Domov na konci světa
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16022/bmid_domov-na-konci-sveta-dyB-16022.jpg
4
413
413
Ohijské kluky Jonathana a Bobbyho k sobě už od dětství pojí pouto, které by nezasvěcenec nazval „čtyřprocentním“. Jenže zdání klame. Jak totiž s Michaelem Cunninghamem postupně nahlížíme pod pokličku jejich dávných katastrofálních ztrát i současných všedních obav k nímž se později v New Yorku přidává i ironický hlas jejich společnice a důvěrnice Clare, zjištujeme, že v knize půjde o víc než jen o postavení menšiny, na jejiž oprávněné touhy a přání není svět zdaleka připravený. Když oba hrdinové vytvoří s odkvétající Clare nonkonformní „rodinu“, dosáhne autor situace, o kterou mu šlo především. Za pomocí monologů jednotlivých postav, jejich rozdílných pocitů a stanovisek defiluje před našimi zraky rozpor mezi tím, jak chceme být druhými viděni – a jak se jim místo toho jevíme. Druhý román tvůrce světoznámych „Hodin“ udivuje nejen lehkostí jinak obtížné zpovědní formy a množstvím originálních metafor, ale také tím, s jakou otevřeností před námi autor odhaluje krizi svých Kristových let a bitvu o další směřování. Cunninghamova kronika zrání generace třicátníků z velkoměsta 80. a 90. let ukazuje problém důvěrně známý všem: budoucnost si vytváříme pouze z matriálu, který jsme dostali k dispozici, neboť nic jiného nám ani nezbývá. Důležité bude, jak navzdory genům, bolesti i zkušenostem přilneme k druhým, zdali nemáme přece jen být přísnější na sebe i na své blízké a kolik ze svého ega dokážeme obětovat pro místo, které chceme nazývat domovem. Cíl cesty a současně její prostředek je zřejmý a jako by se v něm ozývala Pavlova epištola Korintským: můžeš mít nakrásně víru i naději, nemáš-li však lásku, nemáš nic. To koneckonců potvrzuje také legendární rockový víkend ve Woodstocku, rámující jeden z nekřehčích a nejsrozumitelnějších amerických románů posledních let o schopnosti, z níž bude bez výjimky vyzkoušen každý z nás – o umění, jak naložit se svým životem. (Vydavatel)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , OdeonOriginální název:
A Home at the End of the World, 1990
více info...
Přidat komentář
Dobrá knížka, příběh vyprávěný více osobami - chvíli mi trvalo začíst se do ní, ale druhá polovice ubíhala velmi rychle - škoda, že nepokračovala....
Kniha se mi hodně líbila a po dočtení mi bylo líto, že už se nedozvím nic dalšího ze životů hlavních postav... Knížka asi bude patřit společně s Hodinami mezi mé nejoblíbenější...
Kniha má velice zajímavé téma. Hlavně od druhé půlky knihy jsem se nedokázala téměř odtrhnout. Příběh na mě nepůsobil nijak extra smutně (i když se tam objevuje spouta zvláštních, těžkých životních situací), spíše donutil člověka se nad tím vším zamyslet.
Hodně mě zaujal jazyk, kterým je kniha psaná (spousty nejrůznějších a nezvyklých přirovnání a metafor) a také forma vypravěče, která se v každé kapitole mění. I díky tomu můžeme vidět různé pohledy hlavních postav na jednu a tu samou věc a vnímat jejich vnitřní svět.
Existuje i filmové zpracování, na které se chystám podívat. I když, abych pravdu řekla, knížka je tak specifická, že si nejsem jistá, jestli ten film chci vůbec vidět...
"Víra v budoucnost - to je pochybná ctnost, nemyslíš?"
Občas je umenie nájsť samých seba a nestratiť sa vo vlastnej identite....občas má každý pocit, že taký domov na konci sveta je domovom, ktorý hľadá a často nenachádza.....a jeden taký domov je aj v Cunninghamovej knihe. Domov Clair, Bobyho a Jonathana....alebo lepšie povedané, snaha o domov, netradičný a možno aj fungujúci....Cunningham to vystihol perfektne. A vďaka otvorenému koncu je dojem z celej knihy a z osudu hlavných postáv ešte silnejší.... 5/5
Jsem asi barbar, kdy Hodiny jsem horko těžko pobírala- pravda bylo mi nějakých 25 a rozumu pomálu :) ... ale po tomto srdcovém výletě do Woodstocku jim dám snad ještě šanci...
Naprosto mě těch pár osudů pohltilo, možná ty stejný myšlenkový pochody... možná ta stejná beznaděj, co tedy s tím životem dál a čekání na to dospělácký NĚCO nebo prostě jen na to NĚCO... tlak- usadit se a žít podle něčích norem... je tam toho tolik k zamyšlení... Je dokonalá a určitě se k ní ještě vrátím!
