Devátá vlna
Viktor Dyk
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/273308/mid_devata-vlna-te7-273308.png
4
43
43
Šesté vydání sbírky Devátá vlna, vychází v redakci Vladimíra Justla. Sbírka básní inspirovaných právě tak člověkem a jeho zamyšlením nad životem a smrtí i rozporností citů, jako velkými osobnostmi duchovního světa, českého především (J. Vrchlický, B. Němcová, O. Březina, A. Jirásek, J.Á. Komenský aj.).
Přidat komentář
Pro mě naprosto zásadní poetická tvorba. První část excelentní, smutná, vzpurná, dumající na sklonkem čehosi definitivního. Druhá část horší, ale na mém hodnocení se, spíše nucenější styl (o člověku psát je dosti omezující), neprojeví. Nacionalismus, láska k matce, životu a vyrovnání se se spory svých rozhodnutí.
"Kde jinde žili by mrtví nežli u básníka?"
Naprosto mě tato sbírka ohromila. Báseň Soumrak u moře se mě tak hluboce dotkla, že to nelze opsat. Přečetla jsem tu sbírku celou dvakrát po sobě a při čtení básní z první poloviny knihy jsem se radovala z tohoto setkání. Od poloviny je to ale něco jiného. Ztotožňuji se s komentářem od Zelený_Drak, že ta část, která je věnována literátům je trochu jiný Dyk. Což neumenšuje jeho řádky. Jen jsem se hned v začátcích rozmlsala.
První část Deváté vlny, to je Viktor Dyk, tak jak ho znám i jak jsem ho ještě neznala. Druhá část o literátech působí místy trochu nuceně, třetí ale opět sbírku jako celek táhne nahoru.
Přijde mi zvláštní, když někdo kritizuje či nechápe vlastenecky a nacionálně orientované motivy básní u autorů Dykovy doby. To si myslí, že i tehdy šlo nutně jen o prázdné hospodské tlachání? Vždyť Dyk za svoji tvorbu rok seděl ve Vídni. Nebo o vojácích, o válce... vzhledem k tomu, že autor zažil 1. světovou, bylo by zvláštní, kdyby se to do jeho díla nijak nepromítlo.
----------------------------
Dluh chce se splatit
----------------------------
Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem’ to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.
---------
Elegie
---------
Po dnech dešťů, po dnech černých mračen
přišel slunce jas.
Větřík vane, dobrý tak a vlídný
jako matčin vzkaz.
Matčin vzkaz z jiného přišlý světa,
z dálky přišlý sem.
V umírání nahradí se věta
stiskem, pohledem.
Obraz čistý, modrá obloha je,
krásou půjdeme.
Ale něco nedoplakaného
drtí srdce mé!
-----------------------
Neobratné ruce
-----------------------
„Přemýšlejte o tom, jak udělat co nejmenší bolest!“
To byla slova matčina na smrtelném loži.
Usmívala se při nich. Sama přemýšlela
o neobratnosti těžkopádných lidských rukou,
jež chtějí pomoci, a při tom ublíží.
Přemýšlím o tom. Avšak ruce
jsou, jako byly, neobratné.
Slovo je neobratné jako pohled.
Bolest není menší, kde bych chtěl.
Pomoci chtěl bych, nepomohu.
Přemýšlím tiše v marné muce
o neobratné lidské ruce.
-----------------------------------
To není náhlá katastrofa
-----------------------------------
To není náhlá katastrofa,
to není vichr, jenž se zdvih’,
to není orel, který klofá
do útrob Prometheových…
To věci marné jsou a plané
a vůbec prosté tragiky.
A srdce hyne, ubodané
ne mečem, ale špendlíky.
-----------------
Rožďalovice
-----------------
Při pohřbu babiččině návštěva jen krátká.
Prošel jsem síněmi, v nichž hrávala si matka,
prošli jsme městečkem, stanuli u kostela.
Se slabým úsměvem se matka zahleděla,
v své žijíc vzpomínce, a ukázala: „Lesy…!“
Tehdy jsem říkal si, jak často říkáme si,
že v kraj ten přijdu sem a po matčině boku
hledati v lesích těch dozněvších stopy kroků.
To často řeknem si, však pokdy nikdy není.
Je denní starost vždy, je vždycky úkol denní.
