Dešťová hůl
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439578/bmid_destova-hul-koV-439578.jpg
4
1009
1009
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
Kniha se četla sama, ale týden po přečtení nadšení jaksi vyprchalo. Mám takový těžko definovatelný dojem, jako by Hájíček jen klouzal po povrchu a na dřeň se nedostal. Za pozornost ale Dešťová hůl přesto myslím stojí.
Po Rybí krvi, která se mi líbila (byť s určitými výhradami ke způsobu psaní autora) jsem s nadějí a navnaděna sáhla po jeho dalším románu.
Ovšem tentokrát Hájíček vaří z vody - hodně kalné a blátivé k tomu...
Pozor, možné spoilery...
Sledujeme příběh Zbyňka - chlapíka, který vlastně neví co v životě chce. Z rodného venkova odešel do města. Od své venkovské (lehce prostinké) lásky k umělecky založené vzdělané ženě, se kterou kromě manželství a rodiny buduje bydlení ve starém městském bytě. Což ovšem po deseti letech shledává prázdným a nudným.... A v této chvíli se začíná odvíjet takřka detektivní příběh - který by možná byl napínavý a zajímavý, kdyby ovšem nebyl založen na základní neznalosti problematiky.
Sto ran holí (dešťovou či dubovou, to je jedno) autorům, kteří se ani nenamáhají zjistit si základní informace o oblasti, která je v jejich příběhu klíčová!
Vskutku nemusím být odborníkem či snad dokonce "profesionálem v oboru" - jak je nám hlavní hrdina opakovaně představován - abych věděla, že změna územního plánu se řídí určitým zákonem a přesně danými postupy, které opravdu nelze tak jednoduše obejít. Už jen proto, že tu změnu neprovádí úřad malé venkovské obce, ale obec s rozšířenou působností. Tudíž nám předkládaný zločinný motiv, kterak se místní buranské zatupitelstvo mini obce jen tak mimochodem neohlášeně sejde a odhlasuje si změnu územního plánu, kterážto je hnedhle platná, se dostává do roviny fantasy či sci-fi, což (předpokládám) autor neměl v úmyslu. Děj příběhu se odehrává dle autora v roce 2015 a tento zákon o výstavbě a územním plánování v té době již platil opravdu dlouho. Takový diletantismus mne prostě uráží...
A odhlédnu-li od faktických chyb celého příběhu a zmateného hlavního hrdiny, vykresluje Hájíček ostatní postavy a situace tak neskutečně černobíle, až to bolí. Zatímco v Rybí krvi byli i hrdinové z vesnice minimálně průměrného IQ, tentokrát o tom lze pochybovat. Oslovují se zásadně jako "Bohuna" a "Evina" (že by inspirace v Troškových Slunce seno....?), jsou veskrze závistiví, jednodušší, chamtiví, případně alkoholici či gambleři. Naopak městké osazenstvo příběhu je zhýčkaná intelektuální sebranka popíjející víno každý večer a tlachající zásadně jen o umění. Ach jo...
A dalších sto ran holí bych autorovi udělila za ten konec - něco tak přeslazeně uměle kýčovitého muselo dát opravdu hodně práce vymyslet - pokud se ovšem jednoduše neinspiroval v nějaké profláklé telenovele či u Rosamunde Pilcher...
Nadšení. Pro mě zatím nejlepší Hájíček. Zraje jako víno. Postavy a jejich podoba je velmi dokonale popsána. Celý příběh ma děj který vás vtáhne, ale da i prostor na zamyšlení se.
Pro Jiřího Hájíčka mám slabost a jeho knihy si nikdy nenechám ujít, ale... Rybí krev byla prostě lepší. Přestože se mi kniha líbila, něco mi chybělo. Neztotožnila jsem se s žádnou postavou, všechny mi byly hrozně cizí a ne moc sympatické. Některé pasáže knihy mi přišly úplně zbytečné a vůbec jsem nepochopila, proč vůbec v knize jsou. Autorův talent je nezpochybnitelný a těším se na další knihu, ale trošku zklamání, no...