"...život je hořkoslaně cukrový, černý i odhodlaně růžový..."
Přes mé období netrpělivosti jsem se knížkou prokousal. Vzorové dny od stejného autora nepřekonány. Vyzdvihl bych opravdovost popsaných pocitů nenaplněnosti Jonathana, rozháranosti Clare... Kniha si nehraje na rozkošný přecukrovaný příběh. Možná se občas společně s hrdiny zasníme, ale stejně tak vystřízlivíme.. Každý z nás svým způsobem. Žádná z postav není černobílá... Každá má své ctnosti, i stinné hrbolky na své osobnosti. Konec otevřený... Jako by počítal s velkolepým finále, kdy se zas všichni objeví na jedné cestě... Kam povede, není jasné... Možná i na hřbitov, nebo do pole plného vojtěšky...
P.S.: Jako by mi po dočtení přetrvával v hlavě rozměr strachu... Od začátku - do konce...
Jedna z vůbec nejsmutnějších knížek, jaké jsem kdy četl. Ne, že by to snad bylo bůhví jak uměle vykonstruované dílo, které ve čtenáři vyvolá falešné pocity smutku. Právě naopak - je to knížka prostá, přirozená, až skoro obyčejná, přesto vás každý řádek nutí k nějakému zamyšlení nad sebou samým, nad našimi životy. Domov na konci světa na čtenáře dýchne prázdnotou, kterou jeho protagonisté prožívají na každé stránce, ukáže, jak horlivá dokáže být naše honba za něčím dokonalým - za dokonalým životem, který nám neustále uniká skrz prsty, za hledáním štěstí a našeho místa v celém tom životním panoptiku.
Domov na konci světa je pro mě opravdový knižní klenot, perla moderní literatury, dílo, které mě neskutečně zasáhlo svým autentickým a hlubokým pojetím.
Začátek knížky mě opravdu uchvátil. Dětství hlavních hrdinů bylo popsáno neuvěřitelně věrohodným způsobem, složeného z jednotlivých kousků událostí, které by samy o sobě nejspíš mnoho neřekly, ale dohromady vytvořily neobyčejně věrohodný obraz něčího dětství. Pokračovalo se dospíváním hlavních hrdinů, což byl pro mě osobně vrchol této knížky. Číst si o těch letech těsně po Woodstocku, o rock n rollu, a o drogách, a o mladých a poměrně divokých klucích té doby, kteří si byli bližší, než by se bylo bývalo "slušelo", do čehož se prolínaly jednotlivé písně a interpreti, na které autor odkazoval... to byla bomba. Atmosféra vybudovaná na 100 %. Další vymakaná věc, která se mi osobně líbila, bylo Alicino vyprávění. Jak se autor jako muž mohl tak věrohodně vžít do ženy a tak jednotně vybudovat ucelenou postavu, to je prostě úžasné. V tomto směru byla Alice možná moje nejoblíbenější postava - ne proto, jaká byla, nebo že by mi byla nějak extra moc sympatická, nebo že bych ji dokonce nějak extra moc chápal, ale právě v tom, jakým uceleným charakterem byla, mě její povídání tak neskutečně moc bavilo číst.
Bohužel musím říct, že další části knihy už mě tolik nebavily... tedy ty části, kde se kluci stali postupně dospělými a nakonec došli i do středních let. Autor to všechno podal moc definitivně, jako by celé jejich osudy byly a priori dané, jako by postavy ani neměly pořádnou vůli žít si po svém. Jejich soukromý svět byl děsně malý a uzavřený, téměř nic pořádného neprožili a nenavázali žádné pořádné vztahy (výjimkou jsou ty vztahy s Clare). To že má být popis téměř dvou desítek let něčího života? Taková děsná melancholie, prázdnota, dá se říct až nuda? Z těch míst vyloženě koukalo, že postavy žijí jen na papíře, že kdyby byly skutečné, prožily by mnohem, ale mnohem víc věcí, navázaly by mnohem víc vztahů, prostě by ŽILY. Je jasné, že to všechno autor obsáhnout nemůže a ani nám to vlastně vykládat nechce, přesto mi vadilo, že se o to alespoň trošku nepokusil. Pro mě prostě v těchto částech postavy hodně šustěly papírem...
Nicméně celkem se mi příběh hodně líbil, rozhodně je nadprůměrný a velmi čtivý! Vracím se k němu stále.
K této kniz nebudu říkat nic dlouhého, snad jen to že mě tím Cunnigham velice překvapil, dovedla bych ji udat na první místo v žebříčku jeho knih, není to pouhá póza je to empatie, tady mě prostě dokonale přesvědčil.
