Dívka jménem Boy
Helen Oyeyemi
Pátý román Helen Oyeyemi je dosavadním vrcholem autorčiny tvorby. Obsahuje vše, co se stalo pro autorku charakteristické a co jí vyneslo zařazení na prestižní seznam nejlepších mladých prozaiků, který zveřejňuje vlivný britský časopis Granta. Práce s pohádkami, mýty, kulturními aluzemi, neustálé prostupování skutečnosti a fikce i náhlé zvraty, to vše najdeme v příběhu dívky jménem Boy. Ta vyrůstá bez matky v rodině krysaře, který na rozdíl od mytického krysaře z německé legendy lidi nepřitahuje, ale odpuzuje. I Boy od něj prchá a protlouká se Amerikou padesátých let, až nakonec skončí v náručí vdovce, jenž je otcem dívky jménem Snow. Oyeyemi na tomto trojúhelníkovém půdorysu rozehrává pro ni typickou hru, kdy nic není tím, čím se zdá být a kdy čtenáře čeká na každém rohu překvapení. Dívka jménem Boy je kniha čtivá, vtipná a bohatá nejen na četné aluze.... celý text
Přidat komentář
Od tejto knihy som veľa čakala a málo dostala... Motanica symbolov, rozprávok, historických a spoločenských narážok. Úprimne, žiadne prerozprávanie Snehulienky som nezachytila, ak pominieme explicitné narážky na meno (Snow) a motív zrkadla. Kniha je zasypaná množstvom všelijakých postáv, ktoré sú však ploché a nedotiahnuté, rozprávajú čudne a naozaj mám problém sa vcítiť do ich situácií a jednania. Nesúrodý rozprávačský štýl, ktorý by mohol byť aj zaujímavý, keby to malo dakajú pointu...Transgenderová línia v závere tomu nasadila korunu. Unavilo,rozladilo.
Berte tento komentář s rezervou ještě rezervovatější než mé ostatní. Proč? Protože to je Helen Oyeyemi. A k ní se může každý vyjádřit jakkoliv ( řekla bych) a jakkoliv být zasažený a unešený.
Je to jakoby se srazily dvě obrovské veličiny Toni Morisson a Sylvia Plath a vytvořily sobě vlastní universum, plně galaxií, hvězdokup, mlhovin a oblak, pro které Helen sama nachází tón a cit a sílu vyzdvihnout je co by vrak z hlubin nebytí na světlo boží.
Postmoderní román Dívka jménem Boy je autorčinou první knihou vydanou v češtině, což je udivující vzhledem k tomu, že autorka žije v praze a v anglicky mluvících zemích je velmi populární.
Tento román mne zaujel svou nezvyklou výstavbou: opírá se o klasický příběh o Sněhurce, který je přetvořený v kroniku rodu a zároveň svědectvím o své době. Odehrává se v Americe 50. let, takže se pochopitelně nevyhýbá tématu rasismu: na toto téma jsem poslední dobou alergický, protože anti-rasistické zásady se pumpují do takřka všech okruhů umění a kultury v té míře, až to není hezké. Nicméně v této knize dávají smysl a neštěstí v tomto ohledu autorka příliš netlačí na pilu.
Do takovéhoto zdánlivě realistického příběhu jsou zakomponovány určité magické prvky, ať už se jedná o nádech pohádkového vyprávění, který se nese celou knihou, nebo o zcela fantastické motivy zrcadel, které překreslují skutečnost. V těch může milý čtenář hledat metafory a může se také pokochat záchvěvem magického realismu, ve kterém jsou zrcadla velmi populární.
Hemingway údajně rozhodně neřekl: "Piš opilý, edituj střízlivý.".
Oyeyemi si však možná řekla: "Piš opilá, edituj na kokainu."
Této knize chci dát tisíc hvězdiček a vychvalovat ji do nebes,
zároveň ji chci zapálit a hodit do kanálu (což však neudělám, jelikož ji mám z knihovny).
Velice se mi líbil styl psaní, autorka umí krásně vyprávět a jsem si naprosto jistá, že omrknu i její další knihy.
