Doba z druhé ruky
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/235706/bmid_doba-z-druhe-ruky-1ir-235706.jpg
5
388
388
Kniha Doba z druhé ruky nese podtitul „Konec rudého člověka“ a autorka se v ní zabývá koncem komunistického režimu, nadějemi, zklamáními, frustracemi a dezorientací, které přinesla dvě desetiletí následující rozpad sovětského impéria lidem žijícím na jeho území. Čtenáři předkládá desítky příběhů a názorů lidí z nejrůznějších částí politického i ekonomického spektra. Před námi tak defilují rozmanité osudy a zážitky, z nichž však postupně vyvstávají některá společná traumata a obsese. Většina hrdinů této knihy považuje za vrchol svobodného vzepětí ruské společnosti srpen 1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy předchozích dvou let a obnovit sovětskou vládní moc. V očích většiny lidí, jejichž svědectví autorka uvádí, to byla chvíle velkých, byť nepříliš konkrétních nadějí, zatímco následující vývoj, bezpečnostní anarchie a příchod tržního hospodářství přinesly inflaci, desorientaci, zklamání, hospodářský pokles a korupci. Často se ozývá lítost nad tím, že Sovětský svaz „prohrál studenou válku“ a ztratil velmocenské postavení, a jakkoliv snad každý, jehož hlas v knize zazní, měl svou vlastní tragickou zkušenost se stalinskými zločiny, převažuje schizofrenní pocit, že i když byl socialistický režim špatný, lidé v něm žili pro krásné myšlenky, zatímco dnes se „starají jen o coca-colu“ – o přízemní hmotné věci.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno: 2015 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Время секонд хэнд (Vremja sekond chend), 2013
více info...
Přidat komentář
Výborná a velmi nezvyklá kniha. Četla jsem ji s tím, že snad pochopím ruského člověka. Některé příběhy jsou otřesné, nad některými jsem jen kroutila hlavou, ale stejně jsem ruskou duši nepochopila. Došla jsem pouze k závěru, že dříve může přijít další revoluce, než by se změnilo myšlení některých Rusů a že ruského člověka může pochopit zase jenom Rus, jak je uvedeno v jednom z příběhů tohoto vyprávění.
Po Zinkových chlapcích, které vám rovněž musím doporučit, protože je to nejlepší válečná respektive protiválečná literatura jakou jsem kdy četl, jsem se vydal na tento malý výlet do tajú ruské duše. Do duše, která je nejsilnější v těch chvílích, kdy je nejslabší.
A líbilo se.
Na knihu mě navedla anketa Kniha roku v Lidovkách. Někdo by mohl namítnout, že autorka jen sbírá vyprávění, ale není to žádné "jen" - její metoda mi trochu připomíná "Hovory se spodinou"(https://www.databazeknih.cz/knihy/hovory-se-spodinou-145105), kterážto kniha zase ukazuje Čínu. Ke knize doporučuji číst Mandelštamovou - za sto let se v Rusku nic nezměnilo, strach, šikana, nenávist, udavačství, horlivost "nižších kádrů", totalita.
Ptám se známých z Ruska - a co vaše maminka na Kavkaze, není smutná, že žijete tak daleko od ní? Odpověď: Byla první, která nám říkala, honem z Ruska pryč a teď je šťastná, že tam již nemusíme bydlet. Tak tak.
Já jsem věděla, že to v Rusku není úplně OK, ale tohle převyprávění příběhů mne opravdu překvapilo. Je to drsné prostředí a asi i dlouho bude. ... A spisovatelku není třeba hodnotit, Nobelovu cenu za literaturu získala oprávněně.
Temná kniha. Muselo to dať veľa práce zozbierať všetky príbehy a rozvyprávať ich formou knihy. Miestami som mal pocit ako pri čítaní Suostrovia od Solženicyna. Nechápal som ako je toto možné ako sa to vôbec mohlo stať. Veď to musí byť predsa vymyslené. Knihu odporúčam každému a hlavne bz si ju mali prečítať rusofily. Ale vlastne keď ľudom nepomohlo 70 rokov pochybujem že im jedna kniha otvorí oči.
Krásná, silná kniha. Osudy obyvatel bývalého SSSR a jejich náhled na život tehdy a dnes. Spolu s knihami od Ajtmatova mi Doba z druhé ruky pomohla pochopit hodně o ruském smýšlení a o tom, proč tolik lidí s láskou vzpomíná na Sovětský svaz. Najednou to vidím ve zcela jiném světle a zdaleka ne už tak černobíle. Temné příběhy člověka zasáhnou donutí o spoustě věcí přemýšlet z jiného úhlu. Ano, už jsem schopna respektovat a snad i určitým způsobem chápat ty, kteří vzpomínají na SSSR s nostalgií a láskou...
Výborně a čtivě napsaná kniha. Doporučuji všem, kteří chtějí znát pravdu o Rusku. Porozumět však nelze. Nedočetla jsem, bála jsem se nástupu deprese.
Neuvěřitelné příběhy, po každém mi zatrnulo! Díky knize jsem zatoužila vydat se do Ruska, které mě nikdy nelákalo, a poznat Rusy zblízka...
Nevěřila bych, jak může být nekomentované vyprávění různých lidí zajímavé a působivé. Vyprávějí lidé různého věku, různých životních zkušeností a politického smýšlení. Některé osudy jsou smutné a dokonce i tragické. Je vidět nadšení a poté deziluze po pádu komunismu, ale i nostalgie po sovětských dobách, to se týká nejen prominentů minulého režimu, ale i běžných lidí a někdy dokonce i těch, kdo s komunismem nesouhlasili.
