Ten, kdo šeptá
John Dickson Carr
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332105/mid_ten-kdo-septa-Kqc-332105.jpg
4
20
20
Dr. Gideon Fell série
< 16. díl
Je po válce a v Beltringeově restauraci se má znovu setkat Klub vražd – spolek amatérských detektivů, kteří společně diskutují nad známými případy nevysvětlených zločinů. A na tomto setkání poprvé slyší mladý Miles Hammond o Fay Setonové, dívce zapletené do vraždy, ke které před válkou došlo na vrcholku staré polorozbořené věže ve Francii. Jejich cesty se protnou v Greywoodu, v domě uprostřed lesů New Forrest. Milese před tou ženou všichni varují, ale on nesmyslným báchorkám odmítne uvěřit. A pak – po půlnoci – někdo v domě vystřelí. Jedna z žen v pokoji nad schody je ve stavu, který hraničí se smrtí. Co nebo koho mohla vidět za oknem, šest metrů nad zemí? A kdo šeptal v jejím pokoji chvíli předtím? To je jen jeden z problémů, se kterými se potýká detektiv Dr. Fell. Jak spolu souvisí lahvička parfému, meč schovaný v holi a taška, která zmizela? Všechny důkazy jsou čtenáři poctivě předkládány a téměř každý rozhovor a vyprávění v knize v sobě skrývají klíč k řešení, který je ovšem nutné správně interpretovat. John Dickson Carr, mistr klasické detektivky, zvlášť jejího specifického žánru zvaného záhada zamčeného pokoje, je autorem knihy, kterou držíte v ruce. Ten, kdo šeptá potěší každého čtenáře klasické detektivky zlaté éry a nadchne všechny fanoušky J. D. Carra a jeho detektiva Dr. Gideona Fella.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2017 , Volvox GlobatorOriginální název:
He Who Whispers, 1946
více info...
Přidat komentář
Autora jsem dosud neznal a nikdy od něj nic nečetl. Mám detektivky rád a tohle bylo poklidné a vlažné čtivo. Dialogy zdlouhavé. Neurazilo ani nenadchlo. Rozuzlení rozhodně nebylo šokující - takové nemastné neslané. V knize byla spousta chyb, což mě štvalo nejvíce. Vracet se k ní nebudu.
Archonti athénští! Tohle je tak těžké hodnotit: autora mám ráda, rovněž klasickou anglo-americkou školu a nejvíc samozřejmě záhady zamčených místností (Poe s Márniční ulicí byl první a nepřekonatelný, ale vpravdě anglické detektivky tohoto podžánru jsou "modernější" a zábavnější).
Nicméně - už to, že tenhle příběh byl u nás přeložen a vydán až v roce 2017 o něčem vypovídá - nebude to jedna z nejlepších autorových prací, a to ani v případě, že od něj u nás kupodivu vyšlo v dobách minulých hodně málo věcí, celá jedna série nám zůstala utajena, tedy nepřeložena.
V tomto příběhu jsem se hned v úvodu musela potýkat s tím, co všechno vlastně "zamčený pokoj" může být - tady rozpadlá stará samostatně stojící věž se spirálovým schodištěm a chatrným cimbuřím... Pak samotná smrt - bodnutí pod lopatku, do zad, označili oficiálně! jako sebevraždu (policie nevěděla kudykam, ale až tak?). A takovýchto tragikomických záležitostí tam bylo "neúrekom".
A i když na scénu později vstoupil sám dr. Fell, tak jeho nečinnost (váhání, dumání místo jednání), stejně jako jeho společníků, ve chvíli, kdy někde v patře nad nimi zazní rána z revolveru a oni už se před tím obávali nejhoršího, byla opravdu neskousnutelná. Ale nakonec jsem se hlavně v druhé půlce docela bavila, co všechno autor navymýšlel, dal v komorním příběhu dohromady (hned vlastně dva zločiny v zamčeném pokoji), zejména ta šeptající metoda zločinu z titulu byla zajímavá. Tak trochu z nostalgie dám 75% (ale neznat autora, tak bych to asi znectila - ještě víc).
Na dnešní dobu to četba, dle mého, prostě už není. Protahované, k pointě se mluvčí dostane tak po rozhovoru na dvě stránky, a někdy se k ní nedostane vůbec. Ono je to také těsně poválečné dílo (1946), kdy každý chtěl přispět s povzbuzením po těžkých letech, zejména v Británii, takže chápu trochu nevyladěný napínavý příběh.
Ale co je dnes rozhodně neodpustitelné, je nepříliš povedený překlad a neskutečné množství ohavných nesmyslných překlepů. Dumala jsem mj. nad překladem Murder Club - překladatel použil Klub vražd, což mi moc dobře nezní, je to obdoba rozdílu mezi hasičem a požárníkem... Musím se podívat do starších knih, zda to nebylo kdysi dávno přeloženo přeci jen vhodněji.
Krátký román, který se čte velmi dobře, ale někoho (jako např. mě) bude štvát, jak se vše natahuje a hlavně jak autor pořád oddaluje cokoliv vyslovit, je to pořád samá záhada, až to člověka nudí. Ctitelům a milovníkům této klasiky to jistě nevadí, já jsem si to prostě neužíval. Dovolím si ale citovat z pěkného doslovu překladatele, což mluví samo za sebe:
"Detektivky ze zlaté éry jsou vlastně pohádky... A pamatujte na to, že pořád jde o pohádku pro dospělé, v níž je omluvitelná občasná nepřesnost, ve které je někdy potřeba i jistá tolerance čtenáře nad příliš přepjatým nebo nepravděpodobným vysvětlením záhady a kde nakonec vítězí dobro nad zlem."
Já mám mnohem raději např. detektivky od F. W. Croftse (3x inspektor French 1975), který je také ze zlaté éry, ale prosazuje jinou školu psaní detektivek, která se snaží být ke čtenáři mnohem víc poctivá.
Nakladatelství Volvox Globator jsem měl v oblibě, ale po přečtení této knihy už to neplatí. Je v ní totiž neuvěřitelné množství chyb - překlepy, vynechaná slova, dokonce záměna jména. Chyba je tak na každé páté až desáté straně a začíná to už na straně 7 (ve skutečnosti třetí strana románu), kde jsou v jedné větě hned 2 chyby. Obálka knihy by se také hodila více klasická, ale budiž. 60%, 24.8.17.
.....jaký pokus o napsání klasické anglické detektivky. Kdo jiný, než Carr by měl napsat klasickou detektivku" .... bohajeho...
....bravůrní ukázka mistra šarády a záhady zamčeného pokoje.....
Pokus o napsání klasické anglické detektivky je zdařilý pro ty čtenáře, kteří se rádi nechají od autora dlouho vodit za nos, aby potom bylo odhaleno nečekané řešení. Děj mi připadl zbytečně natahovaný - proto průměr.
Autorovy další knížky
| 1979 |  Třikrát záhady starého Londýna |
| 1970 |  Kletba rodu Campbellů |
| 2007 | Tři rakve |
| 2017 | Ten, kdo šeptá |
| 1993 | Klub masek |
Překladová událost roku, akorát tady to nějak žluke v bahně ignorantů.