Deus Irae
Philip K. Dick , Roger Zelazny
Po třetí světové válce ze spálené a zamořené země povstal mocný kult zformovaný kolem architekta celosvětové zkázy Carletona Lufteufela. Služebníci hněvu, jak si jeho uctívači říkají, dali svému bohu nové jméno: Deus Irae. Jednoho rána se nic netušící Tibor McMasters, jeden z nejtalentovanějších umělců své doby, narozený bez rukou a nohou, dozví, že musí podniknout nebezpečnou pouť, aby mohl na fresce zachytit Lufteufelovu božskou podstatu pro budoucí generace věřících. Netuší, že přijetím úkolu na svá bedra vezme osud nejen svůj, ale zároveň celého přeživšího lidstva a možná i samotného Boha. Román Deus Irae napsal Philip K. Dick mezi lety 1964 a 1975 společně se sci-fi spisovatelem Rogerem Zelaznym.... celý text
Přidat komentář
Velmi jednoduchý, přímočarý fantasy příběh. Jako kapitola ve Svědectví docela v pohodě, jako Dickův román ani omylem. Zelazny z Deus Irae smrdí na sto honů, P.K.D. je tam pár stránek s trochou té jeho filozofie a vnitřních pochodů protagonistů příběhu. Nic proti Zelaznemu, Amber miluju, ale na obálce je Dick a ta obálka vám prostě lže.
A proto je DE jednoduchým pochoďákem plným zbytečných setkání, zbytečných keců, nesmyslných náhod a neuspokojujícího finále.
Protože veškerou česky přeloženou tvorbu PéKáčka znám dost slušně, tedy vyjma Sluneční loterie, Deus Irae pro mě zřejmě zůstane nejslabším výtvorem pana mistra paranoie. Přičítám to na vrub spojení dvou spisovatelů. Stejně neslavně u mě dopadl třeba Asimov se Silverbergem. Podobná tragédie.
Ale což. Ubik, Eldritch a třeba Temný obraz se dají číst dokolečka dokola a neomrzí. Čert vem tento malý finální nezdar. Dickova gloriola u tímto u mě nezeslábla ve svém svitu ani trošku
Tuto knihu jsem v dobách své fascinace Dickem minul a jsem za to rád. Tehdy by mě nepochybně neoslovila. Dnes, po mnoha knihách a článcích věnujících se mj. učení albigenských, manicheismu a dalším gnostickým tématům, ji naopak považuji za velmi zajímavou.
Samotný děj je vcelku triviální. Na způsob Evangelia podle Leibowitze popisuje ameriku po jaderné válce, kde spolu soupeří dvě náboženství - přežívající zbytky křesťanství a nová víra v "boha hněvu". Její stoupenci vysílají nadaného malíře aby našel jejich boha a zachytil jeho podobu na stěně kostela. Celá pouť je absurdní a autor si s dějem spíše pohrává. To podstatné je podle mého názoru spíše ve filosofických úvahách, kam se prolíná Dickova kosmogonie, prezentovaná i v jiných dílech.
Suma sumárum - pokud hledáte akční sci-fi a je vám pod 50, tak knihu odložte na později. Pokud splňujete zmíněný věkový limit (popřípadě máte jiný důvod uvažovat o principech tohoto světa), máte filosofickou náladu a jste připraveni na Dickův velmi specifický způsob uvažování, mohla by vás kniha zaujmout. V tom případě ale doporučuji začít od doslovu.
Dokud píše Dick, je to dobré čtení, pak ale přijde Zelazny. PKD píše absurdně, ale kavkovsky absurdně. Zelazny naproti tomu vytváří epizodické vyprávění beze smyslu; skoro jako kdyby ani netušil, kam má příběh směřovat. Deus Irae je podivný kočkopes - slepenec okopírovaných vlastních nápadů velkého PKD a střet zcela odlišných spisovatelských stylů. Ocení jej snad jen skalní fanoušci...
Deus Irae je v prvé řadě kniha, která rozšiřuje obzory vnímání Dickova světa. Díky ní pochopíte duševní cestu tohoto autora mnohem více, než třeba z oceňovaného, ale přeintelektualizovaného románu VALIS. Není to kniha, která by vás k Dickovi dovedla, taková pecka jak jsme u něj zvyklí to není, ale vypovídá třeba o Dickově humanismu, který třeba v jeho komerčnějších knihách - a to tato rozhodně není, je spíš napsaná z vnitřní potřeby (o tom svědčí dosti fakt, že vznikala okolo deseti let) - není tolik viditelný, nebo je potlačen v zájmu děje knihy.
Ale nakonec, odhlédneme-li od všech nedostatků literárních, je to chytrá kniha a donutí vás se zamyslet. Například o tom, že mnoho lidí si dnes už ani neuvědomuje, že Ježíš byl jeden z posledních na tomto světě, stejně jako předloha obrazu Dea Irae. Kdyby to ti dnešní papaláši, kteří se tolik křesťanstvím ohánějí, brali v potaz, museli by vidět, jak jsou směšní.
Philip Kindred Dick a jeho strastiplná (celkem přímočará) pout za hledáním neurčitého boha v truchlivé krajině plné mutantu i jiných zvláštních obyvatel pokřiveného světa. Líbit se bude lidem,kteří mají tohoto autora tak nějak opravdu rádi,ti snad dokáží ocenit spoluautorství s Rogerem Zelaznym. Ze začátku jsem šel hned do doslovu na konci,vznik a osudy tohoto románu,je neméně zajímavým a lecos vám objasní,což muže být u Deus Irae dost podstatným pro jeho samotné pochopení. Dává tak jeden z dalších pohledu na samotného Dicka. Nepodlomí se vám nohy,vrnět blahem uplně nebudete,ale ten pocit něčeho zvláštního při čtení,ten se tu opět dostaví.
S R. Zelaznym nemám dobré zkušenosti, že je spoluautorem jsem zjistil až doma a jeho kniha opět obdržela status: "NEPŘEČTENO." Dostal jsem se asi na 100. stranu, ale dál to prostě nešlo. A to jsem se opravdu snažil.
Deus Irae je mezi romány P.Dicka někde na půli cesty a nenaplňuje tak zcela potenciál, který tento příběh nabízí. Ačkoli kniha není ukázkou toho nejlepšího, co Philip K. Dick kdy napsal, mohu ji doporučit nejen Dickovým fanouškům. Ale až po přečtení třeba skvělého Temného obrazu...............
Zajímavý příběh, nicméně trochu zdlouhavý. Podobně jako v Blade Runnerovi se autor zabývá slepou vírou v údajného boha.
Docela jsem se nasmala.Je to můj první Dick,jeho další tvorbu zatím neznám,tak tĕžko srovnávat.