Kniha se velmi dobře četla, sice jsem čekala nějaký větší zvraty, které ne a ne přijít, ale i tak to bylo velmi pěkné čtení. Ukázka toho, jak to může, ale nemusí fungovat, když pod jednou střechou žije tolik rozdílných postav, které mají společného víc než se zdá. Všechny navzájem propojuje láska, sex, rodina.... Díky otevřenému konci, jsem neměla ani pocit, že by příběh končil špatně.
Zajímavý příběh, svého času možná naprosto nezvyklý a originální. Ačkoliv je to rodina netypická, může být dle mého názoru klidně funkční. Klidně víc funkční než tradiční rodiny. Nebo taky nemusí. Těžko říct, sám autor to vyřešil po svém. Spíš tak trochu tradičně. Což mě docela mrzí. Ale knize to rozhodně neubírá na kráse. Ano, ačkoliv pojednává dost často o nehezkých věcech jako jsou drogy, smrt, nevyléčitelné nemoci.... pořád je to v jistém slova smyslu krásné. Krásně napsané, promyšlené. Hřbitovní scény (a nejen ony) sice mohou být skličující... ale obávám se, že to je účel.
Postavy, obzvlášť ty mužské mi jakoby maličko utíkaly, někdy jsem Jonathana a Bobbyho nedovedla pochopit ("Proč udělal zrovna tohle?? Jaktože mluví zrovna takhle??"). Alice jsem sice rozuměla, ale rozhodně bych se s ní neztotožňovala. Což sice ani s Clare, ale ta mi byla aspoň v jistých chvílích sympatická.
Tato kniha mě uchvátila téměř vším. Doba a místo, kde se děj odehrával, mi byly více než sympatické - 60.-80. léta v Americe mě velmi zajímají, doba Woodstocku, hippies, nové hudby, myšlení a pohledu na společnost a na svět obecně. Autor knihu rozdělil na tři fáze (části), přičemž jedna mě bavila víc než druhá, s hlavními postavami jako malými dětmi, puberťáky, mladými dospělými i lidmi v nejlepších letech. Děj byl vyprávěn čtyřmi postavami - Bobbym, Jonathanem, Clare a Alicí (Jonathanovou maminkou). Obdivuji autora za úžasnou schopnost se vcítit do obou pohlaví a do různých lidí s odlišnými názory a postoji. Co mě okouzlilo, je to, že kniha je protkána odkazy na hudbu té doby - od Van Morrisona přes Jimiho Hendrixe, The Doors, Janice Joplin až k Rolling Stones. Tato hudba je mi velmi blízká, a bylo skvělé pouštět si písničky a potom při takto vytvořené super atmosféře knihu číst. Michael Cunningham je autor, který se nebojí psát o tabu, a dokonce si i myslím, že právě na něm je založená celá jeho tvorba. Zaujala mě myšlenka takzvané postnukleární rodiny a toho, že takto uměle vytvořená rodina může být někdy opravdu "lepší" než ta skutečná. V průběhu čtení jsem nemohla jinak než si některé věty a celé odstavce vypisovat, myšlenky tak pravdivé, až z toho člověku mrazí. Otevřený konec mě nutí k přemýšlení, některé věci jsou pravděpodobně dopředu dané, ale u některých čtenář nemá zdání, jak to bude dál. Knihu doporučuji úplně všem, kteří si chtějí rozšířit obzory a podívat se na život zase z jiné strany. A při troše štěstí si vás podmaní a zůstane ve vašem srdci - tak jako u mě.
Úžasný příběh, který je popsán detaily, kterých si normální člověk v normálním životě nevšímá. Doporučuji
Skvěle napsaná kniha ve které zaujmou především typově různorodé charaktery postav a psychologické rozbory vztahů mezi nimi.
Přečetla jsem si ji nyní podruhé a je to opravdu zajímavá kniha a její hrdinové si mě podmanili. Některé pasáže jsem už přeskakovala, ale některé si četla znovu a několikrát po sobě...
Neuvěřitelně citlivě a krásně napsaná kniha, která vás vtáhne do svého děje a jíž čtete jedním dechem až do konce. Dovoluje nám nahlédnout přímo do lidských srdcí a navíc nás nutí k zamyšlení nad rodinnými vztahy a úlohou rodiny všeobecně.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno americká literatura hledání smyslu života AIDS introvert milostný trojúhelník gayové
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem téhle knížce přišel na chuť - možná proto, že hlavním tématem se zpočátku jevila být homosexualita. Postupně však knihu oživily další zajímavé postavy a dostala podstatně širší záběr. Nejvíce se mi líbila postava Bobbyho - takhle nějak bych se chtěl naučit brát život a svět kolem sebe. Ostatní hlavní postavy - Jonathan, Clare, Alice nebo Erich - zase člověku tím svým neustálým hledáním smyslu svého života relativizují jeho vlastní životní peripetie.