Dny plné usínání

05.07.2023

Řehákovo básnické vidění je plné touhy a úžasu, verše se (někdy však monotónně) valí, energie neustává - a to navzdory tomu, že se zde sleduje svět ve svých proměnách. Všechno se jeví jako změněné od původního stavu, všemožné (sešlé, oprýskané, prošlé, zaprášené, zrezivělé, rozmočené) objekty ztrácí svou funkci, a přesto zůstávají předmětem fascinace. O "funkčnost" světa asi Řehákovi předně nejde, byť ty ubíhající dny lze číst určitě i s ohledem na postupující globalizaci: "Milovali jsme stánky se záhadnými svačinami, elektrické rozvodny, skřínky na uchování mluvy, ale co zbylo? Výtahy a továrny." Minulost však sehrává ve sbírce i roli činitele, který nutně utváří představu o prostoru, když se "přítomné město" vytváří i skrze minulé děje.
Subjekt je ve sbírce plně zapuštěn do univerza ("Okamžik nelze odečíst od nás samotných."), prodírá se mezi absurdními hlídači padajícího sněhu, obchodních zástupců s mimozemskou krví, úřednicemi Ministerstva jitra a dalšími bizarními postavami. Řehák je na ulici jako doma - a to vskutku, v básních se tu a tam prolamuje hranice mezi soukromým a veřejným, třeba když "město zavíralo v pět hodin" a je třeba "navštívit domácí kabinety ". Několik interiérových básní, v nichž se rozvíjí motivy nemoci a izolace, působí až dusivým dojmem; subjekt, který se "účastní procedury dýchání města", náhle kvůli nemožnosti kontaktu s vnějším světem náhle střídá zoufalství a nechuť za touhu. A v takovém stavu je vítána i pouhá vyslankyně vzduchu.
Ta tužba po obklopení okolím a přitom - je to svět tak divoký a snad nebezpečný, kde nastává "hodina policejních psů", kde číhají agenti a kde sebemenší pohyb nutně působí neuroticky; člověk se chvílemi cítí skoro jak v nějaké žánrově pokleslé literatuře, slovy ovšem ne. Dochází zde k smyslové smršti, všechno je tak fyziologicky citelné, všemožné synestezie umožňují pocítit nepředstavitelné. Řehákova poetika chvílemi připomíná zběsilé filmové záběry, ale o příběh tu nejde, spíš o vršící dávku zasáhnuvších postřehů: "Zvuk od budovy porodnice, / tajná červeň starého zrušeného kurtu, / chvíle, kdy vítr sune po chodníku / rozmačkanou plechovku." Když se v první básni píše o "pojmech v čistém vzduchu", čtu to trochu jako odmítnutí abstraktních sousloví, jako příklon k co nejkonkrétnější skutečnosti - vždyť se v básních míhají pražské reálie a ostatně i vysvětlivky odkazují k přímé inspiraci od nejrůznějších básníků, filmů a událostí. Ale autor samozřejmě není nějaký kronikář metropole, tady jde o vidění, tady se skutečnost přetváří do nekonvenčních tvarů.
Kromě již uvedených groteskních figurek, skrz něž se Řehák současnému světu možná trochu směje, se v básních vyskytují taky hromady žen, prostřednictvím nichž dostává tato lyrika i erotický náboj, někdy společně s poměrně objektifikujícími a voyerskými konturami. Na druhou stranu je tato rovina často sebeironicky shazována ("Pomýšlel jsi na revoluci, ale přibral si na váze."), případně se naznačuje její unikavost a bizarnost. Ženy jsou povrchně obdivovány a tvrdě se zadírají do hlavy, přičemž se tato perspektiva překlápí do neútěšné situace subjektu: "(...) léto, kdy pod každou ulicí jsem cítil tvoje paty. / Ještě jednou jsem tě potkal v metru na Náměstí míru, / ale ani jsi nevěděla, kdo jsem."
V poslední básni se objevují tezovité deklamace Řehákova pojetí poezie, třeba když ironizuje počínání angažovaných studentů a dodává: "Zbavit se zapšklosti, postoupit k vyššímu oddílu světla / je úkol." Jako by to bylo v rozporu! A přitom v předchozích textech to autor naplňuje, akorát nekomentuje takto jednoznačně, třeba báseň Dojmy z Vršovic je doopravdy krásná - cykličnost všedních dnů se v ní prolíná s vědomím konce, což vytváří fascinující napětí: "Planety usedají na neviditelné potrubí, / auta se potápí v poledním žáru. / Dny začínají sestupem do schodů, / končí jízdou do vyšších pater domu."
Nevím, nakolik si užívám celek sbírky tak jako jednotlivé básně (někdy spíš verše), přece jenom se jedná o poměrně různorodou skrumáž bez oddílů, v níž se střídají dlouhatánské skladby, malé básně v próze i oslavné texty napodobující beatnickou poetiku. I tak jsou pro mě Řehákovy verše zdrojem nesmírného čtenářského blaha - je to jízda, kterou si dopřávám opakovaně, a pokaždé se zahryzne jiný a jiný detail.

Nepozornost

V neděli vcházíme do vestibulu kina a já zapomínám,
na polibek, co se vysypal z horních lóží.
Myslel jsem na to, jak ses na kluzišti uhodila do hlavy.
Odvětilas: strašně to bolí, ale lebky
jsou z papírových vlnovek, nemůžou se rozbít.
(...)
Řekla jsi: velké dny jsou jako velké boty,
propadáváš skrze ně, jsi jenom zvířátko,
co si potřebuje odpočinout od kostí.
(s. 57)

05.08.2018

Nejsem příznivce volného verše.
Většinou si říkám: "volný verš, žádný verš." Častokrát ho vnímám jako náhodné slepeniny nesourodých slov, které bych vystihl citátem "Umění, kterému nikdo nerozumí, není umění," které z poezie dělají nepřátelský svět pro pár vyvolených zarostlých intoušů ve vlněném svetru. Ale verše Jakuba Řeháka jsou jiné, popisují svět ryzí ve své nepřikrášlenosti, smyslové vjemy, které v něm vyvolává Praha pod svým pozlátkem, zpustlé nálevny, zaklíněnost ve společenském a ekonomickém soukolí. Do toho Řehákovy verše jsou vkusně rytmicky organizované, dobře se čtou.

"Nakonec nás svlečou ryby
a budeme patřit letním číšníkům. Nebudeme se
už zdravit a vyhneme se rozpačitým pohledům.
Co zbylo? Dny, které je třeba vysypat
do koše, dny kdy na kůži vyrážejí černé
skládky a všechno je na ruby. "

Někde jsem četl, že že poetické sbírky jsou tak útlé, protože jdou přímo k jádru věci. Neplatí to vždy, ale u Dnů plných usínání určitě.