Dívka s copem
Jaroslav Velinský
DALŠÍ ZAPEKLITÝ PŘÍPAD BEZDĚČNÉHO DETEKTIVA OTY FINKA... Noční setkání dvou osamělých poutníků na opuštěné silnici v létě roku 1961 by nemuselo nic znamenat – kdyby jedním z nich nebyl bezděčný detektiv Ota Fink, v civilu soustružník. Jen díky tomu, že zabloudil cestou do údolí Oranžových skal, narazil na spoře oděnou dívku, která se mu představila jako Viola Těšínská, manželka krále Václava III. Poté co vnadné děvče odveze na rámu svého kola domů, prchá Ota před deštěm zpátky do Prahy. Tajemná „zaklínačka hadů“ mu však stále leží v hlavě, stejně jako dohasínající požár za nedalekým lesem, který ani trochu nesplňuje představu táboráku pro opékání buřtů. Uběhne jen pár dní a Ota se znovu vydává do míst, kde Violu potkal. Jenomže v domě, kam ji zavezl, o ní nikdo nikdy neslyšel. Zmizela, nebo prostě jenom lhala? K tomu se přidává nová záhada: Kdo je tajemný Haštal, na něhož se vyptávají kriminalisté? Má se zvláštní dívkou něco společného? A je Viola ještě vůbec naživu?... celý text
Přidat komentář
Finkovky mám stále rád, jen už vyprchalo takové to počáteční, nekritické nadšení. Máme tu rok 1961 a dvanáctý případ. A nebyl by to Ota, aby hned na začátku tohoto dílu nepotkal dvě dívky, z toho jednu copatou a záhadnou. Příjemnou exkurzí je návštěva Slatin, nouzové kolonie, v oblasti Michle, Záběhlic a Strašnic, kam našeho bezděčného detektiva přivede jeho pátrání. Tenhle díl není z nejlepších, ale svoje kvality má.
Citace: ... ale že holt Karel Máj to odněkud opsat musel, neboť, jak známo, nevytáh paty z Drážďan. Dokonce je prej ani vytáhnout nemoh, anžto zrovna v době, kdy Vinnetoua vymejšlel, byl zabásnutej. "Mnozí Němci," dodal tenkrát Letenský, "vytvořili svá životní díla ve vězení. Například Hitler tam napsal Mein Kampf."
Nadchla mě představa Údolí Oranžových skal a vzápětí Viola Těšínská . . .
Tentokrát je všechno zprvu přehledné, poklidné, lehce plynoucí s kulisou Prahy v šedesátém prvém, co je vždycky k nezaplacení. House má angínu, stavíte se U dvou stehen . . .
Po odjezdu Oty z Prahy všechno nabralo spád a závěr je dokonale akční. Potkali jsme se po delší době a naprostá spokojenost.
5/5
No, a máme tip na rodinný výlet, Slatiny... Knížka opět velmi čtivá, pokud jde o zápletku, tohle se klidně mohlo stát. Občas si vzpomenu na Agátu Ch., kde lidé umírají z leknutí a pachatelé běžně využívají nepravděpodobných záměn osob.
U Velinského textů se mi líbí řada použitých kulturních odkazů. Opět jsem se ale přesvědčil, že je lepší číst finkovky chronologicky, i tentokrát se objevují odkazy na nedávné děje a Ota se stýká se známými ze starších případů, ke kterým jsem se ještě nedostal; upřímně řečeno, plnil jsem si totiž zpětně ČV 2021, kde bylo za úkol přečíst knihu s názvem obsahujícím část lidského těla. Což cop samozřejmě je.
Dostala jsem, co jsem čekala _ hlavně atmosféru! Atmosféru šedesátých let, kterou pamatuju jako hodně malé dítě, ale kupodivu ji cítím, dětství v člověku hluboko zůstává ve formě nesouvislých obrázků, světýlek, útržků rozhovorů, vůní, letního tepla. Debat dospělých přes ploty zahrádek i na lavičkách na rohu. Výletních hospod s dřevěným kuželníkem a stoly v zahradě pod kaštany. Zůstává v cestách vláčkem s tvrdými jizdenkami, které vám na stanici vytiskli s ohromným rachotem na mocném stroji. Ve vzpomínkách na hry na silnici, po které projel jednou za čas kulatý autobus a pak už jen soused s koníkem u lehkého vozu. Vozil nás po celém městě a nikdo nás doma nehledal! Naprosté bezpečí. Těžkou společenskou situaci dítě nevnímá... To všechno člověku připomene tahle finkovka. Příběh jako vždycky nekomplikovaný, občas trochu srandovní a trošičku, ale jen malinko, nepravděpodobný. Ota milý, jako vždy vleze všude a ze všeho zase kouzlem vyvázne. A nádavkem pražské Slatiny, pořád se tam chystám! Pouze na koních _ a vždy ve dvou! Díky, že tyhle knížky existují, je to potěšení.
