Digiděti

08.12.2024

Knihu od Jana Kršňáka mi doporučila jedna milá a chytrá paní, takže jsem nepochyboval, že to bude zajímavé čtení. Ale bohužel jsem se šeredně zmýlil. Když jsem si s ní poté povídal, dozvěděl jsem se, že na knihu narazila v alternativním školním prostředí, odkud se poté pro přemíru alternativity musela ztratit (nevím teď, jestli vyvřely na hladinu názory na vakcinaci á la pan Dostál, paní Peterková a další lunatici, či šlo o něco jiného). Takže pozor, milovníci lesních školek (mimochodem, o nich Kršňák píše, že „ z hlediska společenské digirovnováhy jsou nejdůležitěji událostí posledních let“ s. 107) a alternativ všeho druhu budou knihu milovat i přes její kolosální nekonzistenci:
Televizi vyhoďte (to přece již všichni alternativci udělali), ALE dětem telefony nezakazujte. 5 hodin u obrazovky je OK, nejlépe si s nimi sedněte a pozorujte, jak vraždí mimozemšťany (intro knihy). Věnovat se „bezhlavé digitalizaci“ znamená, že se lidství rozplývá, ALE klidně nechte děti točit youtubová videa (s. 148). Musíme se nad sebou zamyslet nikoli rozumem, ALE srdcem. (s. 57). Rodičovská kontrola na telefonu je OK, ALE pokud ji děti překonají a podvedou nás, pochvalme je, rozvíjejí svou digitální gramotnost (s. 92). Digisvět je sice manipulací stroje, ALE počítačové hry umožňují „ze sebe vybít stres, zmar a bezmoc produkované aktuální verzí společenské smlouvy“ (s.115) (tady je vidět, že autor by nejraději změnil svět na místo míru, lásky a lidskosti – to tedy já taky, ale na rozdíl od něj se pohledem na historii spíše děsím takovýchto revolucionářů). Dospělí nesdílí své „niterné krajiny“ kvůli školnímu traumatu, ALE děti je sdílí na sítích (hurá!), i když také mají školní trauma! (s. 208). Děti se učí žít v digitalizované společnosti, uvádějí člověka a stroj do rovnováhy, tvořivě balancují (s. 216), ALE přitom, když takhle tvořivě láskou hladí stroj, tak swajpování palcem po obrazovce je “poslední zbytek jejich autonomie. Nejde o svobodu, ale spíš o cukání nožky jedem otrávené myši.“ (s. 214).
Jaké jsou další teze autora knihy? Člověk jse obklopený „strojem“, jehož je soukolím (nejlépe je to vidět v zoo, s. 31). Práce s Excelem je zdraví škodlivá a nesmyslná (s.27). Klasicky je morem doprava, tu by autor asi zakázal a jezdilo by se na kole (možná že teď ani moc nepřeháním). „Nastavení falešného věku na sítích je u dětí mladších 13 let nejen nutné, ale také praktické. Umí-li děti správně lhát, lépe chápou, že lhát mohou i druzí“ (tuhle perlu najdete na straně 134). Děti na youtubu svými pohledy „hladí svět“ a nachází, co obnáší lidskost (s . 153). Nejšílenější výlev tohoto druhu je na straně 154 a 155, nechal jsem ho převyprávět AI, abyste nebyli ochuzeni:
Příběh stroje, který nezná city, ale v jehož odrazu se zrcadlí čistá dětská láska, je něžným obrazem lidské touhy po spojení. Děti, které nevědomě vkládají svou lásku a bezprostřednost do něčeho tak neosobního, proměňují stroj v živý pramen naděje a smyslu. Jejich nevinnost a víra připomínají, že i to nejchladnější může být zahřáto dotekem lidského srdce.
