Do výšok zdvíhajte krov, tesári / Seymour: úvod

01.03.2024

Nahlédla jsem do téhle knížky před jedním antikvariátem, přečetla jsem si věnování a šla jsem ji zaplatit, aniž bych listovala dál. Protože i kdyby Salinger v životě nenapsal nic než dedikaci, pamatovala bych si ho asi už navždycky. – Nějakou dobu poté jsem si našla jeho fotku (jelikož mě zajímalo, jak vypadá člověk, který takhle píše) a nezbylo mi než konstatovat při pohledu na tu zvláštní citlivost rtů a očí, že věnování se dokonale hodí k jeho obličeji. – Načež jsem zjistila, co Salinger dělal za II. světové války a krátce po ní. – Ale stejně si myslím, že člověk tak subtilních nervů, že je schopen napsat „Seymoura“, nikomu neublížil, ani u výslechů. Byť to, samozřejmě, vzbouzí otázku, nakolik morální hodnota díla ručí za morální hodnotu umělce. Já si myslím, že ručí.

***

V povídce „Vzhůru, tesaři“ se vypravěč ocitá ve voze sám s příbuzenstvem nevěsty, již právě opustil jeho bratr Seymour. Povídka „Seymour“ je zase mozaika jednotlivostí, které zdánlivě s titulním hrdinou nesouvisejí anebo se k němu vztahují jen banálně, dohromady však tvoří... biografii? Nejen biografii člověka (básníka a sebevraha, jak od začátku víme), ale hlavně jeho podstaty, toho, co se obráží v jeho poesii, toho, co ze Seymoura nejspíš přetrvává napříč inkarnacemi (v něž on i celá jeho rodina věří), čili jakýsi druh esenciální biografie v rámci jednotky větší než život. Asi.

Salingerova povídková tvorba je podmanivá tématem i stylem. Jeho ich-forma dosahuje absolutní přesvědčivosti díky detailnosti a autobiografičnosti (irsko-židovský původ, dětství v New Yorku, II. světová válka, vliv orientálních literatur, filosofií a náboženství, autor i vypravěč je spisovatel ex professo). „Jeho“ šest sourozenců jsou lidé reální a živí (popravdě mám dojem, že bratři a sestry Glassovi jsou víc naživu než já, protože před touhle fikcí jaksi bledne každá skutečnost deficitní, neduživá a neautentická). Na rozdíl od vypravěče Buddyho si netroufám odhadovat, které vzpomínky a imprese se odehrály a za které vděčíme ingeniu spisovatelů, ale v případě tohoto díla se mohly stát všechny, a dokonce by od nich bylo velmi slušné, kdyby se staly.

Salingerův styl vypadá jako designovaný tak, aby z něj Schopenhauer dostal infarkt. Ale – a v tom je jeho genialita – všechna ta orgiastická konkrétnost, rozkochané prodlévání na každém z myriády detailů, souvětí se vsuvkami ve vsuvkách, (reflektované!) výtrysky řečnosti zdánlivě odvádějící čtenáře od tématu, to všechno dohromady funguje, je to krásné, je to pravdivé a je to, světe div se, zábava. Jen nesmíme text brát jako vehikl k dosažení pointy.
Takže: zaprvé je to napsané s nekonvenčností vcelku zvláštní i na poměry génia. A zadruhé mě toho „Seymour“ hodně naučil. O literatuře a o rodině. Je to jedna z těch knížek, které si vezmu s sebou, až se jednou budu stěhovat někam za oceán.

