Domov na konci světa recenze

Ohijské kluky Jonathana a Bobbyho k sobě už od dětství pojí pouto, které by nezasvěcenec nazval „čtyřprocentním“. Jenže zdání klame. Jak totiž s Michaelem Cunninghamem postupně nahlížíme pod pokličku jejich dávných katastrofálních ztrát i současných všedních obav k nímž se později v New Yorku přidává i ironický hlas jejich společnice a důvěrnice Clare, zjištujeme, že v knize půjde o víc než jen o postavení menšiny, na jejiž oprávněné touhy a přání není svět zdaleka připravený. Když oba hrdinové vytvoří s odkvétající Clare nonkonformní „rodinu“, dosáhne autor situace, o kterou mu šlo především. Za pomocí monologů jednotlivých postav, jejich rozdílných pocitů a stanovisek defiluje před našimi zraky rozpor mezi tím, jak chceme být druhými viděni – a jak se jim místo toho jevíme. Druhý román tvůrce světoznámych „Hodin“ udivuje nejen lehkostí jinak obtížné zpovědní formy a množstvím originálních metafor, ale také tím, s jakou otevřeností před námi autor odhaluje krizi svých Kristových let a bitvu o další směřování. Cunninghamova kronika zrání generace třicátníků z velkoměsta 80. a 90. let ukazuje problém důvěrně známý všem: budoucnost si vytváříme pouze z matriálu, který jsme dostali k dispozici, neboť nic jiného nám ani nezbývá. Důležité bude, jak navzdory genům, bolesti i zkušenostem přilneme k druhým, zdali nemáme přece jen být přísnější na sebe i na své blízké a kolik ze svého ega dokážeme obětovat pro místo, které chceme nazývat domovem. Cíl cesty a současně její prostředek je zřejmý a jako by se v něm ozývala Pavlova epištola Korintským: můžeš mít nakrásně víru i naději, nemáš-li však lásku, nemáš nic. To koneckonců potvrzuje také legendární rockový víkend ve Woodstocku, rámující jeden z nekřehčích a nejsrozumitelnějších amerických románů posledních let o schopnosti, z níž bude bez výjimky vyzkoušen každý z nás – o umění, jak naložit se svým životem. (Vydavatel)... celý text