Dešťová hůl
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439578/bmid_destova-hul-koV-439578.jpg
4
1009
1009
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
První seznámení s tímto autorem a myslím, že se mi docela zalíbil. Příběh kolem půdy ohraničený milostnými zvraty jednoho páru byl napínavý. Vyprávění mělo spád díky napínavému ději kolem machinací s polnostmi, půdou. Na druhou stranu mi připadalo, že autor do příběhu přidává zbytečné okliky, které retardují děj. Ocenil bych větší přímočarost příběhu i na úkor počtu stránek.
Stále jsem na pochybách ohledně stylu autora - příběh se četl takřka jedním dechem, autor (potažmo vypravěč) dokáže zaujmout, ale ještě jsem si nestihl vyhranit názor na autora jako takového. K tomu budou potřeba asi přečíst další knihy od tohoto autora, popřípadě přečíst celou trilogii.
Kniha se mi líbila, Hajíček je rozený vypravěč. Téma bylo jako vždy trochu smutné, ale do poslední stránky napínavé. Nemůžu se zbavit pocitu, že Hajíček zkrátka umí lépe ženské charaktery než ty mužské (proto se mi líbila více Rybí krev). Dle mého byl začátek poněkud rozvláčnější, než musel být, proto jen 4 hvězdičky.
Je to příjemné a velmi kultivované čtení, v tom je Hájíček spolehlivý. Jenom si nikdy nejsem jist, jakou roli jednou autor zaujme v učebnicích literatury. Bude brán jen jako autor kvalitní četby, nebo i jako jeden z dobových klasiků? Na to mi jeho texty přijdou příliš "lehké". Ale kritikou je oceňován, viz udělená neudělená státní cena za literaturu, takže kdo ví.
Poslední díl trilogie mě nezklamal.Četla jsem opět jedním dechem, zajímavé téma, popisy pocitů i krajiny kolem mých rodných Vodňan, do kterých se dá snadno vcítit.
Příběh zaujme svým jakoby bojem s větrnými mlýny, který se musí vyplatit, alespoň pro pocit čistého svědomí. V podstatě mravní hodnoty (členství v indiánské skupině, kde si nové indiánské jméno si musí člověk zasloužit), určují postoj k nepravostem, i za cenu bitek a nepřátelství.
Pokora a citová nostalgie k životu na vesnici otvírá pohled na historii, který není ten s popularitou. O to víc je zajímavější.
Dešťová hůl - je šamanská na přivolání deště, neboť dutá a jako přesýpací zní jako kapky životodárné vláhy.
Líbila se mi a bonusem mi bylo načtení od Martina Pechláta - bezkonkurenční 5*+
V psaném textu Hájíček stále vede. Kniha se čte dobře, takže není téměř co vytknout, jen námět mě tentokrát příliš nezaujal. Příběh se tak nějak táhne a vleče, omílá se stále dokola to stejné jako Tereza, kamarádi, vztahy, dědictví, nespavost a zase Tereza. Bylo tu ale i několik dobrých motivů, které mohl autor více rozpracovat, jistě by pak byla kniha zajímavější.
Skvělá kniha. Stejně jako Rybí krev a Selský baroko. Styl psaní Jiřího Hájíčka mě prostě baví. A navíc se děj odehrává v jižních Čechách, které mám moc ráda.
Přečteno během víkendu, čtivost Dešťové holi rozhodně nelze upřít. Ale stejně jako v Rybí krvi i tady mi něco chybělo, něco možná přebývalo a něco vadilo. Téma nebylo nezajímavé, čachry s pozemky, život na vesnici, touha po dítěti, nespavost, krize středního věku, spojitost s půdou, rodnou hroudou, to vše zpracované do ryze českého příběhu. Přišlo mi to ovšem vysoustružené tak nějak nuceně, až neživotně. K tomu postavy, které mi extra neseděly, Zbyněk se svojí umanutostí, protivně odtažitá Tereza, osazenstvo vesnice rovnou vykresleno tak, že člověku musí být nutně nesympatické. Ač téma působilo, že by mohlo být silné a do hloubky sahající, nakonec jen tak běželo po povrchu. O kousek lepší než Rybí krev.
Lepší než Rybí krev, ale Selský baroko to nepředčilo. Opět zajímavý námět zpracovaný čtivou formou. Jen si nemůžu pomoct, ale snad zatím žadná postava z hájíčkovo tvorby mi nebyla sympatická!
Opět pěkná, napůl vesnická próza z jižních Čech. Velice dobře se čte. Nestrhlo mě to jako Rybí krev, ale doporučuji. Pěkné téma - člověk se poučí o katastru nemovitostí, pokud by nevěděl co je elvéčko a pod. Poučení je skryto i v čachrech machrech, které jsou na vesnici trochu víc vidět, ale zametají se pod koberec, aby tam člověk prostě mezi nimi mohl žít. Líbí se mi děj zasazený do Českých Budějovic, líbí se mi vypravěčský styl autora. Druhé nosné téma - touha po dětech a osamocení, i když člověk nežije zrovna sám, k těm skoročtyřicátníkům nějak patří. Buď je tam dítě nebo je tam touha po nich. Hájíčka mám ráda pro jeho zobrazování všedních věcí, dialogů i promluv k sobě sama, které uskutečňuje mnoho z nás, troufám si říct, přesně tak, jak je zachycuje autor. A vyhovuje mi děj zasazený do českých reálií. Je to milé čtení, ačkoliv z něj chvílemi sálá beznaděj, smutek a zklamání. I tady se hlavní hrdina nakonec rozkouká a nevzdá.
Typický Hájíček - výborné téma, špatné zpracování. Tentokráte k tomu ještě přidal nemístně sladký závěr, stejně tak nevysvětlené odbočky např. k jihočeským Lakotům - už jen s tímto nápadem by se tak krásně dalo dál pracovat a rozvíjet jej (a zůstalo u rozpačitého výkřiku). Ten nevyužitý potenciál témat mě u Hájíčka vždy rozčílí, ale objektivním pohledem musím uznat, že je to minimálně průměrná kniha, a kdyby se autor trochu snažil nebo své dobré nápady převyprávěl někomu spisovatelsky zručnějšímu, z Dešťové holi, Selského baroka i Rybí krve by byly poklady naší literatury.
Dešťovou hůl jsem si užila, byla jsem zase doma. Příběh, jaký se mohl stát komukoliv, uvěřitelné postavy a osudy. Ta "detektivní" pozemková zápletka mě sice nezaujala, ale brala jsem ji jen jako jeviště, na kterém se můžou rozjet vztahy jednotlivých aktérů.
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkovAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Já jsem spokojený, všechny tři knihy se dotýkají ožehavých témat společnosti, všechny jsou z venkova a všechny mě bavily.
Pan Hájíček pochází z venkova, je to v jeho tvorbě vidět, umí zachytit drobné nuance života na vsi a místních vztahů a nálad. I Dešťová hůl je opět propracovaný román zabývající se aktuálním tématem, vesnických rodinných mafií, šmelinaření s pozemky a následné čachry s územním plánem. Zvláštní jak jsou si některé vesnice podobné. Jen ten spánek, to bylo krapet jako z Cimrmanů...nespí mi pane Ptáček.... :)
Knihu ale mohu bez okolků doporučit.