14.07.2022

Tuhle knížku jsem si prostě přečíst musela. Salinger mi v knize Franny a Zooey představil rodinu Glassových. A mě učarovala nejenom zmiňovaná rodina, ale i autorův styl. První příběh (název si vypůjčil autor od Sapfó) je psán ve stejném duchu jako Franny a Zooey. Buddy přijel na svatbu svého staršího bratra Seymoura. Místo svatebního veselí však zažije perné chvilky s družičkou nevěsty. V této povídce jsem si užívala výborné dialogy a atmosféru, která houstla v rozpáleném autě. Druhá část je úplně jiná liga. Buddy se snaží sepsat životopis Seymoura. Neustále odbíhá od tématu, poví nám toho spoustu o sobě. Zkrátka semele všechno, co mu přijde na mysl. Ve výsledku jsem se toho ale o Seymourovi a jeho poezii dozvěděla hodně:-) Říkám si, že napsat tohle, tak na to je potřeba hodně talentu, důvtipu a nevím čeho ještě. Protože i když jde na první pohled o zmatené blábolení, tak jsem nemohla přestat číst. Jestli vás zajímá, jak to bylo se Seymourovou smrtí, tak doporučuji povídku Den jako stvořený pro banánové rybičky, kterou najdete ve sbírce Devět povídek. Strašně ráda bych si přečetla nějakou Seymourovu báseň:-)

Salinger si mě získal svou ukecaností:-) Nejenže byl mistr dialogu, tak dokázal zajímavě pracovat s dlouhými větami, vystačí si s pár na stránku:-) Bavily mě odbočky k čínské, japonské a jiné poezii. Čtení této knihy jsem prokládala čtením básní haiku od Issy Kobajašiho. A objevila jsem ještě 2 další básníky (R. Burns a W. C. Williams, ke kterému jsem se dostala přes překlady básní od Sapfó:-)), jejichž tvorba mi zpestřovala čtení o rodině Glassových:-)

„Pár much a já
toť celá domácnost
v téhle skromné chýši.“ (Issa Kobajaši)

PS. Snažím se, aby můj komentář nebyl tak ukecaný, protože mé psaní Salingerových kvalit ani omylem nedosahuje:-) Doporučuji! Salingera samozřejmě:-)

10.02.2021

Chvilku jsem si musela zvykat na Salingeruv styl psani. Prvni cast knizky se mi moc libila, dokazala jsem si diky autorove peclive popisemu a barvitemu stylu zive predstavit pred ocima dej. Az mi bylo lito, ze to neni delsi. Zato u druhe poloviny knihy jsem uz trpela. Stostrankovy popis jednoho cloveka v tom samem stylu, ktery zaujal na zacatku, me vycerpaval. Spousta odbocek, detailu, prilis mnoho slov v prilis mnoha vetach, proste vseho moc. Dohromady jsem z toho nic nemela a jen jsem si prala, at uz to skonci. Takze zatim pro me takovy prumer. Urcite dam Salingerovi jeste sanci (minimalne Kdo chyta v zite si prectu rada), ale prozatim si od nej davam pauzu.

30.05.2019

Snad už na první stránce jsem zůstal skoprněle civět na autorův styl. Napsat souvětí přes půl strany, aby dávalo stále smysl a přitom si ze své vlastní obsažnosti skrytě utahovalo, to umí kdekdo. Napsat z takových souvětí knihu, to umí jenom Selinger. Knihu jsem první četl, protože mě fascinoval styl, poté částečně proto, že mě fascinovala faktografičnost (tolik reálií v rychlé smršti za sebou - od značek rádia, auta, cigaret po převážně neznámé osobnosti, městské části, druhy knoflíků nebo poezie - jsem nezažil nikdy přetím ani potom), potom trochu ze zvědavosti, o čem ta kniha vlastně je, a nakonec ze zarputilosti. Když se vám autor v půlce knihy začne vysmívat, že to stejně nedočtete, hne vám to žlučí. Selinger si mě naprosto zpracoval, vsadil bych se, že přesně tohle byl jeho záměr. Jednou, až se po letech vzpomatuju, si to dám rád znovu!

Zatím jsem se pro spoustu jiného čtení nedostala k dalším kapitolám (i když se na to chystám už řadu let), ale četla jsem před lety tu první o malé sestřičce, s taoistickou povídkou - a ta se mi líbila moc a moc.

