Dr. Alz
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/541670/bmid_dr-alz.jpg
4
81
81
Důchodce Gustav Molitor, bývalý nakladatelský redaktor, je vyrozuměn lékařem o své počínající progresivní demenci. Ve hře je Alzheimerova choroba, ale Gustav, přestože ví, že „začíná blbnout“, si začne psát poznámky o příznacích v přesvědčení, že jeho diagnóza je snad jiná. A aby si cvičil mozek a oddálil neodvratný konec, rozhodne se napsat vše, na co je schopen si ještě vzpomenout. Sám pak s překvapením zjišťuje, kolik se v trapných a smutných vzpomínkách může skrývat humoru.... celý text
Přidat komentář
Jako jo. Na Milosi Urbanovi ocenuju to, ze kazdy roman pojme trochu jinak a neboji se experimentovat. Tohle sice neni roman a tema uz je ve svetove literature taky trochu provarene, ale za me dobry. Graficke zpacovani taky dobre, ale kam se podel Urbanuv dvorni grafik Pavel Růt, by me zajimalo? Takze za me takovy solidni prumer.
Nebylo to špatné. Forma, kterou Miloš Urban zvolil, se mi líbila. Deník, nebo spíš zápisky, jak je paměť Gustavu Molitorovi přihrála, byly velmi uvěřitelné, chtělo by se říct autentické. Tím, že se některé věci vynořily vícekrát, tím silněji text působil. Doslov to krásně uzavřel. Ale stejně jsem měla pocit, že něco tomu celému chybělo.
Chvilku mi trvalo, než jsem se odhodlala ke čtení novinky od Miloše Urbana, který je jinak mojí srdeční záležitostí. Téma, které je vážné, velmi aktuální a nemusí se povést zpracovat. A tady se ukázalo, že dobrý spisovatel se umí excelentně zhostit i obtížného tématu a výsledkem je skvostná knížka. Vtipně vyprávěná autobiografie rozvedeného sedmdesátníka, který sebekriticky hodnotí svá vlastní selhání a potíže s pamětí.
Za mě jasný kandidát na literární cenu za loňský rok.
Navíc je to knížka s nejoriginálnějším obalem, jaký jsem kdy viděla.
Takhle kniha přitáhne zrak už jen svým vzezřením. Je menšího formátu a vypadá jako zdravotní skříňka na pracovišti. A když se podíváte na vnitřní stranu desek, tak je to tak. Jste ve skříňce. A pak jste v hlavě jednoho staršího muže, tedy seniora. Seniora, kterému je diagnostikována demence, možná Alzheimer. Jak jsem se dočetla, hlavní rozdíl je hlavně v rychlosti rozpadu mozkových buněk. Výsledek je každopádně stejný, nezvratný. Ale už šup k příběhu. Člověk se zakecá a jak už říkali Cimrmani ve hře Švestka staří je o neschopnosti myšlenku buď udržet nebo opustit. V tomto příběhu je obojí a ještě spousta emocí navíc. Tedy vašich emocí. Protože i když děláme jako že ne, tak ano, umřeme všichni. A všem nám přeju, ať je to rychlé. Tohle uvědomování si konce, kdy člověk někdy ví a pak najednou neví a pak ví, že nevěděl a co proboha v té době dělal? Příběh je formou zápisu jednotlivých dní nebo spíše příhod těchto dní. Žádný konkrétní děj tu nenajdete. Přesto je to čtení napínavé, citlivé, smutné i veselé a všechno tak nějak melancholické. Rozhodně doporučuji. Každé přiblížení nemocí, kde netrčí lékařské označení, ale jen lidskost, je ku prospěchu našeho života.
"Ale potom mi z toho vychází, že důstojnost rovná se dobře fungující mozek." Je to až děsivé, co s člověkem dokáže dr. Alz udělat. Upřímně jsem se tedy tímto černým humorem nebavila. Ale knížku doporučuji.
Výtvarné provedení knihy je tak nádherné, že bych si jí snad koupil i kdyby listy byly prázdné! Chodil jsem s knihou a ukazoval ji rodině a přátelům jak je krásná a detailně dotažená. A to pokračuje i uvnitř. Nádhera.
