Divocí detektivové
Roberto Bolaño
Chilan Roberto Bolaño (1953–2003), básník a prozaik, je v současnosti zřejmě nejvýraznější postavou latinskoamerické literatury. V této knize vypráví příběh dvou „divokých detektivů“, básníků-desperátů Artura Belana a Odyssea Limy a jejich přátel, umělců a stoupenců „žaludečního realismu neboli žaludného či záludného realismu, někdy též bludrealismu“, kteří se vydávají po stopách tajemné básnířky Cesáreji Tinajerové. Hledání – iniciační cesta, bildungsroman, citová výchova – trvá dvacet let, od roku 1976 do roku 1996, a prostřednictvím množství postav se rozvětvuje do změti podivných, někdy neukončených příběhů, tvořících „totální“ román, kde se dá najít úplně všechno: lásky, smrti a vraždy, blázince a univerzity, zmizení a objevování, literatura i život. Dějištěm je Mexiko (kde Bolaño vyrůstal), Nikaragua, USA, Francie, Španělsko, Rakousko, Izrael, Afrika.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2008 , ArgoOriginální název:
Los detectives salvajes, 1998
více info...
Přidat komentář
„Všichni jsme četli Marxe a Rimbauda.“ Jak typické pro knihu z Latinské Ameriky.
Přečtěte si Lakunu nebo vl. životopis Marquezův – politika se prolíná s poetikou.
Také jste v mládí psali básničky? Tahle kniha je oslavou básnění, navzdory „žaludečnímu realismu“. Plně souhlasím s juanitem 39: prvních 200 stran budete nadšeni, pak….. psát latinoamerickou literaturu vyžaduje zabývat se politikou a to není můj šálek kávy… sorry. Dávám 4 hvězdy (pán Bolano psát umí, někdy méně znamená více).
Číst něco od Roberta Bolaña chce čas a trpělivost. Dá to prostě zabrat, vyznat se ve všech těch střídajících se vypravěčích, desítkách postav, míst a příběhů. Divocí detektivové si v tomhle nezadají s 2666, které už mám zdárně za sebou.
Jak se píše v anotaci, je to příběh "básníků-desperátů" a básníci a jejich nejrůznější směry a hnutí hrají v celé knize dost důležitou roli. Takže pokud se poněkud vyznáte v avantgardní poezii, máte jistou výhodu. Pokud je ta poezie latinskoamerická, máte další významné plus. A pokud vám něco říkají pojmy jako "jambický katalektický diametr s pěti ikty" či "dva hemistichy s ostrou diairesí, první se třemi délkami, druhý se dvěma", patříte zřejmě mezi zasvěcence a můžete se s Odysseem Limou a ostatními žaludečními realisty podělit o pořádný joint.
Tu klikatou cestu příběhem o hledání nejen Cesáreji Tinajerové si ale nakonec užijeme i my ostatní, dosud nepolíbení mexickým žaludečním realismem.
Ani nevím, kde mám začít... Mnoho témat, chrlení slov, informací, vrstvící se seznamy jmen. Hra se slovy, záměrné záměny, vyprávění, které nikam nevedou. V určitých chvílích mi to připomínalo beat generation, někdy literární experiment, někdy poezii. Kombiance sexuálních explicitních scén ve stylu markýze De Sade s poetickým vyprávěním... Prvních 200 stran jsem byl absolutně nadšen a hodnotil bych 5*. Jenže potom mi přišlo, že se probíraná témata neustále opakují, ale nic nového se v nich neobjevuje (možná to je záměr). Ke konci se to však opět všechno protlo, a to, co jsme do té doby četli, začalo dávat (aspoň nějaký) smysl. Chvílemi extrémní chrlící se energie, ale občas extrémní únava. S hodnocením si nejsem vůbec jistý. Začátek 5*, některé prostřední části 3* a konec 4*. To dává 4*...
Naplněné očekávání,úchvatný originální román,velký obdiv i Anežce Charvátové-za výborný překlad,podrobné poznámky a doslov.