To je tedy převyprávěné, doslova si to přečtěte sami, jestli na to máte ještě chuť. Jedeme dál ezojízdu: Západní verze medicíny je postavena na neúctě k celku těla (s. 184). Takže hurá pro rozdrcené rohy nosorožců na východ. „Potřebujeme víc parkouru, bojových sportů a mnohem propracovanější chorea na TikToku“ (s. 186) Myslím, že víc bojových sportů nepotřebujeme, ale asi je třeba nejen mydlit mimozemšťany ve hrách, ale i další vyznavače bojových sportů v čele s Karlosem Vémolou.
Terčem nejintenzivnější nenávisti autora je klasické školství – nikoli tedy to lesní. Každý má školní trauma (kdo říká, že ne, tak ho vytěsnil a škodí mu o to víc). Já teda žádné nemám, ale asi bych se podle autora měl nechat léčit. Kdyby děti nechodily do školy, „kdybychom je nechávali pohybovat podle jejich niterných potřeb, vyrostli by z nich dospělí, kteří … nebudou mít v kyberprostoru .. potíže, … ale vymyslí, aby dělal svět krásnějším.“ Tak to je Rousseau jak vyšitý (mimochodem přečtěte si jeho životopis v knize Intelektuálové), tomuto věří všichni sluníčkoví revolucionáři všech dob. Autor uznává jedinou školní větev a tou je něco na způsob školy Summerhill (doporučuji film shlédnout, je fakt super). Klasická škola a jen ona je vinna, že máme „bezhlavou důvěru v technologická řešení“ (s. 105). Škola je dle autora místo „chronické deprese, pocit permanentní bezmoci a bezhlavého odevzání se.“ Dětem se do „jejich“ učení „nekecá“ (s.120) Tady jde o dávno vyvrácenou myšlenku, že děti si při učení na všechno mají přicházet samotné – jak bylo dokázáno například v Ontariu při výuce matematiky, je toto pouze filosofický směr postrádající oporu v učebních výsledcích žáků. Další citace: „děti kvůli kyberprostoru zanedbávají školní povinnosti, což je sice pravda, ale vzhledem ke smysluplnosti oněch povinností je otázkou, zda-li to vadí. Ve školách je zapotřebí změnit mnohem více, například zrušit domácí úkoly …“ (s. 163). „Matematika by se dětem měla představovat až od patnícti či šestnácti let“ (s. 235, nechávám bez komentáře).
Kromě ezoterickým světonázorových výlevů autora, prokletí matematiky a čísla 0 (s. 237-239), patetických lamentací a dalších nesmyslů, se v knize vyskytují i teze, kterým můžeme dát za pravdu.
Například, rodiče, komunikujte s dětmi o tom, co na síti prožívají.
Do předškolního věku digitální technologie nepatří.
Děti neochráníme, ale můžeme je učit, jak si poradit, až zakopnou samotné (s. 61).
Stejnou dobu, jakou dítě strávilo před obrazovkou, trvá jeho mozku vrátit se po jejím vypnutí na běžnou úroveň schopností – to jsem pozoroval i na svých ratolestech.
Aby děti od nás mohly odkoukat, jak se to dělá, že se člověk nenechá kyberprostorem pohltit, měli bychom to sami umět.
Zakoupení prvního telefonu odkládejte, co to jde, možná do 3.-4. třídy.