Obsah to už je samozřejmě jiná emoce. Myslím, že každý pokus popsat tyto nemoci a jejich průběh je cenný. Oceňuji snahu o maximálně autentický pohled očima nemocného muže. Bez zbytečných nápověd a vysvětlování. Díky!
Ano, méně divné, více realistické, ale jakoby tomu něco chybělo. Aspoň vím, co mne za pár let čeká, ať v pasivní nebo aktivní podobě. Grafická podoba nádherná, spousta odkazů a slovních říček, mnohé jsem určitě přehlédl. Po Praze Piccola druhé všeobecně srozumitelně čtení.
Hořkovtipný příběh človíčka, který si bohužel logicky neuvědomuje důsledky svého chování, ale zároveň se mu vracejí "flaschbacky", o kterých přemýšlí. Život s Alzákem braný s černým humorem se snáší lépe.
Silné. Emotivní. Strhující svou jednoduchostí, ponurostí. Děsivé. Jak se "alzák" tiše vplíží do hlavy docela zdravého člověka a začne ho ovládat. Jako démon. Ovšem jediným exorcistou je v tomto případě smrtka s nabroušenou kosou...
Příběh na zamyšlení. Může se ledově dotknout nás všech. Ať už jako přihlížejících, pečujících nebo hlavních aktérů.
Miloš Urban, jak jsme ho dosud neznali. Smekám.
Dr. Alts od Miloše Urbana je fascinující román, který spojuje tajemno, psychologickou hloubku a napětí. Urban opět dokazuje svou schopnost vtáhnout čtenáře do propracovaného světa, kde se prolíná realita s temnými podtóny. Příběh je chytrý, strhující a nutí čtenáře přemýšlet dlouho po dočtení.
Rozhodně jsem se nezasmál, přestože mám černý humor rád. Spíše to bylo čtení smutné, ale také lidské a občas i milé. Gustav Molitor nám pomocí svého deníku nechává nahlédnout do svého světa, jemuž vládne doktor Alzheimer. A doktor Alzheimer svým pacientům provádí nepěkné kousky, přičemž schovávání osobních věcí je to nejmenší. Knížka stojí za přečtení a má vymazlenou obálku.
Citace: Poslouchám Radio Wave, tu skvělou hudbu, která neuvízne v uchu jako hity Hanky Vondráčkový, prostě ji neznáte jako vlastní fusekle a tím mě oblažuje, jenomže když se tam začne mluvit, občas padám na zadek a řvu jako pominutý; oni fakt chtějí socialismus?
Zajímavé čtení, smutné,ale chvilkami se i zasmějete. Hrozná nemoc ten Alzheimer, doufám, že někdy v budoucnu najdou lék.
Zajímavá kniha,kdy se chvíli smějete,ale pak vám dojde že to taková legrace není.Znám několik takových lidí a nepřál bych to nikomu.Grafika a provedení na jedničku...
Hodně smutné opouštění sebe samého, výborně popsané a autentické, přitom s okamžiky k popukání. Zazie_v_metru se to povedlo popsat přesně... Takže trojlístek "učebnic" o tom, s čím se mnozí perou a co nás možná čeká - Still Alice Lisy Genovy, Zellerův Otec, Urbanův Dr. Alz. A v posledním případě také velmi svérázná pocta Praze, ta neustálá bloudění v jejích ulicích jsou podmanivá. Díky.
Strhující a hutnej příběh starýho muže, sečtělýho intelektuála a bývalýho redaktora Gustava Molitora, jehož mozek se začíná pomalu “scvrkávat do velikosti vlašskýho ořechu vlivem Alzheimerovy choroby. Aby svoje myšlenkový procesy udržel v chodu a mozek trénoval, nejenže pravidelně luští sudoku, ale taky si začal psát deník.
Právě prostřednictvím deníkových zápisů se čtenář dozvídá o hlavním hrdinovi nemálo podrobností, a to často i pikantních. Nekoordinovaným stylem “co mu myšlenky přinesou na jazyk vzpomíná Gustav na svoje mládí a střední věk, ale zapisuje i aktuální zážitky z každodenního života v Praze. Je však vypravěčem značně nespolehlivým, jeho mysl a paměť si vzpomínky tvarujou podle svýho, jak nám později ukáže svědectví jiných postav z Gustavova nejbližšího okolí.
