Dopisy Olze
Václav Havel
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15727/bmid_dopisy-olze-GDp-15727.jpg
4
113
113
Vězeňská korespondence bývalého předního českého disidenta s manželkou Olgou, v období mezi červnem 1979 a zářím 1982, doplněná o obrazovou přílohu.
Přidat komentář
Václava Havla si moc vážím a na tuhle knížku jsem se dlouho chystala. Dopisy Olze obsahují nejen úvahy o smyslu života, o divadle, o bytí...a zároveň velice praktické informace například o složení balíčku, který má paní Olga donést do vězení. Další střípek do skládačky jak co nejvíce poznat tuhle úžasnou osobnost.
Knihu jsem přečetla i z důvodu, že jsem si ji zařadila do čtenářské výzvy … dalo se to přečíst … je to prakticky pohled dramatika, který kvůli svému názoru (Charta 77) skončil ve vězení …
Zajímavý pohled na moudrost, dobrou pozorovací schopnost a až dětinskou sebestřednost skvělého dramatika.
Knihu jsem nedočetla do konce. Je ale úžasným náhledem do duše politika s neskutečnou pokornou, sebereflexí a vstřícností. Něco, co dnešní politici absolutně postrádají.
Soubor dopisů z vazeb a věznic, kterými pan Havel otevřeně, byť místy nezbytně skrytě, komunikoval se svou ženou, paní Olgou, dával jí informace i pokyny a tím se místy tak trochu mistrně vysmál systému, ale i zdroj jeho vlastních vnitřních úvah a zamyšlení. Pro ty z nás, kdo jsme se narodili "až po", místy těžká četba, kdy se snažíte vcítit do toho, co se tehdy vlastně dělo, ale přečtení určitě nelituji.
Ač se mi to nestává často,knihu jsem nedočetla. Havla mám opravdu ráda a tak jsem tuto knihu dlouho sháněla,ale bylo to pořád to samé (pošli vitamíny,bolí mě hemeroidy, piš mi častěji,,co děláš)Souhlasím s panem Havlem to neměla Olga vůbec jednoduché, já bych ho doma nesnesla:-) Doufám, že až budu mít více času,tak se ke knize vrátím. Ale prozatím pro mě velice nezáživné
„Vždy znovu, vždy od začátku a vždy s toutéž původní pronikavostí musí každé smysluplné společenství konfrontovat své počínání s jeho zamýšleným cílem, vždy znovu musí zkoumat, zda neterorizuje či nefanatizuje sebe samo i svět svou zvěcnělou ‚pravdou‘, vždy znovu, teď, zde, ihned, pořád a kdekoli – bez ohledu na všechna účelová pokušení – musí vážit, co je pravda a co lež, co opravdové a co falešné, co mravné a co nemravné, co živoucí a co umrtvující; nikdy nesmí zapomenout, že první drobná lež v zájmu pravdy, první drobná nespravedlnost ve jménu spravedlivého cíle, první malá nemravnost zaštítěná mravností ‚věci‘ a první nezreflektované selhání této trvalé bdělosti znamenají bezpečný začátek konce.“
U dopisů z vězení bychom čekali, že budou mít pochmurnou atmosféru, že budou znít temnými tóny a vyvolají pocity zoufalství. Ale pro Dopisy Olze to neplatí! Samozřejmě, prezident Havel píše hodně i o negativních zážitcích a smutcích, to ano, vypisuje se z různých obtížných situací, vnitřních i vnějších, které v komunistických věznicích zažívá. Ale přesto jsem měl z jeho dopisů vyloženě pozitivní pocity. Téměř radostné. Četl jsem jeho psaní totiž zejména jako svědectví o tom, že ani totalitní vězení nedokáže zlomit lidského ducha, že i v krajně nepříznivých podmínkách (s cenzurou za zády, v hlučném prostředí, bez přístupu k zásobené knihovně atd.) lze vytvořit dílo nejen inteligentní a promyšlené, ale především vnitřně svobodné.