Mnoho psů, zajícova smrt… Ve druhé části Divokých detektivů jsem si trochu připadal jako zajíc uondaný asi padesáti různými vypravěči, jejichž životy se protly či jen potkaly s osudy Odyssea Limy a Artura Belana, a proto dostali svůj hlas. Jsou to střípky, které se v takovém množství mezi sebou akorát pomíchaly, než aby se z nich dalo něco sestavit. Ale možná to právě ukazuje, že co je člověk zač a jaký byl či mohl být jeho život, se zkrátka často jednoznačně říct nedá. Zato první (a podobně třetí) část, kdy se vypravěč noří do bohémské společnosti žaludečních realistů, má drajv i kouzlo, a kdybych to byl četl na vejšce, určitě bych tehdy chtěl žít jako bludrealisté.
Celkově úctyhodné dílo nechávající přes četná svědectví a detaily pořád dost otazníků a tajemství a taky dává pocítit prchavost času a paměti. Ale taky pro mě znamenalo místy stereotyp a dojem, že to nikam nesměřuje – což samozřejmě může být můj problém. *** a půl
První část: Sladké mámení. Dospívající básník, literární gang vč. rivality v poezii, krásné mexické holky a první sexuální zkušenosti. Dohromady opojné, jen vedchnout a číst znova a znova, do vyčerpání smyslů(u).
Další oblíbenej chilan k večeři po Allende, Amupuerovi, je to právě Bolaňo. Tahle knížka není pro starý :) - tedy pro kohokoliv, spoustu z vás tu ubije už jen neskutečná tloušťka a tolik, tolik, tolik a ještě jednou tolik jmen spisovatelů a básníků, že by jeden chcíp, než se jima prokouše, ... a přesto je to skvělá četba! Tři různý styly vyprávění, tři roviny příběhu o tajemně obyčejném rádobybásníku Limovi, z pohledu mnoha lidí z mnoha zemí...vlastně jde pořád o prd (pokud se nepokoušíte proniknout do jediný zachovalý básně beze slov Césrei), ale má to zvláštní sílu! Nebudu lhát, že bych to přežvejkal nějak lehce, rval jsem se s tím jako lev třičtvrtě roku a odbíhal k jiným knížkám - ale ten čas mi za to prostě stál! Teď si dám Fabera, ať si trochu odpočinu, a pak se zase k mým "latinos" vrátím! Howg!
Já nevím, jestli je ta kniha napsaná jako zástupce "magického realismu", ale takhle nějak si ho představuji.
A taky si takhle nějak představuji poezii v próze.
A takhle nějak jsem objevila Jižní Ameriku (já, čtenářský Kolumbus). Zkusím to, třeba je tam skvělých autorů víc, ne jenom Bolaňo.
" DIVOCÍ DETEKTIVOVÉ jsou kromě jiného i klíčovým románem a recesí v cimrmanovském duchu a rozklíčovat všechna jména možná dokážou jen nejbližší Bolaňovi přátelé, navíc nadaní encyklopedickými vědomostmi. "
Bolaňo si se čtenářem pohrává opravdu záludně. Čert vem nelineárnost vyprávění, to už dávno není nic výstředního. Ale především střední, nejobsáhlejší část vyprávěná útržkovitě množstvím osob různé důležitosti, mate a znejišťuje na každém kroku. Jednotlivé příběhy se ústřední dvojice básníků, z nichž jeden je autobiografickou projekcí samotného Bolaňa, dotýkají jen částečně a každou chvíli sklouzávají k vyloženě podružným skutečnostem ze životů jejich vypravěčů, které s ústřední linií (zdánlivě?) nemají souvislost. Nehledě na to, že i způsob jejich vyprávění se liší.
Nebudu zastírat, že jsem se stránkami Divokých detektivů musel často prokousávat s pocitem, že nemám tušení, kam mě autor vede, jestli vůbec někam. Jindy ale zase jako bych chytil vítr a chvíli jsem na vlnách těch rafinovaných odboček klouzal se zaujetím. A nakonec, po otočení poslední strany, jsem měl navzdory střípkovitosti a nepřehlednosti celého románu pocit jakési těžko definovatelné úplnosti. O čem jsou Divocí detektivové, to si vážně netroufám ani načrtnout. Lehké počtení to rozhodně nebylo. Ale mají v sobě něco, co mi brání považovat čas s nimi strávený za promarněný. Originální skrz naskrz.