První kniha od Jiřího Hájíčka a určitě to nebyl promarněný čas, protože Jiří Hájíček umí. Umí zachytit na papír ten neskutečně ubíjející pocit Zbyňka ze života, který dosud vede, pocit nicoty, prázdnoty, jak on říká "vykořeněnosti". Tu neskutečnou únavu z toho, že nemůže spát. A to vše na nemnoha stránkách. Tuto krizi středních let přetne náhodný kontakt na Bohunu, jeho dávnou kamarádku z dětství, první lásku, jejichž životy se ovšem na mnoho let rozešly. A opět v postavě Bohuny Jiří Hájíček až téměř hmatatelně vykreslil ženu středních let "uvězněnou" na rodinném statku, ze kterého už mnoho nezbývá, pečující o starého dědu a snažící se ze všech sil vypomoci alespoň své dceři k lepšímu životu. Zbyňka požádá o radu ohledně pozemků a tím se rozběhne téměř detektivní práce, která převrátí Zbyňkův život naruby a současně mu alespoň na chvíli dává smysl.
Z románu Dešťová hůl je poznat, že Jiří Hájíček důvěrně zná život na vesnici s veškerými jejími drobnými specifiky, vazbami a sítěmi, kdy si každý vidí až do talíře. A umí to předat dál.
Spisovatel se trefil do mého čtenářského vkusu - rozumím touze opustit velkoměsto: "Kup si kus půdy. Zasadíš si tam stromek, naseješ tulipány nebo mrkev, v létě si tam lehneš do trávy, budeš se dívat na hvězdy a usneš a probudí tě až rosa"....
Hledáním svého zakotvení prochází Zbyněk několika krizemi..
A k tomu krajina Jižních Čech a venkovské prostředí..
Moc se mi líbilo a doporučím.
Probdělé noci mění všechno. Stačí tři nebo čtyři dny nespavosti a celý svět je nahlížen jinak - jako přes nějaký temný filtr, jako přes rozbité sklo. Člověk o tom ví, ale změnit to může jen částečně. Hájíček o tom píše a píše o tom bravurně. To je hlavní důvod toho, proč je mi jeho Zbyněk tak blízký, přestože jinak mám tendence při pročítání se životem unavených, tápajících mužů středního věku spíš obracet oči v sloup. V Dešťové holi je ale kolem Zbyňka vykreslená působivá atmosféra - trochu mi to připomíná „balabánovské“ figury (srozumitelněji a tak nějak stravitelněji, samozřejmě) a - nevím proč - se mi vybavoval i film Ztraceno v překladu.
Právě kvůli perfektně popsanému vnitřnímu životu postav (uvěřitelná byla také Tereza a Bohuna) mně bylo líto, že dějová linka románu je tak umělá. Na reálný příběh příliš schematické, na alegorii boje jednotlivce proti systému málo symbolické. Očekávatelné zápletky, očekávatelná rozuzlení (s výjimkou situace kolem strýce Tondy, to musím říct), skoro jako z příručky popisující, jak napsat knihu, která bude vhodná pro široké publikum.
Ale četlo se to dobře a nelituji toho, že jsem s Hájíčkem strávil dva večery - jen proti předchozím knihám z jeho jihočeské trilogie se mi zdálo, že jsme tentokrát nešli tolik do hloubky.
Četba Hájíčkových knih je sázkou na jistotu. Dešťová hůl skvěle zachycuje krizi středního věku, nenaplněnou touhu po ukotvení. Docela jsem postrádala nějaký zřetelnější závěr, jako by všechno jen vyšumělo do ztracena.
Moje první kniha od Jiřího Hájíčka, která nezůstane poslední. Líbí se mi autorův jazyk i styl a postava Zbyňka mi byla blízká. Určitě si přečtu i předcházející knihy z této volné "vesnické ságy".
I když autora znám, čekala jsem trochu jiný přístup. Linka Zbyňkova osobního života pro mě byla zbytečně rozsáhlá. Přišlo mi, že se autor oproti předchozím knihám mnohem méně zabral do tématu a zůstal "na povrchu" - problematika pozemkových úprav na venkově. Byla jsem sice zklamaná, ale i tak knihu doporučuji. Každý máme jiné vzdělání a někomu může tohle zpracování naopak sednout.
Není to první kniha od autora, mám za sebou již Selský baroko a Rybí krev a musím se přiznat, že tyto dvě předchozí knihy mě rozhodně zaujaly mnohem více, přečetla jsem je prakticky na jeden zátah. Zde jsem se musela do čtení nutit.
Dle mého názoru hodně zdařilý román, protože tu autor velmi povedeně namíchal koktejl drsného děje i poetických popisů přírody. Velmi dobře vystihl charakteristiku i vzájemnou provázanost venkovských obyvatel. Popis jejich malých šméček si ovšem nijak nezadá s velkou pražskou partou. Kniha přináší hodně dobré počtení i s patřičnou dávkou napětí, která čtenáře dokonale přitáhne ke knize.
