Dobývání nebe
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469694/bmid_dobyvani-nebe-yzh-469694.jpg
4
264
264
Po válečném románu Tělo a intimní novele o sžívání a umírání Čerň a stříbro se Paolo Giordano (*1982) v košatém románu Dobývání nebe vrací ke generační výpovědi, s níž na sebe upoutal pozornost už v oceňované prvotině Osamělost prvočísel. Protagonisty jeho nového příběhu je čtveřice mladých lidí, tři chlapci a jedna dívka, jejichž osudy sledujeme od puberty přibližně do Kristových let, kdy všichni sklízejí plody svých mladických postojů a rozhodnutí. Bern, Nicola, Tommaso a Teresa patří ke generaci autora románu, ke generaci, která se potácí mezi radikálním a militantním antikonzumerismem a konzumním nihilismem, často však bez schopnosti čelit důsledkům svých voleb.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2020
,
Odeon
Originální název:
Divorare il cielo, 2018
více info...
Přidat komentář
Kniha o prázdném místě tam, kde by měla být láska. A o tom, jak nás takové prázdné místo žene životem, jak nám pokřivuje pohled na sebe i na svět, donucuje nás, jindy nám svazuje ruce a zavírá ústa.
... když nás ďábelsky umazaná a potrhaná křídla táhnou do zkázy?
Obálka je naprosto geniální a bezchybně vystihuje podstatu příběhu.
Další kniha o rozbitých vztazích ze ztraceného, ale i odmítnutého řádu?
SPOJLERY ?
Vše jakoby se v kruzích točilo kolem nevázaného sexu. Sem tam trochu koksu. Tráva na poli . . .
Giordano se tentokrát víc zaměřuje na sociální témata. Zprvu kontroverze pěstounské péče a aby toho nebylo málo, protože on nikdy není troškař, vše zpestří podivnou sektou.
Kluci logicky a dle své přirozenosti z nedostatku výchovy začnou experimentovat se "zakázaným ovocem", abych se držela autorovy nebeské terminologie a kolem toho se vlastně točí celý příběh. Z dětského nastavení potom vyrůstá jejich stále složitější dospělost.
Ze sektářství do ubližování v sexu?
Z nespokojenosti do alternativního společenství. Sounáležitost postavená na utajení křivdy - hříchu - z mládí?
Rozklížené manželství rodičů Terezy a to, proč tak málo dokážeme naslouchat svým dětem mi přišlo asi nejvíc bolestné.
Tereza zahnaná do pasti..... zkratové jednání při prodeji domu......pasti a nástrahy léčby neplodnosti, utrpení, umanutost?
Osamělá prvočísla měla danou nepřizpůsobivost či poruchu komunikace a sdílení v určitém nastavení či kódu osobnosti.
Tito dobyvatelé podnikají vše proto, aby porušili zdravý řád v hledání osobního štěstí.
Stejně jako mnozí komentující jsem měla mnohokrát chuť knihu nedočíst... spisovatelské a vypravěčské řemeslo Giordano zvládá bravurně, ale navršil a propletl příliš témat na to, aby mohl příběh získat sílu a výjimečnost. Něčím mi připomněl Ohníčky všude kolem.
Ani finále mě nijak neoslnilo, byť pobyt na Islandu byl fajn. Návštěva reprodukční kliniky ovšem až trochu přes čáru?
Přemýšlím, zda bych o mnoho přišla kdybych rozsáhlé dílko nečetla?
Navíc nesouzním příliš ani s doslovem překladatelky. Snad jen s s větou: "...touha po absolutnu a čistotě může být destruktivní a v jejích kořenech je často ukrytá lidská ješitnost a samolibost, která nápravce světa nutí konat dobro kvůli nim samotným, a nikoli kvůli světu a pro druhé."
To bych tesala do kamene! Velká pravda napříč historií a světonázory.
4/3
Ani tato již čtvrtá Giordanova kniha nepřekonala můj nadšený zážitek z opakovaně čtené Osamělosti prvočísel. I tato čtvrtá Giordanova kniha ovšem stojí za to být přečtena.
