Dešťová hůl
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439578/bmid_destova-hul-koV-439578.jpg
4
1009
1009
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
Ani třetí díl autorovy volné trilogie nezklamal. Všichni víme, jak se do životů lidí míchá minulost, mylné představy, dezinformace, ztráta smyslu... a některé příběhy to ukazují v celkem čisté podobě. Nakonec se možná ale i spravedlnost a smysl ukážou... tak jako tady. Doporučuju k přečtení!
Mně je to pomalé tempo Hájíčkových knih velice sympatické, krásně to koresponduje s atmosférou Jižních Čech. Líbí se mi ten barevný jazyk, zdánlivě obyčejné postavy a pokaždé zajímavý příběh, vypovídající o nás a naší nedávné minulosti. Děj posledního románu trilogie se sice odehrává v současnosti, ale tématem je mimo jiné opět proměna vztahu člověka k půdě a společenských poměrů na venkově během posledních desetiletí. Vzhledem k tomu, jak vypadá hospodaření s půdou v současnosti, se mě téma velice bolestně dotýká. Happyend linky partnerské krize je milý a vyvažuje tu melancholii ze zániku několik staletí trvající tradice.
Další výborná kniha tohoto autora, osobně se mi asi líbila z "jihočeské trilogie" nejvíce. Velmi čtivě psaná, opravdu čtenáře vtáhne do děje. Sugestivně propojené popisy krajiny, vzpomínky z dětství dokreslené řadou detailů, postavy, které nejsou černobílé... Hájíčkovy romány mají vždy své osobité kouzlo.
Na knihy tohoto autora se vždy těším, Dešťová hůl mi připadá, že je úplně nejlepší. Nádherný popis krajiny, pocitů hlavního hrdiny. Úplně jsem se našla.
"Vrata byla otevřená ... zkoumal tu bránu do selské usedlosti, jedno křídlo starých dřevěných vrat bylo vyvrácené ... prsty pohladil ručně kovaný kolík. Stará poctivá práce. Vešel do dvora a měl pocit, jako by se tam vůbec nic nezměnilo."
... pomalu a pozvolna jsem se potřetí vrátila do jižních Čech, potřetí si vyslechla příběh skládající poetický obraz české vesnice, a malebné krajiny ...
„Noční zvuky a záhadné šelesty si mě rozebraly, rozkradly, kousek po kousku"
... soustředily se především na pocity a na vnitřní prožitky, trochu melancholicky vyprávěly o silných citových poutech k místům plným vzpomínek na dětství, na mládí, na místa v životě, kde máte pocit blízkosti, a která dokážou vytvořit uklidňujícím pocit obyčejnosti a všednosti.
Příběh, který jsem si vyslechla, byl tedy především o hledání sebe sama, o hledání klidu v duši, a to bývá těžký úkol ... projít vzpomínkami na léta minulá, vyslechnout si příběhy .. o nenávisti, ale taky o obětavosti, o pokrytectví, anebo ... o uspěchané době ...
Příběh, který jsem si vyslechla nepostrádal to, co se mi na Hájíčkových příbězích líbí, ... lyrické popisy přírody Novohradských hor se střídaly s detektivním pátráním, ve kterém hrály hlavní roli složité vlastnické struktury a vazby na podnikatelské aktivity a nátlak, vysvětlující tak proměny jihočeského venkova. Tohle vyprávění jsem ale vnímala spíš jen jako pozadí pro velký příběh ... o vazbě člověka k půdě a tradicím, k přírodě a vlastním kořenům, o relativnosti štěstí a radosti ze života ... ¨
Pan Hájíček je dobrým vypravěčem takových "obyčejných" příběhů ... těch velkých i těch malých ...
"Podvědomé zvuky se rozléhaly prázdným ránem. Do pekárny na rohu naváželi zboží. Ozvěny, ... jako střepiny ze soustruhu, zalétaly k jeho uším ... a rozrušovaly ztišené, utlumené vědomí."
Pro mě, žijícího v Jižních Čechách ještě větší atraktivnost příběhu.Představuji si Budějovice, Vodňany a okolí.Pane Hájíček opět za pět hvězdiček.Moc se mi líbil děj, našel jsem se i v té nespavosti,postavy parádně vykreslené, prostě jsem si knihu moc užil.
Ve srovnání s Rybí krví pro mě trochu zklamání, ale svůj účel kniha splnila. Příjemná relaxace.
To nejlepší co jsem od Hájíčka četla. Celá vesnická trilogie stojí za přečtení!
poslouchal jsem jako audioknihu a byl to opravdu zajímavý a mnohovrstevný příběh
Čte se velmi dobře. Je tam trochu detektivní zápletka, takže jsem nedočkavě četl, abych věděl, jak to s těmi pozemky je. Hlavní hrdina je unavený čtyřicátník, který se ve vzpomínkách vrací do mládí, protože řeší problém své první lásky s pozemky.Tématem je u Hájíčka opět půda a vztah k ní. Zajímavý vedlejší motiv s Indiány, kteří si nedovedli představit, že by půda někomu patřila. Je tam načrtnuto dost motivů, i když autor nejde nijak do hloubky, je tam dost věcí k zamyšlení.