Docela značnou část dopisů tvoří praktické věci, organizační pokyny – zde jsem se často neubránil úsměvu nad tím, jak pedantský pan prezident dokázal být a docela jsem soucítil s paní Olgou :-) Ale to bylo zřejmě dáno tím, že v informační izolaci a pro svůj pocit klidu potřeboval mít obraz vnějšího světa co nejpreciznější. Trochu horší pocit jsem měl z nálady dopisů, působilo to opravdu spíš tak, jako by Olga Havlová byla dlouholetá sekretářka, a ne milovaná manželka.
Největší hodnotou sbírky dopisů jsou Havlovy úvahy. Ty se rozbíhají do mnoha stran, ale nikdy se nevzdálí příliš daleko od těch otázek, které jsou pro prezidenta Havla celoživotním tématem – život v pravdě, odpovědnost za druhé, práce pro společné blaho... Václav Havel věci nezjednodušuje (ty jeho nekonečné věty! :-), přesto dokáže být srozumitelný a podnětný. Dokáže přinutit k zamyšlení i inspirovat – a to (jak jsem pevně přesvědčen) i čtenáře bez přímé zkušenosti s totalitním režimem. Klást si etické otázky a promýšlet náš vztah ke světu je totiž nikdy nekončící proces.
„Uvažuji-li jako to, co ze mne tento svět dělá – totiž jako lidské identity zbavený šroubek gigantického soustrojí –, pak opravdu nemohu dělat nic: ničení zeměkoule, ohlupování národů a výrobu tisíců nových termojaderných bomb samozřejmě nezastavím. Uvažuji-li však jako to, čím každý z nás původně je, resp. čím každý z nás má – nezávisle na stavu světa – základní možnost se stát, totiž jako svéprávná lidská bytost, schopná odpovědnosti ke světu a za svět, pak samozřejmě mohu dělat mnoho.
Například snažit se chovat tak, jak si myslím, že je správné se chovat a jak by se podle mého nejhlubšího přesvědčení měli chovat všichni – totiž odpovědně. Na námitku, že to nemá smysl, odpovídám velmi prostě: má!“
Skvostne dílo Pohledem z druhé strany a za socialismu. Zvláštní jak je některými českými čtenáři nepochopeno. Zima a nemoce, a přesto dokázala VH rozvádět úvahy, které dnes obdivuje cely svět. Skoda, ze scházejí některé dopisy.????
Od Juráčkova Deníku mne žádná kniha tak nepotěšila zachycením způsobu, kterým někdo přemýšlí. Stále platné úvahy nad morální zodpovědností člověka, jeho odcizeností světu, odlidštěnosti systému a prázdnotě společenských mechanismů (mimo jiné). Havel nesděluje hotové pravdy. Ptá se, přemítá, pochybuje. Kéž by více lidí bylo schopno tak pronikavé sebekritiky a reflexe vlastních úvah. Kniha tolika myšlenek, že se k ní budu zřejmě vracet po zbytek života a vypůjčovat si z ní citáty, které elegantně a srozumitelně sdělují to, s čím se ztotožňuji, ale zformulovat to nedokážu: „Každé své místo v řádu světa pociťuji jako něco nejistého a problematického, pořád jako bych podezíral svět z toho, že mě z něčeho podezírá, že mi nevěří a tiše se mi posmívá – jako bych pociťovat potřebu přesvědčovat ho o svém dobrém úmyslu, ospravedlňovat svou existenci a vysvětlovat, že nejsem ničím vinen (tuto potřebu provází otázka, zda nejsem vyčleňován právem)."
Dostala jsem se nim úplně náhodou, se zájmem jsem začala číst, ale tak jako uživatelé píší v komentářích pode mnou, vrátila jsem knihu nedočtenou. A neopomenu si přidat vlastní názor , Olga to neměla s Havlem jednoduché, nechtěla bych ho doma ani za nic, v partnerské vztahu tam suplovala roli obětavé matky , která se starala o to, aby synovi nic nechybělo...Kdo z nás by to ustál? Tím nesnižuji proboha Havla, jako politika, ale kritizuji ho za to, jak fungoval ve vlastní rodině...
