Doba železná
John Maxwell Coetzee
S kým strávíme svůj poslední den na tomto světě…? V Kapském městě v Jihoafrické republice umírá stará žena na rakovinu. Bývalá univerzitní profesorka, která přednášela klasickou filozofii, celý život vzdorovala lžím a krutosti apartheidu, ale žila stranou jeho skutečných hrůz. Teď je najednou nucena přihlížet brutálnímu běsnění, které tento režim způsobil. V obsáhlém dopise své dceři, která už před mnoha lety utekla do Ameriky, paní Currenová líčí podivné události provázející dny jejího umírání. Je svědkem vypálení černošské čtvrti a najde zastřeleného syna své hospodyně. A po celou tu dobu je jejím jediným společníkem, kterému se může svěřit se svým narůstajícím hněvem a zoufalstvím, alkoholik a bezdomovec...... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem obdržela po publikaci příběhu v časopisu, takže jsem ji začala číst nejprve z nudy. Ani nevím, kolikrát jsem se k ní vracela a nedokázala ji zprvu dočíst. Těžká, ale dost působivá kniha. Musela jsem být v určitém rozpoložení, abych se dostala alespoň do její půlky. Přitom není nijak hrubá. Myšlenkové pochody a konání hlavní postavy po informaci, která jí ovlivní zbytek života, mě dostaly do chvil, kdy jsem si sama pokládala otázku "Co kdyby?". S některými věcmi jsem nesouhlasila, ale na druhou stranu bych nejspíš jednala stejně v tak nelehké situaci. Nebo alespoň podobně. Druhá polovina knihy mě doslova vtáhla do děje, kdy jsem si již dokázala představit každý krok nejen hlavní postavy. Stejně tak cítit každý pocit a pochopit většinu myšlenek. Politika a moc, která se v ději objevila, mě nejdříve odrazovala a odtrhávala od (pro mě) hlavního děje, hlavní podstaty. Postupem času jsem změnila názor a pochopila, že ne všechno je takové, jak si myslíme, čemu věříme a hlavně komu věříme, dokud neprožijeme i druhou stranu věci. Autor, na to, že je muž, popsal ženské myšlení tak bravurně a unikátně, že nebyl nejmenší problém se do postavy vcítit. Řekla bych, že je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.
Jedná se o pochmurná témata k přemýšlení, která nám Coetzee v tomto svém románu předkládá. Není jednoduché o nich číst, přesto i špetka naděje a lidskosti se právě v takovýchto chvílích vyjevuje a Coetzee musí být nesmírně empatický člověk a vnímavý pozorovatel. Román je v určitých pasážích hodně politický, avšak nejedná se pouze o pamflet proti vládě apartheidu, ale také o hluboké citové a rozumové podání toho, jaké je to být přemýšlivým člověkem v době, ve které nelze být nestranný. Témata umírání, přátelství, mocenského útlaku a zbytečného krveprolití se neustále prolínají a vzniká z toho mozaika jedné doby a člověka v ní uchyceného, zároveň je spousta věcí univerzálních a přesahujících konkrétní místo a čas děje tohoto románu. Coetzeeho literární mistrovství, styl jakým dokáže používat slova, není potřeba asi příliš vyzdvihovat. Zaslouženě patří mezi nositele Nobelovy ceny.
Souhlasím, že je kniha složitější na čtení, ale hlavní motiv mne velice zaujal. Našla jsem si v ní mnoho zajímavých filozofických úvah a myšlenek o životě. Knihu jsem četla kvůli čtenářské výzvě a souhlasím, že autor si Nobelovu cenu za literaturu zasloužil.
Zomierajúca matka píše dcére „list.“ S podobnou témou som sa už stretla, spomenula som si na Paulu od Allende, i keď v tomto prípade je tou zomierajúcou dcéra a matka sa jej zveruje s celým svojím životom. Samozrejme je podstatný rozdiel aj v tom, že Coetzee píše v mene ženy. Zhostil sa toho naozaj excelentne, ani raz som nezapochybovala o tom, že všetko vychádza z „úst“ ženy. Coetzee píše mrazivo dobre takéto smutné a „zimomriavkové témy“ a opäť na malej ploche zachytil neľahké témy, ktoré prenasledujú jeho postavy.
Chorá žena pomaly cíti, že prichádza jej čas, preto si v hlave reprízuje jednotlivé časti života a svoje úvahy zachytáva na papier. Jej jediným spoločníkom a v konečnom dôsledku aj osobou, ktorá jej uľahčuje posledné dni života je smradľavý bezdomovec, o ktorom nevie dokopy nič.
„Člověk musí milovat to, co je nejblíž. Člověk musí milovat to, co je po ruce, tak, jako miluje pes.“
Všetko toto sa odohráva v ťaživej atmosfére apartheidu, o ktorom, priznajme si, veľa nevieme.
Coetzee nie je autor pre každého, ale mne výslovne sadol.
Kniha je to zaujímavá, ale čítanie zložité. Je to druhá kniha od Coetzeeho, po ktorej som siahla a znova sa presvedčila, že jeho texty nie sú jednoduché, aj keď literárne veľmi kvalitné.
Coetzeeho svet vnútorných monológov ma očarúva stále viac a viac. Jeden z hŕstky autorov, ktorí si vystačia s minimálnou dejovou líniou a takmer žiadnymi dialógmi a napriek tomu jeho dielam nič nechýba. Pre mňa zatiaľ najlepšia z jeho kníh, aj keď čítala som len tie kde Coetzee vykresľuje ženský pohľad, preto som zvedavá na tie ostatné, ktoré píše z pohľadu muža.
Ne-e, tento pán mě nezaujal, nejde to jinak, toto je první kniha, co jsem od něj četla a s 90% pravděpodobností i poslední. Jeho styl psaní mě vůbec neoslovil.
Autorovy další knížky
2001 | Čekání na barbary |
2006 | Život a doba Michaela K. |
2002 | Hanebnost |
2007 | Chlapectví |
2008 | Deník špatného roku |
Přiznávám se bez mučení, že předposlední střípek v rámci kompletace Čtenářské výzvy byl velmi tvrdým oříškem. Už předem jsem se obával, že to nebude jednoduché čtení, filozofické úvahy a myšlenky o smyslu života mě nezastihly v tom ideálním rozpoložení a styl autora mě neoslovil, až uznávám, že má dar květnatého jazyka, snad příště někdy, možná … 45 %