Idealismus jejích hrdinů je nesmlouvavý. Všeobjímající a zároveň až militantní láska k přírodě a k světu přináší tragédie. Odehrávají se v propletenci lidí tolik si blízkých, kteří jsou schopni se krutě zraňovat.
Tohle byl jiný Giordano, než kterého jsem znala. Tentokrát se odklonil od svého chladného, neosobního stylu a děj vyprávěl ich-formou a navíc zpočátku z pohledu dívky, což mě překvapilo, stejně jako rychlý nástup pasáží jako z červené knihovny. Netlačil se tolik do nečekaných zvratů na koncích kratších kapitol jako tomu bylo v Prvočíslech, ani do silných slovních spojení a řečnických otázek, jako tomu bylo v Těle. Dal si spíše záležet na vykreslení prostředí a pocitů protagonistů, ovšem trochu jiným způsobem. Věnoval se mnohem více přiblížení nitra hrdinů čtenáři, nedržel si již od nich odstup a bylo zřejmé, že tentokrát je pro něj naopak důležité, aby s nimi čtenář soucítil.
Obecně bych řekla, že Dobývání je stylisticky mnohem uvolněnější než ostatní autorova próza, snad je tomu tak i proto, že tentokrát si dovolil operovat na větším prostoru. Těžko říci, jestli tohle rozvolnění neubralo knize na kvalitě, troufám si tvrdit, že výsledkem to minimálně hnulo směrem k jiné cílové skupině čtenářů. Zařazení dialogů na úkor popisných pasáží, pravda, dělá knihu čitelnější, v tomto je Dobývání přívětivé.
Giordano byl tentokrát také mnohem intimnější. A, co se erotických scén týče, odvážnější. Posouzení toho, nakolik bylo jejich zařazení šťastné, ponechám na někom jiném, špatně zvládnuté nebyly, nicméně Giordano umí šokovat jinak a lépe. Snad to bylo tím, že jsem čekala něco jiného, nicméně zhruba ve čtvrtině knihy jsem si uvědomila, že se cítím, jako bych se vrátila do doby, kdy jsem ve svých čtrnácti letech četla dívčí romány, natolik se jim Dobývání podobalo. A já jsem od autora, který mne dosud nezklamal, čekala něco více než tímto směrem rozvíjející se zápletku.
Ani starší verze hrdinů mi k srdci nepřirostly, připadalo mi, že jsem nechtěným svědkem toho, jak jdou jejich životy ke dnu. Teprve v době, kdy bylo Terese oněch 27 let, se začala její dějová linka vyvíjet takovým směrem, že jsem k ní pocítila sympatie. Tři hvězdičky patří jí. Události v jejím životě se mnou rezonovaly, čistě z ženských důvodů. Ne ovšem na dlouho, po krátké epizodě můj zájem opět opadl, tentokrát nadobro. Za vrcholný výkon považuju to, že jsem knihu dočetla. A to bych prosím dříve za autora dala ruku do ohně.
Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale ono to bylo tak dotažené do konce, tak vygradované, vypointované a krásně uzavřené, že jsem Teresu chtě nechtě opustit musela. Mimochodem, takhle vypadají velké romány. Dobývání nebe má přitažlivé prostředí, osudovou lásku, velké ideály, přátelství, zradu a nakonec i... však uvidíte. A já mám nového oblíbeného spisovatele. Osamělost prvočísel čeká!
Skvělé, krásně napsané, i když má kniha asi 450 stran, měla jsem ji přečtenou za dva dny. Komu se líbí např. Murakamiho Norské dřevo nebo podobně melancholicky laděné knihy, tomu se bude líbit i tohle, vřele doporučuji:)
Knihy Paola Giordaniho mám moc ráda. Zatím mě tento autor nezklamal a Dobývání nebe kvalitu tohoto italského autora jenom potvdilo.
