Dobro, mez a rovnováha

02.11.2019

Simone Weil provokuje mou pozornost něčím, co se v dnešní společnosti příliš nevidí. Nehraje nezávaznou intelektuální hru a neprezentuje svou osobnost. Hledá pravdu. Strašlivě důsledně hledá pravdu. V jednotě intelektu, prožívání i vnější životní praxe. Její askeze, to nejsou jen slova či ideje. Ale možná by mi stačila i ta slova a ideje - jako jeden čistý tón mezi vší tou pohodlnou mystikou lifestylových blogů a příruček. Ne, dokud jsme, co jsme, pravda se s pohodlím neslučuje. (Což se snadno říká, a hůř žije.)

Kdybych ji chtěla na základě svého dojmu charakterizovat, snad bych řekla, že touží být spravedlivá. V hlubokém smyslu spravedlnosti vůči celé realitě. Neproviňování se na realitě. Tam, kde mluví o pravdivém čtení, o přesných vahách, o nečinné činnosti, o pozornosti... Připadá mi, že je to něco, pro co jsme zcela ztratili citlivost. Nám jde o opačný pól - usilujeme o kontrolu, o vládu, o otiskování se do reality, vstupování do reality silou... o seberealizaci. Ona přitom odřeknutí se síly připisuje v první řadě Bohu (dobru) - "nevykonávat veškerou moc, která se naskýtá" - a v křesťanství sleduje tento princip ve stvoření, ve vtělení, ve výkupné smrti, v eucharistii...
Dokonalé lidské činy jsou pro ni ty, které s absolutní citlivostí, nevychýleny osobou aktéra, reagují na situaci: být pozorný do té míry, až už nemáme volbu - jasně nazřená situace si vynutí čin - konat jen to, co nelze nekonat. Přesměrování od úsilí a vůle k pozornosti. A ve vztahu k druhým analogicky: "Nesoudit, nechat k sobě přicházet všechny, ať se soudí sami. Být vahou." - "Sloužit světu tím, že budeme spravedliví."
A ve vztahu k Bohu - ponechat v sobě prázdno, místo pro milost. Nezaplňovat prázdná místa útěchami z rutiny a zvyku, ze smyslových rozptýlení a především z obraznosti. Odřeknout se snění i všech "vysvětlení", včetně těch - a především těch - zbožných.

Její vzývání odosobnění může být trošku oříšek. Přinejmenším na jednom místě si uvědomuje, že v odhlédnutí od psychologie lidské bytosti zašla příliš daleko. Tím se vkrádá myšlenka: nakolik je toto řeč nikoli mystika (z pohledu mystiky zcela smysluplná), ale člověka, který se nezdravým způsobem nepřijímá? V tom smyslu, v jakém lidé znepřátelení se svými nejbližšími nadšeně slyší evangelní "kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden". Správně k tomu podotýká, že její kritérium přitom výborně naplňuje fanatismus, takže tu musí být nějaké další rozlišení.
To samozřejmě není otázka, kterou bych se cítila povolána řešit. I když - velmi ráda bych ji poznala v osobních vztazích, doplnila si obraz. Ovšem užitečné to může být tak jako tak - ona sama je přesvědčena, že vysoké se odráží v nízkém, a tedy i mezi pokrouceným se lze dopátrat tušení zdravého (poslušnost a otroctví, užívání daru a uzmutí si silou...). Už když jsem ji četla kdysi na univerzitě, požadavek naprostého očištění mě fascinoval. Ale může být lidský život srovnán se způsobem, jakým vědec objevuje přírodní či matematickou zákonitost, tedy s úplným odhlédnutím od jeho vlastní osoby, v dokonalé nahraditelnosti osobou jinou či strojem? Není naše vzájemná různost a individualita plánovanou součástí interakce s Bohem?

Jsem moc ráda, že jsem si tuto kniho po letech připomněla. Přinesla mi osvěžení a inspiraci. Na závěr ocituji ještě pár jejích myšlenek:

Jednotvárnost zla: zlo je jednotvárné právě jako to, co je imaginární, jako kresby, v nichž by všechno bylo vymyšlené, nebo jako naprosté výmysly dětí (protože v něm musím všechno čerpat ze sebe, jenže člověku není dáno tvořit). Kvůli této jednotvárnosti hraje tak velkou roli kvantita.

Je třetí způsob, jak zabít, totiž nevědět, že ti, které zabíjíme, existují i jinak než jenom jako věc k zabití.

V kráse - například v moři, nebi - je něco neredukovatelného. Tak jako ve fyzické bolesti. Táž neredukovatelnost. Neproniknutelná pro rozum.
Existence něčeho jiného než já.

Bůh nemá slovo, jímž by řekl stvořené bytosti: nenávidím tě.