Kniha mne velice bavila po stránce té, jak se pan Havel v cele měl a jaký měl s paní Olgou vztah. Filozofie, které je v knize mnoho mne moc nezaujala a spíše nudila.
Popravdě - nedočetla jsem to celé, ze začátku mě dopisy celkem bavily, ale postupem času mi přišlo, že jsou jen o tom samém dokola, čekala jsem od toho asi víc, ale co zase psát z basy zajímavého, když všechny velké úvahy byly cenzurovány..
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
„… uvědomil jsem si další zvláštní věc: že tenhle svět má v sobě jaksi daleko víc pravdy než ten svět venku. Věci a lidi se tu vyjevují ve své pravé podobě. Lež a pokrytectví mizí …“
Jednodimenzionální prostředí vazební věznice je smutnou kulisou pro zvláštním způsobem komorně laděné až (samozřejmě) intimní dopisy pana prezidenta Havla a jeho ženy Olgy.
Je v nich velký díl nostalgie, taky určitá rezignace – to je ale zřejmě úděl všech dopisů z vězení …
„Člověk tu strne do jakéhosi „zimního spánku“, nechává se nést stereotypem vězeňského života, upadne do jakési sladké duševní mdloby a trochu se děsí, že by měl jít zase do toho zlého světa, který na něm pořád chce, aby o něčem rozhodoval a něčemu čelil“.
A v neposlední řadě - vnitřní smíření se s danou situací …
„Pokud jde o mé obvinění, jsem ve skutečnosti – lze-li to tak říct – jaksi „zdvořile sveřepý“, jistý si svou pravdou, a nelitující tudíž ničeho.“
Při čtení jsem, přiznám se, daleko míň přemýšlela o těch „hlubších filozofických významech“, které jsou ve spisech Václava Havla hledány, a i v soukromých (rodinných) dopisech Olze poměrně hojně nacházeny – porůznu jsou v nich totiž propleteny myšlenky v pravdě filozofické – o smyslu života – o etice, morálce, samotné lidské existenci, protože pro mě byly dopisy daleko zajímavější v té osobní rovině, kde se rozebírají každodenní starosti ve vězení (praktické problémy toho, že jsi tam, kde jsi a nemáš vliv na dění věcí tam venku – veřejných i osobních), intimní myšlenky (stýskání se), apod. Staví totiž pana Havla pod trochu jiné světlo, do takového teplejšího tónu rodinného života a tak mi jeho osobu ukázaly i z jiné stránky, než jak jsem ho znala, jako osobu veřejnou.
V tom komornějším, rodinném, soukromém tónu, jsem pak nacházela toho samého člověka, co jsem „znala“ z veřejného prostoru, neobjevila jsem žádnou změnu, přetvářku, a to mě potěšilo a utvrdilo v názoru na pana Havla (jako osoby veřejné), že jí byl takový, jaký opravdu byl, sám za sebe … možná jako jeden z posledních svého druhu …
„Abych nezapomněl: voda na Hrádečku se vypíná takto: 1) vypneš vodárnu …. 2) otevřeš kohoutek … necháš vodu vytékat, 3) otevřeš všechny kohoutky v domě (nezapomeň na stodolu) … A tak to necháš. Doporučuje se (je-li to na delší dobu) vybrat něčím vodu z hajzlů, aby nepraskly mísy. …“
… „Znovu bych rád zdůraznil blahodárný účinek, který na mě měla Tvá návštěva. Člověku se hned to vězení líp snáší. … Nevíš, kdy bude ta premiéra ve Vídni? Pozdravuj matku, Jarunu, Olinku, Standu … a všechny přátele jako obvykle. Zatím Tě zdravím a líbu … Vašek“