Přečtení této knížky pomůže pochopit lépe Rusko a Rusy i to, proč má Putin takovou podporu.
Tato knížka je o syrovosti života v Rusku v přímém přenosu. Čtenáře pohltí a bude ho děsit těžkými osudy vypravěčů. Autorka příběhy nekomentuje, ani se nezamýšlí nad příčinami. Ostatně příčiny a širší souvislosti nehledají ani vypravěči, to autorka nechává na čtenářích. Mne zaujal rozpor mezi jednotlivými osudy, které zjevně vyplývají z uspořádání společnosti a vnímáním této společnosti konkrétně těmito jednotlivci. Přes prožité bezpráví a utrpení stále svou vlast milují a považují Rusko za vzor pro jiné národy a společnosti. Zarážející je nostalgie po Sovětském svazu včetně Stalina, přestože to byl systém, který stál u kořenů jejich problémů. Je možné, že potřeba dát svému životu smysl je tak silná, že když ho nenašli u sebe, tak ho hledají ve svém národě. Pokud ale Rusové budou trvat na tom, že jejich systém je nejlepší na světě, k žádné změně nedojde a systém bude generovat obdobné tragédie donekonečna. Pro zemi s tak obrovským potenciálem, s tak velkými spisovateli, vědci, umělci, s tak nádhernou hudbou je to vyhlídka pro prostého člověka neradostná.
.. že bych snad konečně pochopila tu širokou ruskou duši? Neskutečnej zážitek plnej bolesti, žalu, kuchyňský poezie, vodky, sebelítosti a velikášství. Jsem zase o krok dál..
Citala som slovenske vydanie: Časy zo second handu. Koniec červenèho človeka. Vydavateĺstvo Absynt 2016. Smutne čitanie, ako strašne hlboko sa vtisol komunizmus do duše človeka a dezilúzia z nadobudnej demokracie a slobody... najhoršia sa mi zdá rezignácia na prítomnosť kultúry a umenia v živote, kde niet na ne čas alebo peniaze. Zaujímavè rozjímanie nad históriou a veĺkosťou či jej stratou ruskèho národa...
Sbírky příběhů "obyčejných" lidí posbíraný formou monologu s autorkou, bez zásadního historickýho a moralizujícího komentáře. Čtenáři to pomůže pochopit, proč je v Rusku situace taková jaká je, rozuměj, proč se tam děje co se děje a co je rudej člověk. Jelikož je autorka disidentka, tak je jasný, že se nejedná o poctu Sovětskýmu svazu a novodobý historii Ruska.
Rozhovory jsou časově velmi obsáhlé a komentují zkušenosti se Stalinem, příběh o katovi z Gulagu, pád komunismu, zbohatlíky, vesničany, masakry v Čečně až po současné Bělorusko. Zmínka o moji služební cestě na Ukrajinu, kdy mi vodka znemožnila nástup do letadla, protože jsem zaspal o 4 hodiny, se bohužel do užšího výběru nevešla.
Autorka jen neklade jednotlivé výpovědi vedle sebe, její perspektivě lze porozumět z kompozice díla. (Trochu pochybuji o kvalitě překladu. P. Bošková by se přinejmenším měla doučit přechodníky.)
Některé pasáže jsou až mrazivé, jiné (zvláště v druhé polovině knihy) mi připadaly poněkud nezáživné, zejména opakující se motivy věčných stesků ukřivděných lidí, kteří se utápí ve své sebelítosti a hledají nějaký záchytný bod, lépe řečeno ideu, pro kterou by mohli žít a bojovat (a umírat). Zajímavá je konfrontace obětí a jejich "katů" z doby stalinských represí. Při vší úctě k autorce si ale kladu otázku, jestli k udělení Nobelovy ceny za literaturu stačí, když zaznamená a reprodukuje širokou škálu názorů různých lidí a z těchto názorů vytvoří dílo sice pozoruhodné, které ale neobsahuje téměř žádnou vlastní tvůrčí myšlenku... Jako náhled do mentality frustrovaných lidí v postsovětském prostoru ovšem tato kniha rozhodně stojí za přečtení.
Kniha obsahuje spousty názorů obyčejných lidí, ale i novinářů, studentů či vysoce postavených funkcionářů na téma - rozpad SSSR. V knize je spousta příběhů a nešťastných lidských osudů. Při čtení z toho občas běhá mráz po zádech. Po přečtení jsem si uvědomil jedno. Ruský člověk je jednou nohou v Evropě, vypadá jako my, ale není jako my. Jeho myšlení nemůžeme nikdy pochopit, ale rozhodně by jsme ho měli respektovat.
S nástupem kapitalismu po rozpadu SSSR přibylo příliš mnoho neúspěšných a chudých lidí. Nebyli připraveni na tržní ekonomiku a už najednou nebyli součástí toho velikého a obávaného Sovětského svazu. Až pak najednou přišel gerój Putin a se svou propagandou, cenzurou a demagogií jim opět dává onen ošidný pocit svébytnosti.
"Rusko potřebuje pevnou ruku. Železnou. Drába se sukovicí. Takže sláva velikému Stalinovi! Hurá! Hurá!".........str.111
Děsivé, strašné, nepochopitelné, nedočetla jsem-ale paní knihovnice, které jsem ji vracela, prý taky ne. Doporučuji.
Štítky knihy
vzpomínky Sovětský svaz komunistický režim podle skutečných událostí Magnesia Litera Nobelova cena za literaturu historie a fakta postkomunismus, postsocialismus rozpad SSSRAutorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Vřele doporučuji. A to nejen redakci Literárních novin. Je to děsivé.