Při čtení jeho knih se ponořím vždy do "jiného světa". Dobývání nebe byl opravdu jiný svět, svět mladých lidí snažících se žít svůj život jinak, než jak předepisují společenské konvence. Krása mládí - bouřit se proti konzumnímu světu, žít svůj život jinak než rodiče. Příběh čtveřice kamarádů, kteří chtěli svůj život žít jinak, poukazuje na to, co všichni v mládí cítíme. Toužíme vlastně po tom samém - po přátelství, lásce, životu, který nám dává smysl. Ono se to ale občas zvrtne, a život plyne jinak, než bychom si představovali. Musíme se přizpůsobovat, řešit složité situace, rozhodnout se. Ale ta touha po lásce a přátelství přetrvává...
Knihy P. Giordaniho jsou poetické, popisující vždy příběhy a pocity lidí, kteří se tak trochu odlišují. "Ekologičtí aktivisté" jsou jednou z takových skupin. Na jednu stranu rozumíme jejich jednání a velmi často s jejich argumenty souhlasíme. Na druhou stranu jsou to "aktivisté", kteří na problémy poukazují často ne úplně vhodným způsobem a částečně je lze označit za radikály.
To však nic nemění na příběhu, který v knize sledujeme. I přes nesouhlas s jednám hlavních protagonistů v některých situacích, jim fandíme a držíme palce.
Za mě ještě jedno velké plus - vůbec jsem netušila, že se část příběhu přesune na můj milovaný ostrov Island. Protiklad slunné a horké Itálie a drsným a chladným severem byl pro mě "třešničkou na dortu".
Jsem zvědavá, o čem pan Giordano bude psát ve své další knize. A děkuji nakladatelství Odeon za další povedenou knihu do sbírky.
Nádherná kniha. Způsob jakým je příběh vyprávěn, je bravurní, plný lidskosti a lehkosti, velmi snadno se to čte a zároveň Vás to drží u děje. Přitom s žádnou postav se většina z nás nesžije (náboženská sekta, eko teroristé), není tam žádný klasický hrdina, jsou to všechno lidé tak trochu z jiného těsta. Autor to umí podat tak, že vás ty postavy zajímají a cítíte s nimi. Přitom kniha ukazuje, že to jsou lidé jako my, že touží po lásce, po přátelství a hledají smysl života a vy těm postavám vlastně rozumíte. A vlastně ten příběh by se mohl stát každému z nás.
Paolo Giordano má úžasný talent vyprávět a stejně jako Osamělost prvočísel, Čerň a stříbro i Dobývání nebe mě dokonale polapilo. Tato rozsáhlá generační sága čtyř přátel mi připomněla jiné romány jako Malý život, Tajná historie nebo Domov na konci světa, které mi hodně dlouho zůstaly v paměti. Příběh vypráví Terese, která se seznamuje na letním bytě u babičky se čtyřmi chlapci z místního statku a zvlášť s jedním z nich - Bernem, naváže komplikovaný, silný, vášnivý, ale i zničující vztah, který je navždy spojí. Smutná, ale nádherná kniha.
Giodano je autor který vytváří obrovskou vazbu s postavami a jejich pocity, byť vám postavy nemusí být úplně sympatické, pokud vůbec, ovšem tim jsou reálnější a živější. Jeho styl neni odosobněný naopak, je velice vnitřní a jiskřivý a to ve čtivých nesložitých větách, za kterými jsou obrovské lány dotazů a zhmotnívajících se věcí, ktery kolem nás život zasazuje. Jeho pero je trefné. Ctí své postavy dohromady a přitom ke každé přistupuje jako otec, citlivě a přesně. A možná v tom mohou být zachyceny drobné omyly. Tato kniha ho vystihuje úplně přesně. Oni už tam někde žijí ve fantazii čtenářů, všichni dohromady a každý zvlášť ve snaze setrvat tady.
Od prvního dne stráveného ve Speziale mi tahle banda nebeských dobyvatelů neslezla z chlopně... sic mi jejich idealistické kotrmelce marnosti mnohdy dost nekompromisně rozdrásaly nervovou soustavu, nešlo je prostě opustit a zanechat je tam jen tak, ztracené mezi řádky... tak moc se mi tohle rozkrývání záludné křehkosti přátelství, lásky a života zadrhlo v duši... aneb tak nějak nemůžeš vyhrát boj s celým světem za záchranu planety, když nemáš vybojovaný ten svůj vlastní za záchranu sebe sama.