11.11.2024

Digideti nebola zlá kniha, no v rámci tejto tématiky som čítala už pár oveľa lepších kníh. Autor mám pocit sa sám nevie rozhodnúť, čo je správne a čo nie v prípade detí a technológií. V pár bodoch by som sa s jeho názorom aj dokázala stotožniť, ale vo väčšine asi nie. Je to vcelku zvláštna kniha.

08.11.2024

Dva roky zpátky jsem byla na autorově přednášce a vrátila jsem se nadšená.
Takže doporučuju jít na jeho přednášku a nečíst tuto knihu.

Trošku jsem rostla z pravd, které nebyly podložené ničím jiným než tečkou a další větou.
(Nejlepší jsou lesní školky/ máme školní trauma, protože nám vadí pravopisná chyba ve větě.)(nechci se přít o lesních školkách , jenom bych ráda věděla, proč jsou všechny lesní školky lepší než ty ostatní)

Následovala jakási manipulace o zkracování dětství a podřízenosti stroji. Jako fakt? Někdy v minulosti měly děti delší dětství než mají ty současné?
(tady už se přít budu)

Kniha se prostě nedá číst a poučit se z ní, opravdu nevím jak.
Nicméně kvalitě přednášky to neubírá.

05.06.2024

Necekejte navod, co a jak mate delat. Necekejte odborny text, o ktery muzete oprit svoje rozhodnuti nevystavovat deti technologiim. Jde o cistou filosofii, ktera pohladi, zahreje a doda nadeji, ze jsme to vlastne porad my, kdo tvori nase zivoty a pokud jedname v souladu se svym srdcem, nemusime mit potrebu si pred nikym nase rozhodnuti obhajovat. Milujme nase deti a milujme sami sebe. V tom je nase sila, v lasce.

05.05.2024

Pokud bylo účelem knihy shrnout vlastní myšlenky a úvahy, tak je kniha fajn. S něčím souhlasím, s něčím nesouhlasím, něco by stálo za diskuzi. Když se něco kritizuje, je fajn nabídnout i řešení, jak to dělat líp. Každopádně - ne každý je zasíťován, jak píše autor. Pořád platí, že kdo chce, cesty, jak využívat internet co nejméně, si najde.

19.02.2024

Digisvět prakticky, ale někdy i zbytečně filozoficky. Rozhodně stojí za přečtení a za diskuze nad pivem. Velkým nedostatkem knihy je pro mě úplná absence zdrojování. Mnohým (někdy kontroverzním) informacích, o kterých autor tvrdí, že pocházejí z vědeckých studií, by to opravdu přidalo na důvěryhodnosti.

08.02.2024

Kniha o digitětech, která je zároveň i o digidospělých. Jak autor píše, děti se učí od nás - pokud budeme sledovat obrazovky (resp. "hladit displeje"), jak to na naše děti asi působí? Tohle není standardní kniha o tom, jak nakládat s technologiemi doma - rady na to kdy a jak se dozvíte i jinde (Krotitelia displejov a určitě i další), Kršnák to bere zeširoka a často i hodně filozofuje o stavu světa a globální civilizace. Zde přicházejí na řadu digidospělí, protože je na nás nenechat naše děti utopit v oceánu obsahu (videí, pornografie a podobně), ale být jim informovanými průvodci.

Zvlášť v druhé polovině knihy jsem měl nutkání si zvýraznit celé pasáže (například ty o sledovacím kapitalismu), v mnoha věcech mi autor mluví z duše. V jiných s ním zase nesouhlasím, ale to je v tak komplikovaném tématu běžné.

22.01.2024

Místy až filozofické zamyšlení nad tím, že dnešní člověk je součástí stroje a naopak.

Pár citátů a postřehů z knihy:

Když dítě cáká vodu, žije naplno. Úklid koupelny je na rodičích. S poznáním všech tvarů vody, se začnou učit civilizovanému koupání. Ví, že jednou vyrostou a budou muset po sobě vytírat samy. Narozdíl od vodního světa, není možné při objevování kyberprostoru dojít až k naplněnému poznání. Informační oceán je totiž bezedný.

Důvěřovat není možné bez sebedůvěry. Naopak potřeba kontroly vychází z nedostatku sebedůvěry.

Bez setkání s temnými stránkami duše se nelze stát plnohodnotným člověkem.

Domov je místem, kde se mísí duše.

Měsíc je nejstarší televizní program.

Je více závislých na nákupech než na hrách. Reklamy normalizují život ve lži. Jejich smyslem není prezentace produktu, ale navození nespokojenosti se sebou samým a slib, že vlastnictvím produktu se daná nespokojenost rozplyne. Nikdy to nefunguje, což je součástí marketingového plánu, neboť tak lze jezdit pořád dokola.

Svoboda jednoho začíná tam, kde začíná svoboda druhého. Dospělý ani dítě se nemusí vzájemně ukončovat a oba mohou společně začínat. Každý klidně jiným směrem. Rodiče vědí, že jejich svoboda začíná tam, kde začíná svoboda dítěte, a dítě cítí, že jsou-li svobodní jeho rodiče, smí se své svobodě věnovat s intenzitou, na niž stačí jeho momentální dovednosti. Sdílení svobody nás naplňuje chvějící se smyslností. Čím více svobody dáváme, tím více jí máme. čím více svobody přijmeme, tím jsme životodárnější. Podobně se mezi lidmi šíří také důvěra či odpovědnost.