Když jsem tuto knihu dočetl, bylo mi jasné, že jsem právě měl v ruce něco...no, něco jiného. Něco, s čím jsem se doposud nesetkal. Už během čtení jsem jaksi tápal, co to vlastně má být. Ne že by to bylo nějak těžko čitelné nebo nějaká fantasmagorie. Naopak, je to čtivě napsané, vše drží pohromadě, a přesto jsem měl pocit, jako bych bloudil v jakémsi labyrintu nebo bludišti, ale v takovém, kde moc dobře víte, kudy vede cesta, a přitom z nějakého těžko definovatelného důvodu stejně bloudíte. Autor si vyloženě hraje nejen se slovy a svými postavami, ale také se čtenářem. Jako když někoho učíte plavat metodou, že neplavce hodíte do vody a poraď si. Stejně tak Bolaño dovede čtenáře na určité místo a nechá ho tam být. Neustále jsem měl pocit, že je mi nabízena pouze slupka a pod povrchem se skrývalo, nebo jsem měl pocit, že se skrývalo, něco víc, něco temného anebo autorův smích. Časté střídání rytmu udržuje čtenáře stále pozorného, protože kdyby tolik stran popsal jen monotónně, brzy by byla kniha zavřena a odložena. Těžko v krátkosti říct, o čem kniha je. Možná bych mohl říct, že je o hledání...koho? čeho? Snad zdánlivé hlouposti, snad něčeho velkého. Záleží na úhlu pohledu. Kdo knihu dočte, bude mít nejspíš rozporuplné pocity. Já si říkám, že jeden velmi nadaný chilský autor předčasně zemřel, zřejmě zbytečně, když oddaloval transplantaci jater, která by mu zachránila život, kvůli práci na textech. Mohli jsme jich mít víc, mohli jsme hrát hru s autorem, nebo se na něj vykašlat, ale každopádně by se někteří z nás mohli stát divokými detektivy...radši ale pátrajícími jen v textech, kde nakonec možná není vůbec nic k vypátrání. Je zmatené, co jsem napsal? A proč ne?
Nechal jsem se nalákat kultovní pověstí tohoto veledíla, ale nějak mi to nesedlo, vydržel jsem to asi do pětiny (i to je při její tloušťce dost!), ale pak jsem to vzdal. Ztrácel jsme se v počtu postav, nedokázal jsem se s nikým identifikovat, bohémský život mexických básníků mě nudil.
"Divocí detektivové" jsou první knihou, kterou jsem od tohoto autora četl, tudíž se jedná o srdeční záležitost. Knihu jsem si před nějakými třemi roky koupil na základě pochvalné recenze v novinách a už po prvních cca deseti stranách jsem byl nadšený! Mimořádná záležitost.
Základní orientace ve spisovatelích a literární historii dvacátého století Latinské Ameriky a by mi jistě přidala na prožitku. Bohužel mé znalosti jihoamerické literatury se pohybují lehce nad hodnotou nula a s poezií tohoto světakraje jsem na tom ještě hůře. Jak si potom užít knihu, která se reálnými jmény latinskoamerických básníků jenom hemží a jež je celá utkána z přediva života básníků žijících převážně v Mexiku? Těžko si pak vychutnávat mlhavé hranice mezi realitou a fikcí, těžko nacházet střípky reálií skutečného Bolañova života. Ale i tak pro mě Detektivové byli něčím netradičním, novým, přínosným a mám pocit, že se mi na nějakou tu dobrou chvíli usadí v hlavě. Nicméně je zvláštní si uvědomit a těžké si připustit, že nebýt doslovu překladatelky Anežky Charvátové, ani bych pořádně nevěděl, o čem ta kniha, kterou jsem právě dočetl, vlastně byla. A to asi není čtenářsky to pravé ořechové a také to může vypovídat o mé čtenářské nevyzrálosti.