Neskutečná knížka s ohromným nejen společensko-psychologicko-náboženským přesahem. Příběh, jehož většina postav vás rozčiluje, ale přitom vás nějaká zvláštní síla nutí číst dál, dlouho do noci a pak i přes těžká víčka posledních dvacet stránek slupnout jako malinu.
Tématem, které prostupuje celým příběhem, je láska. Bratrská, rodičovská, milenecká, mnohdy bouřlivá a nepochopená, jindy něžná a tajemná. Láska, která má mnoho podob a jejíž všechny projevy člověk nedokáže za celý život poznat. Stejně jako za celý svůj život nikdy nepoznáme zcela člověka, vedle kterého prožijeme nespočet nejen šťastných chvil.
Život je tak trochu záhada, když ho prožíváme, ale o desetiletí později nám naše vzpomínky začnou dávat smysl a my pochopíme, proč se všechno muselo stát tak, jak se to stalo, abychom mohli být tam, kde nyní stojíme. A jsem si jistá, že s tímhle přesvědčením se smířila i po letech Teresa.
Od autora byla tohle má prvotina a snad se někdy v budoucnu dostanu k jeho debutu Osamělost prvočísel. Nicméně ne hned. Teď cítím, že navzdory svému zaujetí pro Giordana, bych se mu měla nějakou dobu vyhýbat. Jde o to, že ač se to na první pohled nezdá, příběh Dobývání nebe oplývá hlubokými tématy, která jsou ve většině spíše negativního rázu a můj vnitřní hlas mi říká, že je teď načase přečíst si něco odlehčenějšího, jednoduššího.
Nelehký, ale intenzivní čtenářský zážitek, zprostředkující způsob života pro mne nepoznaný a nepoznatelný. Vypráví Teresa, ale ústřední místo zaujímá Bern, milenec, (asi) otec sdíleného dítěte a po vlastním toužící, idealista hledající čistý svět až k (sebe)destrukci. Středem světa je statek, který se nejprve komunita šesti, pak dvojice a nakonec Teresa sama pokouší vzkřísit do prapůvodní ekologické čistoty, ale jinak se v knize intenzivně cestuje do exotických končin, třeba na Ukrajinu nebo Island; srovnává se Řím s apulijskou Speziale; žije se ve věži a plíží podzemními jeskyněmi; praží slunce a oslňuje polární záře; zachraňují stromy a marní životy... A do toho se hledá nebe v náboženském i osobním smyslu - a přibližují ho či vzdalují následky vlastních rozhodnutí a rozhodnutí druhých. Zvláštně melancholická kniha, nabitá dějem a mezi řádky intenzitou hledání smyslu...
P.G. mám rád, přečetl jsem od něj zatím všechno, očekávání bylo střízlivé, ale pozitivní.
Výsledný dojem z D.N. je ale rozpačitý.
P.G. je určitě všímavý, přemýšlivý a citlivý pozorovatel a má talent lehce proměnit do slov často hluboko ukryté záchvěvy mysli, pocity a dojmy, které si ani běžně neuvědomujeme. A umí také zachytit, vytvořit, najít důležitý detail, jakýsi "klíč", k situaci nebo scéně.
Mám ale pocit, že usilovně, až upachtěně, hledá témata, která by zpracoval, na kterých by mohl svůj talent uplatnit. Není spisovatelem, kterého si témata nacházejí sama a on jim pak dá "průchod na papír".
D.N. lze chápat různě. Pro mě určitě není generační výpovědí (lze v současné době vůbec nějakou generační výpověď napsat ?), ale spíše pokusem o originální romanci zasazenou do příběhu antických rozměrů, aktualizovaného pro současnost, často balancujícího zcela na hraně snesitelného patosu. Napěchovanost velkými tématy pak vede k tomu, že se vzájemně rozmělňují a významově oslabují a žádné z nich vlastně nedospěje do vyzrálého naplněného finále.
Často se u knih ptám, proč je vlastně někdo napsal, jestli pro chuť a radost něco sdělit nebo z nějakého pocitu povinnosti a u D.N. prostě nevím.