14.10.2023

Skvělá kniha, která sice nesplňuje většinu slíbeného, ale rozhodně stojí za přečtení.
Popis slibuje odpovědi na časté otázky dospěláků (kdy koupit dětem telefon, kolik času trávit před obrazovkou...), ale konkrétních odpovědí se rozhodně nedočkáme. Jde částečně o filosofické pojednání plné abstrakce a metafor. Kniha nám nabízí pomoc se zorientováním se v současné digitální době. Přináší náhledy pro skutečné rodiny a domácnosti, ne jen pro ty ideální.
Nemluví jen o sociálnch sítích ale o digitalizované společnosti jako celku, o světě organizovaném a řízeném strojem.

Podle autora je základem všeho komunikace, důvěra blízkost a láska. Tyto se vinou celou knihou jako podtext. Ke vzniku sebevědomého a smysluplného jedince doporučuje využívat kontaktní rodičovství a respektující výchovu. Zdůrazňuje význam poznávání tělem/hmatem a nudy. Tvrdí, že neexistuje smysluplná aplikace pro předškolní děti, že do 3 let by se děti neměly dívat na obrazovky vůbec a do 7 let co nejméně, zároveň ale uznává, že je v pořádku ve výjimečných případech dítě odložit k obrazovce.
Když už, tak je důležité s dítětem obrazovku sdílet, nenechávat je samotné u pohádek a hlavně nezapojovat technologie do rituálů.
Líbí se mi ukázka pravidel pro technologie doma, komfortně třeba nápad s časovou bankou. Osobní příběhové části jsou poutavé a uvěřitelné.
Část textu se věnuje mimo jiné také neplacené práci v robloxu, naší důvěře v navigaci,problematice autonomních aut, předávkování informacemi, virtuálním penězům, smysluplnosti výuky ve školách nebo tvorbě videí.

Co v celé knize nejvíce postrádám jsou zdroje. Jen málokteré tvrzení je řádně citováno. Text obsahuje spoustu omáčky (filosofování, hrátky se slovy, abstrakce) a často také paranoidní konspirace (aplikace nás neustále odposlouchávají, mikrovlnky zabíjí jídlo, kolonie bakterií ve střevech ovládáme pomocí myšlenek...).
Názvy kapitol jsou často nicneříkající, některé odstavce se opakují.

Přináší mnoho myšlenek, kterým by stálo za to věnovat pár minut. Mě osobně zaujaly tyto:
- Spoléháme na výstupy stroje více než na vlastní oči, jejich výpočty už nejsme schopni kontrolovat.
- Telefony hladáme častěji než druhé lidi, včetně vlastních dětí.
- Můžeme si dovolit nevědět a chybovat.
- Umíme něco vynalézt a pak to nepoužívat?
- Ve škole se dětí nikdo neptá, co by chtěly říct a co je zajímá.
- Děti se rodí, aby se jim něco stalo. To něco je život.
- I nepublikované verze veida zůstávají uložené někde na serveru.
- Jsme poslední generací rodičů, která si pamatuje, že internet nemusí být pořád zapnutý.
- Reklamy neuspokojují potřeby, ale vytváří je. Je více závislých na nákupech než na hrách.

30.09.2023

S autorem nemohu souhlasit, jeho argumenty jsou sice zajímavé, ale přesvědčovat rodiče o tom, jak je super mít doma jinak nepoužitelné digidítě....

21.09.2023

Cekala jsem neco jako Hry, site a porno nebo Digitalni demence, uzpusobene ceskym realiim. Dostalo se mi more abstraktnich myslenek, ktere mohou znamenat cokoliv, vcetne energii proudici obema smery. Za me ne.

25.07.2023

Knihy je plná myšlenek, ale to také znamená, že text je obšírný, s plno drobnými odbočkami. Ale asi to jinak nejde vzhledem k tomu, jak digitální technologie jsou všude, od domácího prostředí, práci, zábavě až po negativní věci. Autor tak ani nemůže být konkrétní příliš s radami, protože každý jsme na své cestě jinde, má jiné potřeby, priority. Nicméně rámcové úvahy se dozvíte a je jen na vás, jestli je přijmete či ne. Dle mě jednoznačné řešení není a nebude. Je to podobné, i když složitější jak s nožem, lze ho využít, použít, ale obsahuje i rizika, zvláště když první krůčky s nožem jsou někde potají nepoučenými dětmi bez dozoru až ho někde zapomenete uklidit.