Musím dát za 5 :) ale po pořádku..od autora jsem si už přečetla Rybí krev a Vzpomínky na-.-- a knížky byly fajn, ale zas nijak extra mě neuchvátily... ale Dešťová hůl teda je o několik schodů směrem nahor jinde..
I když jsme opět v jižních Čechách, tentokrát si mě prostředí získalo, a také příběh. Líbil se mi námět, zápletka, napětí, kdy čekáte jak se nakonec Zbyněk rozhodne, nenápadně se v jeho životě objevuje kromě nespavosti vícero důležitých žen a s nimi svázané vzpomínky... vydrží manželství ? uletí ? a co ta jeho nespavost ??
Nespavost mi připomenula Ostrov Entry od Petera Maye, musí to být šílené, nespat....dokážu si představit jak se hrdina potácí nejen na hranici fyzických, ale zejména i psychických sil... a také si sahají spolu s manželkou Terezou na dno i kvůli léta trvající neplodnosti - což je také výborný psychický tlak..kolotoč vyšetření, "nuceného" sexu, nadějí a zklamání...
Zbyněk se vrací do rodné vesnice a naráží na zajímavou pozemkovou kauzu... spolu s ní vyplouvají vzpomínky z dětství..a Zbyněk se rozhodne v rámci památky na důležité lidi jeho mládí a v rámci spravedlnosti jednat...což se samozřejmě nesetká s pochopením snad u nikoho...
Líbili se mi i nastíněné postavy Zbynkova okolí - indiánský náčelník a Lakotové, spisovatel, také chápavý šéf/kolega Štefka....škoda že je autor nerozvedl nebo nezapojil do příběhu ještě více...
a taky se mi líbil v podstatě otevřený konec...ať si laskavý čtenář může pohrát se svojí fantazií...:)
suma sumárum - příběh mě zaujal, postavy taky, vykreslená příroda a místo dějě rovněž |:) možná právě proto, že takových příběhů se kolem nás dějě spousta...
a taky plus za obálku - katastrální mapa Lešic, jednoduchý smetanový/krémový podklad...
doporučuji jako oddechové čtení a určitě si ráda přečtu i Selské baroko....
Přiznávám se bez mučení. Tohle je první kniha Jiřího Hájíčka, kterou jsem dočetl do konce. Jeho příběhy jsou na můj vkus příliš pomalé a příliš svázané s půdou. Jsou prostě „echt“ jihočeské. Já pocházím ze severních Čech. Z Mostu. Z města, které chtivá nenasytná společnost srovnala se zemí. Kvůli uhlí. A zcela nové bylo postaveno pár metrů vedle. Celý život v paneláku. Namísto rybníků kalové nádrže. Namísto zalesněných kopečků haldy a výsypky. Za barákem chemička. Do starýho Mostu, do těch rozvalin, jsme chodili sledovat natáčení válečnejch filmů. Na západní frontě klid tu točili Amíci. Boj o Moskvu Rusáci. Mé dětství byla válka, do které jsme jezdili tramvají…
Pocházím z města horníků, co přišli ze všech koutů republiky. Nikdo tu nic nevlastnil. Beton, smog, prach z povrchových dolů. Roztěkané nové město. Hukot rafinérie. Nekonečné ševelení dopravníkových pásů na uhlí. Na horizontu komíny, dým, pařáty velkorypadel. Jsem celoživotní bezzemek a jihočeská idyla blat a rybníků a statků, ve kterých desítky generací bydlí jedna a tatáž rodina, je pro mě sci-fi… Bydlím tu sice už přes deset let, ale stále jsem ještě nezpomalil.
Musím ale říct, že jsem tentokrát té Hájíčkově pomalosti a téměř až něžnosti, která z textu sálá, propadl. Ne, zápletka kolem pozemků mi nic neříká. Ale ta forma, styl, nálada… to všechno mě přimělo číst dál a dál. Ta děsivá nespavost… a skvěle podaný příběh jedné lásky i nelásky… to mě bavilo.
Tak nějak slibný začátek a dost nepovedená druhá polovina knihy. Je to o krizi středního věku, hlavní hrdina opravdu neví jak v tom chodit a jeho jednání mě sem tam také přivádělo téměř k rozčilení. Tak nějak úplně nevím co autor chtěl knihou říct, pár pasáží skutečně napínavých a sem tam i poučných, ale jinak nic objevného a kdoví jak zábavného. Průměr.
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkovAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Tato kniha mi trochu připoměla seriál Báječná léta. Tolik sentimentu, to já nemám ráda, zabírá to místo jiým, důležitým věcem. Z linky okolo pozemků se dalo vytěžit trochu víc, a kniha by byla dokonalá.