie se mi líbila, stejně jako ty předchozí. Myslím, že česká současná literatura má málo takových autorů, kteří píší zajímavě, kultivovaně a ještě se přitom dozvíte hodně o současných problémech. Hájíček píše bez patosu, se znalosti věci a z jeho knih doslova dýchá vztah k jihočeské krajině. Rozhodně doporučuji, určitě si za své knihy cenu Magnesia litera zaslouží.
Selský baroko super, Rybí krev...tam jsem byla nějak víc vtažena, bylo to skoro až osobní. Nevím proč, mou ves nezatopili, přesto tam má duše, mé srdce nějak více souznělo. Děšťová hůl, dobrý, ale jak jsem tady někde četla v komentářích....možná jsem už také " přehájíčkovaná" :) To mi ovšem nebrání v tom, abych šla po dalších knihách tohoto autora. Pro mne vlastně také objev roku 2016, jsem za to ráda.
Super zakončení krásné trilogie. Sice mě kniha tolik nepohltila jako ty předchozí, ale i tak na mě jako vždycky dýchla atmosféra krajiny a lidí jižních Čech. A to je důvod, proč mám Hájíčka rád.
Hájíček překvapením, vybrán kvůli Čtenářské výzvě jako kniha českého autora. Splnil moje očekávání, že si Výzvou rozšířím obzory. Příjemně psaná kniha, překvapivě z mého rodného města. Čtení o místech, která znám, až do konce napínavá ohledně vztahu k Bohuně, plynule tekoucí děj, pohoda, spokojenost. Za mne dost dobrý.
Hájíček je můj čerstvý objev, takže jsem za poslední dva měsíce přečetl čtyři jeho knihy. Ve srovnání se Selským barokem, Rybí krví i Zloději zelených koní mne Dešťová hůl až zase tolik neuchvátila. Ale možná už jsem byl taky "přehájíčkovanej". Přece jen místa, hrdinové a téma se opakují.
Trvalo mi déle, než jsem se do této knihy začetla, ale pak už se příběh rozjel a četl se velice dobře. Pro mě méně depresivní příběh než Rybí krev, ale stále mi připadá nejlepší Selské baroko.
Je to již třetí kniha, kterou jsem od autora četla a opět se mi velmi líbila. Vřele doporučuji.
Další Hájíčkova kniha, co se mi líbila. Ze začátku docela skličující čtení - hrdina prochází krizí, všechno je špatně - v práci i doma. Navíc trpí nespavostí. Pak se vzchopí, začne se zajímat o machinace s pozemky a na konci je happyend, který jsem ani nečekala..
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkovAutorovy další knížky
2012 | Rybí krev |
2005 | Selský baroko |
2020 | Plachetnice na vinětách |
2016 | Dešťová hůl |
2015 | Zloději zelených koní |
Další příjemně strávený den prodlouženého víkendu, Jiří Hájíček mě opětovně dokázal přilepit k písmenkům natolik, že jsem poslední díl jeho trilogie přelítla během pár hodin...
A opět jsem velmi spokojenou čtenářkou a jsem opravdu ráda, že existuje český autor, který ve mně svými příběhy dokáže tak pěkně a barvitě vydolovat mé vlastní vzpomínky...
Pro někoho možná příliš obyčejný a tuctový příběh, ale pro mě má právě ta obyčejnost a jednoduchost leckdy mnohem větší hodnotu a krásu. Doporučuji!