Kraj, jímž jsem projít chtěl, dnes vidím pouze z vlaku.
Propadlo srdce podivnému tlaku.
Přešla zas léta, matka mrtva zatím,
chtěl bych se vrátit, ale nenavrátím.
Jediné slovo svírá mne a děsí,
tam před kostelem vyslovené: „Lesy…!“
--------
Ticho
--------
Ani stéblo nepohne se,
velké ticho nad vodami.
Ticho nade stromy v lese.
Byli s námi, a jsme sami.
Nezavolá, nezaprosí
nikdo slovy horoucími.
Vyschlá krůpěj ranní rosy.
Nejsme s nimi; budem’ s nimi!
-------------------------
Poslední kapitola
-------------------------
S poslední řádkou románu
jde na autora chvíle měkká,
když strčil smrti za bránu,
jak káže nutnost, svého reka.
„Akt poslední je krvavý,“
tak možno čísti u Pascala.
Chvíle, jež reka popraví,
autora kusu smutek stála.
I když je autor ještě mlád,
psát slůvko konec trochu bolí.
Oč větší smutek pozděj’ pad’
ze závěrečné kapitoly!
Ó, Tvůrče, neznáš tento bol,
člověk-li mře, Tvé dílo zdejší?
Či, vezmu-li to kol a kol,
je autor Boha soucitnější?
***
...
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?
(24. XII.)
***
...
Stín dávný přišel, ke mně sed’,
co na lem temný civím.
Je možno mrtvým povědět,
co neřekli jsme živým?
...
(3. VI. 1928)
***
...
Když přáno dojít v zaslíbenou zem,
tu, které mrtví ani neuzřeli,
ač pro ni žili, pro ni krváceli,
dědictví jejich vydat nemůžem.
Nám nepatří: cit mrtvých tvoří vroucí.
Nám nepatři: je odkaz pro budoucí!
...
(List z kroniky)
***
...
Povinnost konat! Jaká je to svízel!
Jít odhodlaně, když dán povel, v noc!
Tam bít se, zbytek naděje kde zmizel.
Nečekat na pomoc.
Povinnost konat! Jak to slovo mrazí,
když zahalen v něm příliš hořký hrot.
Sejeme, ale símě nevychází.
Pracujem. Kde je práce plod?
Bez hlesu konat posláni své, úkol,
svou všední práci povinnou.
Nečekat vděku, bahno vidět vůkol
a zůstat hrdinou!
...
(Neznámí hrdinové)
***
...
Je život všestranný a dravý,
života tempo překotné.
Je péče o fyzické zdraví,
nám uniká jen nehmotné,
požitku unášejí vlny,
rekordů ve všem doba dnes.
Čím víc však křičí: život plný!
tím více roste z prázdna děs.
Ti, kteří mluví stejnou řeči,
kdes mizejí si v daleku,
a propastí je denně větší
pouť od člověka k člověku.
Není-li vzkříšení jen slovo,
jak skeptik miní otrlý,
šeptání slyšte básníkovo:
Čas živé křísit, umrlí!
...
(Vzkříšení)
Básně Viktora Dyka jsem pro sebe "objevila" teprve nedávno. A tak postupně jeho knížky poezie procházím, pročítám a pokaždé mě v nich něco zaujme. A tuhle sbírku si zařadím mezi ty, ke kterým se budu vracet.
A přidávám něco pro ostatní, kteří knihu ještě nečetli, třeba zaujme i někoho jiného.
Sestřička starost
Sestřička Starost s námi chodí.
Neujdeš jí vlakem, neunikneš jí lodí;
a jsme tak na sestřičku zvyklí,
že bychom ani jí neunikli.
Víme to, doznáme to plaše,
že patří k nám a že je naše.
Osudem tak už je určeno,
že milujem i své břemeno.
Jen touha školácká občas nás jímá
odskočit chvilinku, když Starost dřímá,
stavit se v sousedově sadu,
tropit něco bez ladu a skladu,
jít bez cíle a vesele,
květů se navonět jetele,
naslouchat, kterak hučí splav,
zavolat horám na pozdrav,
říc‘: Svět je krásný, dobří jsou lidé.
A vždy je chvíle, která omámí!
Sestřička Starost za námi přijde,
šátečkem mává už za námi!