Konečně zpátky v literárním světě, radovala jsem se na úvodních stránkách, než mě nadšení pozvolna opouštělo… Giordanovo vypravěčství je sebevědomé a jazykově vytříbené, i když strukturu místy trochu odbyl – v zájmu konkrétní výpovědi, která pro něj v tu chvíli byla důležitější.
V románu se vrší řada témat, která mi nejsou vždycky blízká, a tak jsem si zprvu říkala, že asi z toho, tedy z mé konformity a autorovy nevázanosti, pramení ten neklid při čtení. Ale je v tom něco víc, snad egoismus téměř všech postav, které na sebe i v malé komunitě různě straží a nevraží, absurdně uchovávají, nebo naopak vyzrazují zásadní i méně podstatná tajemství, a sledují skoro bez výjimky jen vlastní (proměnlivé) cíle.
Poslední třetina knihy nabízí nejvíc napětí, soucitu i pochopení, navzdory výše uvedenému, a samotný závěr přináší nečekané množství symboliky.
Po přečtení Osamělosti prvočísel a Dobývání nebe mě napadá, že Paolo Giordano má nějaký zádrhel (nebo soubor zádrhelů) ve své intimní sféře, a ten se promítá do jím vytvořených postav a jejich příběhů. Těším se na jeho retro-, případně introspekci za pár desítek let, až se mu podaří ho vyřešit nebo pro něj přestane být důležitý. Protože až opadne terapie psaním, mohla by literární hodnota ještě víc vyniknout.
Tohle se četlo úplně samo.Na začátku jsem se bála, že mě ty postavy nebudou bavit a vlastně jsem si k nim moc vztah neudělala, ale přesto ten příběh byl skvěle napsaný. Fakt mě to moc bavilo.
Příběh čtyř lidí o jejich životě - o jejich odhodlání, o jejich náladách a pocitech, o tom, jak se vyvíjela jejich osobnost, o jejich víře, ale také o lásce. Nevěděla jsem pořádně, co od knížky čekat, takže ve finále jsem byla příjemně překvapena.
Vztah k přírodě, půdě, zemi. Vztah k bohu, víra, či nevíra. Vztah k člověku, přátelství, láska, posedlost. To je Dobývání nebe od Paola Giordana. A možná bych tímto mohla skončit...
Ale chce se mi napsat ještě pár vět. Kniha začínala pozvolně, pomalu nám přibližovala hlavní postavy, které si zůstanou souzeny navždy a které si navzájem více či méně ovlivní život. Velký důraz je položen pak na postavu Berna, který zamíchá životy téměř všech zúčastněných. Je tu jako milovaná osoba, k níž lásku cítí vlastně každý, kdo má v knize větší význam. A ta láska bývá různá - dechberoucí, nekonečná, silná, naplňující, láska drásající, vyčeprávající i ubíjející a nenaplněná. Bern, který žil naplno, který byl plný ideálů a který dokázal leckoho zmámit. A který za sebou táhl všechny i celou knihu. Čte se to velmi dobře, Giordano umí udržet u čtení i ve chvíli, kdy máme pocit, že se tam zas tak moc neděje. Funguje to pomocí moc dobře vystavěných slov a vět, které autor staví do výše i šíře a až zednicky precizně se mu daří vystavět pevný dům, který se může zalíbit kdejakému kupci. Mně tedy občas nesedlo, kde je umístěno támhleto okno, a že možná dveře mohly vést spíš na západ než na východ. Přeloženo do čtenářského - ekologické manévry mě zas tak nebraly a ten konec byl přece jen trošku přitažený. Ale jinak bych si možná takový dům i přes jeho mouchy pořídila.
Vůbec nebavilo. Odloženo na cca 110. straně. Nudný děj, nesympatické postavy, odtažité prostředí, žádné napětí, příliš přítomnosti Boha.
Tento autor není pro mě, to přiznávám, nedočetl jsem ani Prvočísla.
Jako plus bych dal kvalitní jazyk a solidní vylíčení prostředí a pocitů hlavních hrdinů.
Štítky knihy
přátelství ekologie láska italská literatura hledání smyslu života rodičovství odpuštění, odpouštění komunita rivalita
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Moje prvni kniha od Giordana, ale urcite ne posledni