Vyprávění střídá světlý momenty vypravěčova vědomí s epizodama, kdy je úplně mimo. Působí to nesmírně autenticky. Autor dokonale věrohodně vyobrazil mysl, která se postupně rozpadá, přitom ale umí ve světlých chvilkách fungovat normálně, což vnějšího pozorovatele uklidní, že vlastně o nic vážnýho nejde. Je to děsivý a bezvýchodný a přesně tenhle pocit na čtenáře z textu dejchá.
Ačkoliv některý kuriózní příhody, který Gustav zapisuje, můžou čtenáře pobavit a rozesmát, v průběhu vyprávění je pod povrchem neustále patrná progrese choroby. Projevuje se častějšíma epizodama (atakama) a zvyšující se frekvencí překlepů. Afázie je jedním z průvodních jevů choroby a co může zprvu působit jako náhodná chybka, která unikla redaktorovi, se ukáže bejt podstatným ukazatelem vypravěčova stavu.
Tahle kniha se mimořádně povedla. Je vynikající jak po stránce literární, tak i po stránce výtvarný. Není veliká, naopak, ani byste snad nehádali, že je to knížka. Spíš lékárnička. A na předsádce má skutečně obsah lékárničky, opravdu moc pěkná hříčka.
Hned od začátku jsem se smál, a i nahlas, ale postupem ke konci knihy mě smích přešel. Bylo to čím dál víc, jak píše „kneslova“, nelehké čtení.
Nejhorší je, že s tím člověk nemůže nic dělat a nijak to ovlivnit, a už vůbec se tomu nějak přizpůsobit (tak to je úplně blbost, jak se přizpůsobit něčemu, co nejde ovlivnit).
Chvilkami jsem přemýšlel jak a co kdyby mě to postihlo. Co nás to jen čeká?
p.s.: Ať neskončím smutně.
Nevím co je lepší jestli Dr. Alz nebo Dr. Par. Ale můj bratranec říkal: „Je lepší na pivo zapomenout, než ho vylít.“
Jo a obálka je super.
Upřímně tvrdím, že jsem si humoristickou knížku od Miloše Urbana neuměl představit. A tak nějak jsem předpokládal, že půjde o anotační boudu. Prd. Ačkoliv jsou zápisky bývalého nakladatelského editora stiženého (asi) alzheimerem automaticky smíchem přes slzy, já se smál. A dokonce i nahlas.
Narozdíl třeba od ELENA TO VÍ nejde Urban po přímočarém ději. Jednotlivé kapitoly tak vlastně fungují jako povídky. Gustav nevěrohodně vzpomíná na to i tamto: občas sebetrýznivě, jindy komediálně, pokaždé ale lidsky. Forma románu je svěží a odsýpavá. Moc mě bavilo hledat i v textu popletenosti a překlepy; “Deckarda namísto “Descartese, “kříž čerta namísto “čert kříže apod.
Jde o knížku, napsanou lehkým perem, která je všechno možné, jen ne chladná. A ta famózní obálka jednoznačně zaokrouhluje hodnocení nahoru. Touchdown.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Urban vždycky přijde s nějakým aktuálním kontroverzním tématem, které dokáže stejně kontroverzně pojmout + každá jeho knížka je sama o sobě nápaditě provedeným bibliofilským artefaktem
Koutský nezklamal (co se stalo s Růtem?), ale Urbanův záměr jsem asi nepochopil: deníkové záznamy osmdesátiletého Gustava Molitora odhalují postupující demenci, což není nijak netradiční koncept (viz třeba už Keyesův román Růže pro Algernon), trochu nadsázky a humorných situací, ale "něco" tomu opravdu chybí, neodhalil jsem pověstný urbanovský jinotaj:
zkoušel jsem šifrovat jméno (Molitor = mlynář?); onemocnění protagonisty není nakonec nijak zpochybněno, ano, u každého jedince probíhá jinak, to je obecně známo; čekal jsem, že z přetrhaných vzpomínek čtenáři vyplyne, že Molitor byl estébák, i když si na to nepamatuje, ale to je z různých stran popřeno, takže prostě nevím... měl jsem se jen pousmát, že i umírat se dá s nadhledem?