NICMÉNĚ u magického realismu je pro mě důležité, aby všechny ty podivnosti a nesmysly měly alespoň nějaký význam. Abych měla pocit, že se nedívám na kupku rozkopaného třpytivého hnoje, ale spíše na nějakou zajímavou louku (metafora roku, berme to jako dodatečný efekt této knihy).
Celý příběh je zajímavý, je na vás chrlena spousta nápadů, spousta symbolů, spousta zvratů. Na jedné straně si vůbec nemůžete být jistí tím, co vás čeká na straně druhé. Ve výsledku však zůstanete stát a říkáte si – k čemu to vlastně všechno bylo?
Mohla bych sáhodlouze polemizovat nad tím, co jsem si asi měla vzít z krysaře, co jsem si asi měla vzít ze zrcadla, ale minimálně půlku dalších věcí bych k tomu musela vymyslet.
Mám ráda nejasné významy, pokud nejsou naprosto nahodilé.
Ráda se ztrácím v magickém realismu, nesmím však mít pocit, že se v něm ztratil i sám autor.
Celou knihu bych přirovnala k situaci, kdy si večer v polospánku napíšete epický nápad, o jehož dokonalosti jste naprosto neochvějně přesvědčeni, ráno se probudíte, hledíte na ten nesmysl a říkáte si: "Co jsem si to sakra myslela?". Akorát Oyeyemi si to neřekla a nechala to tak - Však čtenář si s tím nějak poradí.
No neporadila jsem si.
Rozhodně nejde říct, že je tahle knížka předvídatelná. A může se stokrát zdát, že pohádku o Sněhurce znáte, tady je všechno jinak, i když zrcadlo hraje důležitou roli. Ale dost dlouho jsem tápala, skoro celou první půlku jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mi líbí nebo ne. Ale jakmile vstoupila na scénu Snow a hlavně Bird, už jsem stránky hltala jednu za druhou.
Vpravdě zvláštní román o rasismu, rodině a rodinném údělu, sourozenectví, macešství vyrovnávání se s vlastní zkušeností a jejím přenášení na ostatní, ne/rovnosti a mnoha dalších věcech. Navíc rámovaný mýty, pohádkami a jejich ohýbáním do poměrně nečekaných souvislostí. Vedle toho tu máme dvě nespolehlivé vypravěčky, množství bytostných otázek (z nichž jen na některé části mozaiky se čtenáři dostane jasné odpovědi), střídání nejen perspektiv ale i stylu, k tomu je ústřední dějová linka často narušována vedlejšími nebo zdánlivě vedlejšími příběhy. Inspirace magickým realismem je dost zřejmá, a to nejen motivy mluvících pavouků a zvláštně se chovajících zrcadel – těsná propojenost s pohádkami, mýty, historickou realitou, ale třeba také občasné narušení chronologie a logiky akce a reakce: Tohle všechno mě vlastně nutí k zamyšlení, že Dívka jménem Boy od Helen Oyeyemi je jednou z mála knih posledních let, které skutečně jsou magickým realismem, a ne jen něčím, co se mu povrchně podobá a autoři a redaktoři se zaštiťují módní nálepkou "magický realismus". Nicméně nehledě na žánr – tahle kniha je výborná. Relativně útlá na to, kolik by se o ní dalo říct, kolik intertextuálních narážek, motivů a společenských témat Oyeyemi zpracovává. Ale na tom omezeném prostoru to zvládá nečekaně dobře, Gabriel García Márquez by zaplesal, přestože Oyeyemi je ctenarsky přístupnější, ale jeji vyprávění není nijak mělké.
Zpočátku jsem měl problém do knihy proniknout, zdálo se mi, že tak nějak krouží kolem, ale ani jsem si nebyl jistý, kolem čeho vlastně. Ale pak přišel zlom, vše do sebe začalo pozvolna zapadat a následující čtyři pětiny knihy mě strašně vtáhly a já nemohl jinak, než je zkrátka zhltnout. I přes několik věcí, které působí kapku nedotaženě, mi nezbývá než říci: Bravo!