24.01.2019

Na Salingerovom štýle písania ma vždy niečo iritovalo, no predsa som to dočítal.

Pokiaľ ide o túto zbierku dvoch noviel, mal som z nej zmiešané pocity.
Pri prvej som sa čudoval prečo to vlastne čítam, viackrát som mal chuť knihu znechutene odložiť. Postupom času sa mi to ale začalo páčiť, no zasa mi začala byť čoraz nesympatickejšia Družička. Odporná, protivná, človek mal chuť ju prefackať.

Druhá esej šla väčšinou úplne mimo mňa, veľmi často som nechápal, o čom to vlastne autor píše. Spisovateľská časť bola pre mňa španielska dedina, spomienky na Seymoura sa čítali lepšie. Aj tak som sa ale musel premáhať aby som knihu vôbec dočítal.

22.11.2018

Postava Družičky je nejlépe, nejsugestivněji a nejpůsobivěji napsaná postava hnusné protivné ochechule, s jakou jsem se v literatuře setkala.
Proč se verš (nebo je to nějaký citát?) "Vzhůru, tesaři, do výše střechu ..." v názvu knihy a uprostřed textu (s. 61 vyd. Knižná dielňa Timotej) liší tvarem slov a tedy i významem - to jsem nepochopila ani nevypátrala. Ví to někdo?
Seymoura: úvod - to už jsem nezvládla, neboť u Salingera za každou klukovskou postavou vidím toho nespokojeného spratka Holdena z Kdo chytá v žitě, a tak mě jen popuzuje.

14.11.2018

Kdysi se mi velmi líbila kniha Kdo chytá v žitě (nyní po letech už mi skoro nic neřekla), proto jsem si kopil také tuto knihu. Pamatuji se, že jsem ji dočetl jen s velkou námahou a byl jsem velmi zklamaný. Bohužel.

07.01.2017

Piš tak, abych neusnul až do pěti do rána, ale jen z toho důvodu, že všechny tvoje hvězdy jsou na nebi, z žádného jiného. //

''Chybí mi Seymour'' bych si po přečtení této knihy snad mohla (měla) nechat vytetovat. Ačkoliv mě "analýzy a omáčky" občas trochu nebavily (mám radši, když se Buddy rozepíše o Seymourových činech, názorech a taky o jeho básnickém dílu), jsem nesmírně ráda, že to takhle Salinger napsal. PVěci dávají zase trochu větší smysl. A o básni o vdovci budu ještě dlouho přemýšlet...

26.10.2016

Dvě chuťovky pro fajnšmekry. Oběma prostupuje inteligentní humor - jen si pořád nejsem jistý, z koho si to autor vlastně dělal švandu - z vypravěče, jeho bratra nebo čtenáře? Ať už je to jak chce, udělal to velice originálním a čtivým způsobem. Dokážu sice pochopit, že se zejména ve druhé povídce jeho styl může jevit příliš rozvláčný, na druhé straně i ty různé vsuvky, poznámky, komentáře, odbočky od tématu, jsou tím, co dává jeho stylu originalitu; mně se ten druhý textík líbil mimo jiné právě proto.

20.10.2016

Strhujici pribeh fascinujicim zpusobem ukryty v mnoha vrstvach, hledani, jak co nejlepe lehce a bez patosu vykreslit nejblizsiho cloveka na svete, bratra, ktery najednou uz neni, a zbyvaji po nem jen utrzky vzpominek a zapisku.. Zbyva jen politovat ty, ktery pribeh nikdy neodkryji, ale mirny snob Seymour by to asi ani nechtel ;-)

Tak nevím, první povídce bych dal 5 hvězdiček, protože je opravdu hezky napsaná, nicméně druhá část knížky mě silně nebavila, strašně rozvláčné věty, neustálé odbíhání od hlavní linie (což je vlastně jen popis bratra), spousta zbytečných myšlenek, podrobností, postav, ze kterých si člověk stejně nic nepamatuje.. Té dávám dvě hvězdy. Celkově tedy tři a půl;)