Digiděti přehled

08.12.2024

Knihu od Jana Kršňáka mi doporučila jedna milá a chytrá paní, takže jsem nepochyboval, že to bude zajímavé čtení. Ale bohužel jsem se šeredně zmýlil. Když jsem si s ní poté povídal, dozvěděl jsem se, že na knihu narazila v alternativním školním prostředí, odkud se poté pro přemíru alternativity musela ztratit (nevím teď, jestli vyvřely na hladinu názory na vakcinaci á la pan Dostál, paní Peterková a další lunatici, či šlo o něco jiného). Takže pozor, milovníci lesních školek (mimochodem, o nich Kršňák píše, že „ z hlediska společenské digirovnováhy jsou nejdůležitěji událostí posledních let“ s. 107) a alternativ všeho druhu budou knihu milovat i přes její kolosální nekonzistenci:
Televizi vyhoďte (to přece již všichni alternativci udělali), ALE dětem telefony nezakazujte. 5 hodin u obrazovky je OK, nejlépe si s nimi sedněte a pozorujte, jak vraždí mimozemšťany (intro knihy). Věnovat se „bezhlavé digitalizaci“ znamená, že se lidství rozplývá, ALE klidně nechte děti točit youtubová videa (s. 148). Musíme se nad sebou zamyslet nikoli rozumem, ALE srdcem. (s. 57). Rodičovská kontrola na telefonu je OK, ALE pokud ji děti překonají a podvedou nás, pochvalme je, rozvíjejí svou digitální gramotnost (s. 92). Digisvět je sice manipulací stroje, ALE počítačové hry umožňují „ze sebe vybít stres, zmar a bezmoc produkované aktuální verzí společenské smlouvy“ (s.115) (tady je vidět, že autor by nejraději změnil svět na místo míru, lásky a lidskosti – to tedy já taky, ale na rozdíl od něj se pohledem na historii spíše děsím takovýchto revolucionářů). Dospělí nesdílí své „niterné krajiny“ kvůli školnímu traumatu, ALE děti je sdílí na sítích (hurá!), i když také mají školní trauma! (s. 208). Děti se učí žít v digitalizované společnosti, uvádějí člověka a stroj do rovnováhy, tvořivě balancují (s. 216), ALE přitom, když takhle tvořivě láskou hladí stroj, tak swajpování palcem po obrazovce je “poslední zbytek jejich autonomie. Nejde o svobodu, ale spíš o cukání nožky jedem otrávené myši.“ (s. 214).
Jaké jsou další teze autora knihy? Člověk jse obklopený „strojem“, jehož je soukolím (nejlépe je to vidět v zoo, s. 31). Práce s Excelem je zdraví škodlivá a nesmyslná (s.27). Klasicky je morem doprava, tu by autor asi zakázal a jezdilo by se na kole (možná že teď ani moc nepřeháním). „Nastavení falešného věku na sítích je u dětí mladších 13 let nejen nutné, ale také praktické. Umí-li děti správně lhát, lépe chápou, že lhát mohou i druzí“ (tuhle perlu najdete na straně 134). Děti na youtubu svými pohledy „hladí svět“ a nachází, co obnáší lidskost (s . 153). Nejšílenější výlev tohoto druhu je na straně 154 a 155, nechal jsem ho převyprávět AI, abyste nebyli ochuzeni:
Příběh stroje, který nezná city, ale v jehož odrazu se zrcadlí čistá dětská láska, je něžným obrazem lidské touhy po spojení. Děti, které nevědomě vkládají svou lásku a bezprostřednost do něčeho tak neosobního, proměňují stroj v živý pramen naděje a smyslu. Jejich nevinnost a víra připomínají, že i to nejchladnější může být zahřáto dotekem lidského srdce.
To je tedy převyprávěné, doslova si to přečtěte sami, jestli na to máte ještě chuť. Jedeme dál ezojízdu: Západní verze medicíny je postavena na neúctě k celku těla (s. 184). Takže hurá pro rozdrcené rohy nosorožců na východ. „Potřebujeme víc parkouru, bojových sportů a mnohem propracovanější chorea na TikToku“ (s. 186) Myslím, že víc bojových sportů nepotřebujeme, ale asi je třeba nejen mydlit mimozemšťany ve hrách, ale i další vyznavače bojových sportů v čele s Karlosem Vémolou.
Terčem nejintenzivnější nenávisti autora je klasické školství – nikoli tedy to lesní. Každý má školní trauma (kdo říká, že ne, tak ho vytěsnil a škodí mu o to víc). Já teda žádné nemám, ale asi bych se podle autora měl nechat léčit. Kdyby děti nechodily do školy, „kdybychom je nechávali pohybovat podle jejich niterných potřeb, vyrostli by z nich dospělí, kteří … nebudou mít v kyberprostoru .. potíže, … ale vymyslí, aby dělal svět krásnějším.“ Tak to je Rousseau jak vyšitý (mimochodem přečtěte si jeho životopis v knize Intelektuálové), tomuto věří všichni sluníčkoví revolucionáři všech dob. Autor uznává jedinou školní větev a tou je něco na způsob školy Summerhill (doporučuji film shlédnout, je fakt super). Klasická škola a jen ona je vinna, že máme „bezhlavou důvěru v technologická řešení“ (s. 105). Škola je dle autora místo „chronické deprese, pocit permanentní bezmoci a bezhlavého odevzání se.“ Dětem se do „jejich“ učení „nekecá“ (s.120) Tady jde o dávno vyvrácenou myšlenku, že děti si při učení na všechno mají přicházet samotné – jak bylo dokázáno například v Ontariu při výuce matematiky, je toto pouze filosofický směr postrádající oporu v učebních výsledcích žáků. Další citace: „děti kvůli kyberprostoru zanedbávají školní povinnosti, což je sice pravda, ale vzhledem ke smysluplnosti oněch povinností je otázkou, zda-li to vadí. Ve školách je zapotřebí změnit mnohem více, například zrušit domácí úkoly …“ (s. 163). „Matematika by se dětem měla představovat až od patnícti či šestnácti let“ (s. 235, nechávám bez komentáře).
Kromě ezoterickým světonázorových výlevů autora, prokletí matematiky a čísla 0 (s. 237-239), patetických lamentací a dalších nesmyslů, se v knize vyskytují i teze, kterým můžeme dát za pravdu.
Například, rodiče, komunikujte s dětmi o tom, co na síti prožívají.
Do předškolního věku digitální technologie nepatří.
Děti neochráníme, ale můžeme je učit, jak si poradit, až zakopnou samotné (s. 61).
Stejnou dobu, jakou dítě strávilo před obrazovkou, trvá jeho mozku vrátit se po jejím vypnutí na běžnou úroveň schopností – to jsem pozoroval i na svých ratolestech.
Aby děti od nás mohly odkoukat, jak se to dělá, že se člověk nenechá kyberprostorem pohltit, měli bychom to sami umět.
Zakoupení prvního telefonu odkládejte, co to jde, možná do 3.-4. třídy.

11.11.2024

Digideti nebola zlá kniha, no v rámci tejto tématiky som čítala už pár oveľa lepších kníh. Autor mám pocit sa sám nevie rozhodnúť, čo je správne a čo nie v prípade detí a technológií. V pár bodoch by som sa s jeho názorom aj dokázala stotožniť, ale vo väčšine asi nie. Je to vcelku zvláštna kniha.