Na téhle sérii se mi TAKY líbí obálky. Teda ty obrázky na nich, že. Takové záhadné.
Otův neutrální vztah k režimu se s příchodem šedesátých let a s přibývajícími životními zkušenostmi mění na vztah mírně kritický. Jiný vztah, totiž k opačnému pohlaví, zůstává vytrvale a pevně kladný, naštěstí. A hned na prvních stránkách se mu to zamotá, krouží kolem něho dokonce čtyři krásky, jedna z nich, mimo jiné, s pořádným copem, ale i ty ostatní mají své významné přednosti. Ota znovu propadá naplno svému velkému hobby – řešení záhad, do kterých mu nic není. I tentokrát se při tom potkává s galerií podivných týpků a i podvanácté má jeho vyprávění v ich formě spád, vtip a originální romanticko-epické kouzlo trampských hospod, železničních lokálek a nuzných čtvrtí (ta Na Slatinách se dodnes moc nezměnila, před pár lety jsem ji propátral s Prahou neznámou).
80 % (zatím 37 hodnotících s průměrem 87 %).
…
Dženy mluví až nenormálně potichu. V tom tichu, co produkuje, se skrejvá tajemství. To ticho táhne chlapa do hlubin, mezi modravý stíny, kde až docela na dně svítí jenom jediný světlo: je to světlo nepoznanýho. Je třeba vědět, že svítí na hranici věčný tmy, v hloubce, ze který se už nelze vrátit.
…
Měla klukovskej hlas a dost těžko definovatelnej věk. Mohla to bejt žena, dorostenka, ale klidně taky jenom starší žákyně, vpředu předčasně vyvinutá, jak ty poválečný děti cpaný smetánkem bejvaj. Jinak se mi zdála dost hubená, aspoň ramínka měla jako housličky jak říkávala moje babička.
Byl to můj milovanej Fink, a přece tak úplně nebyl. Dokladem toho rozporu je, že jsem úplně zapomněla na komentář. No, o nic jste nepřišli... Četlo se to hezky (u Velinského to asi ani jinak nejde). Ale ten příběh byl jaksi roztrhaný, roztržitý, kapku jakoby z palce vycucaný - nevím. Tak příště, Oto, jo?
Opět moc hezká detektivka ze série s Otou Finkem. Osobně ale preferuji jiné Velinského tituly.
Píše se rok 1961 a Otovi se opět do cesty připlete záhada a dvě krasavice. Normální člověk, když zabloudí, tak nanejvýš narazí na perníkovou chaloupku. Ne tak Ota. Ten musí potkat dvě krásky. Blondýna na kole se s ním nechce bavit a zrzku s copem zachrání od škobrtání v jetelovém poli, v jehož pozadí plápolá nějaký táborák. Jak se později ukáže, tak táborák je hořící auto a při luštění záhady Ota jen tak mimochodem odhalí dvě vraždy a jednu loupež. Ota zkrátka umííí!(A ostatní čumí?)
No pánčata, velice dobrý to bylo! Takový přímočarý, čtivý, český, prostě moc fajn. Hodně toho našeho švejkovskýho humoru a bez hektolitrů krve. Parádní finkovka.
Za příběh, vývoj vztahů, motivaci a za "celkový postup Otova vyšetřování": 2– , za způsob vyprávění: 1. Suma sumáru: lepší dvojka!
Autorovy další knížky
| 2002 |  Poslední tajemství Jana T. |
| 2003 | Tmavá studnice |
| 2007 | Bestie z Tamberku |
| 1969 | Spravedlivá pistole |
| 1999 | Zmizení princezny |
Čteni jedna radost a obalka od pana Švejdíka jako příjemný bonus...