Devátá vlna smete
s čím osm hrálo si
devátá vlna nese
však živé nenosí
devátá vlna zavře
mdlá ústa na věky
a upíráš své oči
na moře bezděky
S básněmi Viktora Dyka, a speciálně s jeho Devátou vlnou, jsem se seznámila před pár lety na pobřeží Baltského moře za obrovské bouře, během které vlny okusovaly nelítostně písečnou pláž na helské kose...
A tak jsem se nemohla nezamilovat.
kniha je rozdělena na 3 části ... v první je vidět hlavně pochmurná nálada a smrt, druhá část se zajímá o slavné básníky a autory, o které naše země přišla a třetí část se vesměs taky zabývá mrtvými válečníky, kteří jakoby stáli v bitvách vedle současných vojáků, aby jim pomohli vyhrát ... i když sbírka básní je spíše smutná ... mě zaujala ...
Krásné. Ten stesk mezi řádky je moudrý. Je se o co opřít a nad čím přemýšlet.
Co máme, máme kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.
Až obstarožní poezie z pera našeho předního básníka, spisovatele a politika.
Z jeho básní lze vypozorovat, že byl silný muž, zřejmě charakterní osobnost naší minulosti.
Veršuje rytmicky, spousta básní je čtivých a zajímavých. Najdou se i klenoty, které jsem doposud neměl možnost poznat, jako je např. SESTŘIČKA STAROST, NEOBRATNÉ RUCE, STŘEVÍČKY, nebo až mystická báseň SOUMRAK U MOŘE.
Viktor Dyk překvapil moji romantickou duši, i když smrti je v jeho básních někdy přespříliš. Ale neobtěžuje, je příkrá, smutná a ambiciózní, jakou smrt někdy dovede býti.
A zda Viktor Dyk předpověděl svoji smrt? Pokud ano, nevěřme již v poklidný život na této Zemi.
Zneklidňující poselství Dyka nám naznačuje, že bychom měli být obezřetní... )
První část sbírky je psána srdcem, další pocitem povinnosti. S oslavnými ódami si autor sice dal práci, ale výsledek neuchvátí. Ale už jen pro ty úvodní básně stojí za to sbírku číst. Dluh chce se platit: "Co máme, máme; kdož to jasně cítí, že přijde den, kdy nebudem to míti? Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů. Pro matku dítě nemá dosti času. Co činí matka, je tak samozřejmé. Povinnost k díku z nás tak ráda sejme. Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou. A potom v chvíli mrazivou a bědnou zavrou se oči matky, tolik bdělé. Dluh chce se platit. Není věřitele."
Výborná sbírka... i když trochu nevyrovnaná, s přibývajícími stránkami mé nevýslovné nadšení postupně opadalo. Nejvíce mě zaujaly básně v první části, které mi v mnohém připomínaly tvorbu mých oblíbených romantiků... Tematicky v rozervanosti a pomíjivosti přírody a lidského života, ale také v básníkově schopnosti přiblížit a gradovat silné rozrušené pocity. Druhá část v největší míře oslavuje autorovy osobní hrdiny... básníky či spisovatele, kteří ho zřejmě v jeho životě a tvorbě hodně ovlivnili. V této části byly některé básně povedené, některé ale už méně. Básně ve třetí části pak už představují spíše nacionální názory autora, často se upíná k národním symbolům, k obraně vlasti a hrdinům války... tato část mě už příliš neoslovila.
Jedna z mých nejoblíbenějších básnických sbírek. Ať jsem šťastná nebo smutná, s touhle sbírkou nikdy nesáhnu vedle.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1972 |  Krysař |
| 2002 | Milá sedmi loupežníků |
| 2002 |  Devátá vlna |
| 1937 | Zmoudření Dona Quijota |
| 1989 | Vteřiny duše |
Ach. Myslim ze k poezii sa uchyluju ludia, ktori toho maju prilis vela na srdci, co chcu sdelit ostatnym. A zazrak je, ked poet vie najst spravne slova, ktore vytvoria obrazy a odkazy. A potom sa poezia stava slovom cloveka, ktory ma co povedat, cloveku, ktory vie a chce pocuvat. Poezia Viktora Dyka patri k tym najluxusnejsim mostom myslienok.