Drašar
Teréza Nováková
Podnázev na patitulu: román kněze buditele. Životopisný román kněze buditele Justina Michla (1810-1862) je i obrazem českého předbreznového života v horské oblasti českomoravského pomezí. Vyd. 8., v SNKLU 2.
Přidat komentář
Román Drašar Terézy Novákové poutavě popisuje životní tragédii českého buditele, kněze a spisovatele Josefa Justina Václava Michla. Provází ho od jeho prvního nadechnutí v měšťanském domě v Poličce, přes studentská léta u piaristů, dále pak hektickými roky slávy a uznání, až k bídnému živoření v zapadlé vísce Březiny, kde se končí jeho trudný život. Nováková píše prostě a jednoduše, starobylou češtinou, na níž je potřeba si trochu zvykat, která se ale o to více zarývá pod kůži. K navození atmosféry nepotřebuje velká gesta, a ani děj nikam nepádí, přesto se její vyprávění člověka hluboce dotýká. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak strašlivě se dokáže zvrhnout ono biblické vyznání „Miluj bližního svého“… pokud však věří v jiného Boha než ty, znič ho, rozcupuj ho na kousíčky, zabij ho! Nováková ale nepíše o Bohu a vlastně ani o církvi a jejích obřadech, píše o prostých lidech, kteří chtějí povznést sebe i své bližní. A toto její snažení je hymnické a mimořádně přesvědčivé, především pak v druhé polovině knihy. Až jsem se rozmýšlel, zda Drašarovi nepřiřknout plný počet hvězd…
Aneb jak (církevní) tmářství, intolerance, malichernost, lpění na přežitých dogmatech a strach z jinakosti mohou zničit lidský život. Příběh aktuální v každé době.
Smutný příběh o poněkud alibistickém katolickém knězi, který překračoval společenská pravidla a porušoval vlastní sliby dané před Bohem. Jakkoliv byly jeho důvody lidsky pochopitelné, bylo dopředu jasné, že to nemůže skončit dobře. Nakonec mě osobně nejvíc zasáhl příběh Michlovy přítelkyně Josefky, která svou bezelstnou láskou umožnila hlavnímu hrdinovi zažít onen přirozený život, který celou dobu hledal, a na kterou potom taky v plné síle dopadly rozdmýchané pomluvy a zloba lidí z jejich okolí.
Každý, kdo se odlišuje, bývá hejnem vyštípán. Tak i opravdový, vášnivý, idealistický Drašar, který naráží na sešněrovanost společnosti, osvícený muž, marně bojující se strnulými dogmaty a lidskou malostí, zbabělostí. Když se chce zachovat jako člověk, ctící přírodní zákony, je předmětem opovržení a nepochopení. Psychologicky je vykreslený mistrně, to se autorce povedlo. Pro současného čtenáře jsou dlouhé filosofické pasáže náročné, ale život toho člověka byl mnohem těžší. Čest jeho památce.
Střízlivý pohled na někdejší společnost jak na chudém venkově, tak mezi pány a českými obrozenci v městech. Přes veškeré Michlovo strádání se mě jeho příběh dotýká hřejivou spokojeností vycházející z života přirozeného, k němuž byl vinou své víry v spravedlivější zákony zítřka odsouzen. "Na tomto místě procházel se kdysi - skoro před jedenácti lety - v probuzeném jaru Josef Justin; tehdy přirovnával sebe k družným vlnám, k slétajícímu se ptactvu, k rašícímu stromoví, když byl v náručí Josefčině dosáhl nejvyšší lidské rozkoše - přirozeného života..."
I dneska je zapotřebí takových buditelů, kteří by lidem promlouvaly pěkně do duše a vedly je do ráje a ne do pekla.
Štítky knihy
19. století venkov chudoba, bída
Autorovy další knížky
1963 | Drašar |
1966 | Děti čistého živého |
2001 | Úlomky žuly |
1906 | Jiří Šmatlán |
1921 | Jan Jílek |
Jak smutné až trýznivé čtení! Těžko představitelná doba! Bylo mi líto malého klučiny, za kterého rozhodli rodiče-lakomci. Existují i v současné době takoví lakomci? Líto mi bylo také dospělého muže, za jeho nestatečnost, ale hlavně po ztrátě Josefky. Tragický příběh, který je ovšem pro milovníka Poličska téměř povinnou četbou.