Dialogus

16.11.2019

Jakmile jsem narazila na poznámku prof. Šmahela, že Rabštejn je „osvícencem před osvícenci", bylo mi jasné, že si knížku musím přečíst. A skutečně je Dialogus jedním z mála opravdu humanistických děl v bohemikální literatuře.
Četl se velmi příjemně a dozvěděla jsem se z něj množství faktů o vládě Jiřího z Poděbrad. Když jsem tuto knížku dostala jako otázku při zkoušce ze středověkých dějin, docela mě to potěšilo.

Vystupují tu čtyři mluvčí:
VILÉM z Rábí: stoupenec Jiřího, odhaluje věcnou argumentací Zdeňkovy vytáčky a nečestné jednání, má smysl pro realitu – utrpení katolíků i společné vlasti
ZDENĚK ze Šternberka: prosazuje vymýcení kacířů i za cenu utrpení katolíků, demagog, pokrytecky argumentuje svou věrností katolické víře, užívá frází místo faktů, opakuje se (je prý poslušný a pravověrný), hrubě uráží Viléma
RABŠTEJN: stoupenec rozumu a tolerance, věrný katolík, střeží se urazit papeže, ale nevěří v jeho neomylnost, argumentuje rozumem, právem, užitkem vlasti i zájmy lidu, nejvíce cituje antické autority, vstupuje proto, aby korigoval hádku Viléma a Zdeňka
ŠVAMBERK: křižovník, souputník Rabštejna, mírný, v hovoru zdrženlivý, věrný papeži, názorově uprostřed, poté se na základě argumentů přiklání na Vilémovu stranu

Rabštejn se vrací z italských studií a nalézá rodné Čechy zpustošené válkou. Účastní se rozhovoru se třemi přáteli (proti sobě stojí Jiřího stoupenec Vilém a pokrytecký Zdeněk, zastánce papeže, jemuž však jde jen o vlastní prospěch). Rabštejn působí umírněně a hledí na předmět sporu s nadhledem vzdělance, ale silně cítí se svou vlastí a s trpícím lidem. Navrhuje toleranci kacířů. Dialog končí modlitbou a odevzdáním do vůle boží.

Zaujaly mě tyto myšlenky:
* „Při vypuzování kacířství u takového množství lidí se neměla nastupovat tato cesta meče a ohně, nýbrž rozumu a lidskosti.“ (rozum a lidskost nad zákon!)
* „To, čemu se obdivovali Římané u jediného Marka Regula (tj. dodržet slib i za cenu vlastní smrti), tou ušlechtilou vlastností je obdařen celý český národ a velká část různých germánských kmenů.“
* „Ani já se nepostavím na odpor papežskému příkazu, ale budu plnit až do prolití vlastní krve příkazy našeho nejsvětějšího pána, aby se učinilo zadost náboženství. Budu však přitom trpět nemalou bolest, že chátrá naše vlast.“ (konflikt katolicity a národnosti - už tehdy!)
* „Velice dobře bylo před nedávnem řečeno, že boží pomoc obvykle přichází přispět lidské moudrosti. Jsem rozhodnut doufat v boží pomoc, neustávat však v našem rozumném úsilí.“ (rozumnému pomůže bůh)
* o vlastenectví: : „Největší lásku chováme ke svému národu a k vlasti do té míry, že staří Římané neváhali obětovat se pro vlast. V rodině Deciů to bylo jakoby vlastní a obvyklé. Vždyť sama vlast nás vychovává, učí nás dobrým mravům, a k životu, který hledáme později, nás vede vlast. … Je vůbec nějaký člověk zdravého rozumu, který by mohl klidně snášet, aby byla tak krutě, tak hanebně rozsápávána? Jsou, uznávám, … přední původci a napomahači těchto záležitostí, avšak porušení vášněmi… Jsou jiní, zrození ve vlasti, ale nízcí, chudí a opovržení, kteří málo zakusili líbezností vlasti, a ti chtějí raději její zkázu, aby v porušené a zničené nabyli nějakého majetku, když jej nemohli mít dříve… Zahraniční sousedé … málo dbají o českou zemi utonulou v hlubině propasti… My, kteří jsme se zde narodili a byli tu vychováni, kdo tu máme pochovány rodiče v hrobech, na něž často při pohřbech patříme, a kdo nejsme docela chudí, odrodilí, liknaví a nízcí, kdo nejsme zmoženi vášněmi a ani tak zaslepeni, abychom nemohli rozeznat pravdu, nemůžeme klidně snášet, že je vlast rozchvacována, ničena ohněm, loupežemi, kažena nesprávnou a falešnou mincí. …“