Pěkná kniha,velmi dobře se četla, o pozemcích,krizi středního věku, utapění se v koloběhu života od nikud nikam,hledání důvodu proč jít životem dál a hlavně jak. Jo,líbilo se mi to :)
Hájíček se dobře čte, mám docela rád i jeho namnoze idealistické, tápající, nepraktické a (někdy naivně) bojovné hrdiny. Tu jeho nevzrušivost a plynutí už beru jako trademark. Snad v tomto díle bych vytknul až příliš vyhraněné postavy (na škále dobro/zlo). Trochu Rychlé šípy proti Bratrstvu kočičí pracky. Nečekaný a hezký happyend. Doporučuji.
petunkav zhodnotil dobře. zmatený hrdina, co se vnitřně přesvědčuje, že musí pomáhat za každou cenu a v podstatě neví, co chce...u nás na ostravsku takym řikame cyp jak lampa :-)
Je to poslední ze série románů pana Hájíčka, který mi chyběl.
Jednu hvězdu musím odebrat za lehkou vleklost a opakování. Chápu, že děj je o životem "utahaném" člověku, který té radosti opravdu moc nezažívá. Je to místy hodně unylé, okolí jej nechápe, nerozumí. V podstatě ani on sám pořádně neví, proč to všechno "musí" udělat a vyřešit.
Celkově ale dobré čtení.
4 hvězdičky. Hrdina, do jehož kůže se člověk snadno dokáže vcítit. Při popisu jeho potíží spojených s nespavostí mi bylo někdy opravdu skoro fyzicky špatně protože jsem jeden čas taky velice těžko usínal. Citlivá kniha, naprosto uvěřitelný příběh. Bod dolů za pro mě příliš Hollywoodský konec.
Tři knihy pana Hájíčka jsem četla v pořadí, ve kterém vycházely. Selský baroko (čekala jsem víc), pak Rybí krev (napravení reputace a čtení s chutí) a nyní Dešťová hůl. Kdybych nevěděla, že toto je kniha z roku 2016, řekla bych, že ji napsal na začátku své kariéry. Třeba ve dvaceti, když ještě nevěděl jak napsat dobrou knihu a o čem, nevěděl co sám se sebou. Během čtení jsem si často vzpomněla na knihu od Knausgårda Můj Boj - Smrt v rodině (kterou jsem označila v hodnocení jako odpad). Jsou si totiž hodně podobné. Spousta, ale opravdu spousta plků o nesmrtelnosti brouka. Neustálé omílání věcí, které už byly na předchozích stránkách mnohokrát napsány, neustálé filosofování o ničem. Přeskakování z vyprávění v první osobě do vyprávění v třetí osobě. Nechápu proč.
Osoba hlavního hrdiny mi nebyla symaptická snad vůbec ničím. Nebyla mi sympatická ani jeho Tereza s pomalou chůzí a rokokovým malíčkem. Snad jedině Bohuna mi nelezla na nervy. Vadil mi ale ten protiklad obou žen. Krásná, štíhlá, upravená, éterická a vzdělaná Tereza (město) a hloupá, přízemní, neupravená a přibírající Bohuna ve vaťáku a holinách s vidlemi v ruce (vesnice).
Co se týče zápletky čachrování s pozemky se autor jen sklouznul po povrchu. Příběh tam v podstatě nevidím žádný. Kniha pro mě byla 90% zbytečných plků a úvah, pouze 10% příběhu.
Kniha je v podstatě o tomto:
"Povědomé zvuky se rozléhaly prázdným ránem. Do pekárny na rohu naváželi zboží. Ozvěny jako střepiny, jako špony ze soustruhu zalétaly k jeho uším přes zavřené okno v obýváku a zvonily a rozrušovaly ztišené, utlumené vědomí. Trýznivá bdělost se ohlašovala, rozjížděla se jako miniaturní elektromotorek napájený neúnavně odněkud z vesmíru, z hlubokého tmavého nebe, které Zbyněk tušil nad jejich domem, nad tím činžákem v centru města, postaveném ještě za Rakouska-Uherska."
Velké zklamání.
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkovAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Já jsem se k této knížce dostal tak trochu náhodou, ale když jsem viděl hodnocení, tak jsem si ji zakoupil a neprohloupil.
Ano jak píší některé komentáře, pan Hájíček má velmi pomalý rozjezd, ale na druhou stranu se nasnáží povrchně nastínit jednotlivé charaktery postav.
K tomu motiv vesnice a pozemků. Kolik podobných křivd se zde asi v devadesátkách událo, raději o tom ani nepřemýšlet.
Mě se moc líbilo téma úředníka, který se stále hledá, snaží se najít tu správnou věc, a když ji najde, tak neuhne z cesty, i když za to příjde trest. Mám pár známých z jižních čech a sám tam rád jezdním, což umocňuje tato kniha.
Autor krásně rozdmýchává ty správné ohýnky vášně, vztahů a hledání pravdy, které je nikdy nekončící proces. Pěkné a pohodové čtení.