Divocí detektivové mají tři části - prvních 130 stran tvoří deníkové vyprávění jednoho z hl. hrdinů, pak následuje hlavní rozsáhlá část tvořená výpovědí velkého množství postav, které víceméně měly co do činění s dvojicí hlavních hrdinů - Odysseou Limeme a Arturem Belanem (jedno z autorových fikčních altereg) - v období následujících dvaceti let. Vtipné je, že v celé téhle části se o postavě vypravěče z první části vůbec nic nedozvíme, jakoby vůbec nikdy neexistoval, ačkoliv na konci první části lze předpokládat, že měl s dvojicí "divokých detektivů" hodně co do činění Jedna z postav dokonce tvrdí, že tento člověk vůbec neexistoval, jelikož je historik, který se zabývá bludrealismem n. tzv. žaludečním realismem (aluze na Bolaňovu skupinu infrarealistů - umělecká anarchistická skupina na pomezí beatniků a surrealistů) a tohle jméno nikdy neslyšel (téma zmizení je pro latinskoamerickou prózu poměrně typické - viz třeba Cortázarovy povídky). Následuje třetí část, která přímo navazuje na první a je vyprávěná opět stejnou postavou formou deníkových záznamů a která dodává předchozímu určitý nejasně uchopitelný rozměr. Co mi připadá na Bolaňovi nejzajímavější je jeho jakási neuchopitelnost - není jasné, co je ve velkém množství textu pro vyprávění relevantní a co ne, některé zřejmě podstatné věci se vůbec nedozvíme, některé zavádějící redundantní informace a drobné digrese zde naopak jsou, takže výsledek tvoří určitou mozaiku, ze které vystupují určité vzory, ovšem je třeba aktivního percepčního přístupu - čtenář je autorem neustále uváděn v pochyby. Pokud bych jej k někomu chtěl přirovnat, napadá mě Michael Haneke - některé jeho filmy jsou taky takové mozaiky, ze kterých narativní struktury vystupují a zase se v nich ztrácí (Caché, Code inconnu, Das Weiße Band).
"Problém je v tom, jestli je zlo (nebo delikt nebo jak tomu chcete říkat) náhodné, nebo má příčinu. Pokud má příčinu, můžeme proti němu bojovat, je sice těžké ho přemoci, ale ta možnost existuje, něco jako zápas dvou boxerů stejné váhy. Zato pokud je zlo náhodné, jsme v prdeli. Takže ať nás Bůh, pokud existuje, načapá radši po zpovědi." Tahle úvaha jedné z postav podle mě Divoké detektivy docela charakterizuje. Tenhle obrovský příběh, který mapuje asi dvacet let života hlavních hrdinů prostřednictvím vyprávění přátel, náhodných známých i lidí, kteří se životem těch dvou jenom mihli, obsahuje všechny emoce. Smutek, pláč, radost i strach. Cítíte život, ale i zlo, někdy vzbuzuje obavy, někdy upřímně baví. Některé střípky do příběhu vlastně nepatří a některé okolnosti se vůbec nedozvíme, příběh si prostě uchovává svá tajemnství. Je to příběh o zlu? Nebo o životě, o umění? Možná to vůbec není důležité. Rozhodně, i když jsem všemu nejspíš nerozumněla, je to hlavně příběh, který stojí za to číst.
Štítky knihy
Mexiko básníci chilská literatura pátrání hispanoamerická literatura
Autorovy další knížky
2012 | 2666 |
2008 | Divocí detektivové |
2013 | Třetí říše |
2005 | Chilské nokturno |
2011 | Nacistická literatura v Americe |
Bolaño byl prostě šílený. A geniální. Stejně jako v 2666 jsem si i tady u nejdelší části říkal, že už je toho moc, příliš to vrství, zamotává, je to až moc divoké a text by si zasloužil radikální škrty... ale přesto se jeden nemůže ubránit obrovskému obdivu, jak to autor dokázal utáhnout, pospojovat, jakou bláznivou strukturu postupného odhalování o co tu vlastně jde tomu dal... Divoké detektivy jsem přečetl během třech dnů utrpení a ryzího požitku zároveň. Tohle patří mezi knihy, u jejichž čtení nechápete, proč se tou houštinou ještě prokousáváte ale po zaklapnutí desek chcete najednou víc, protože vám dojde, čeho jste to právě byli svědkem.