Druhé město
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/157313/bmid_druhe-mesto-aai-157313.jpg
4
504
504
Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká. Druhé město se dostává ke čtenářům znovu po dvanácti letech, tentokrát zrevidované autorem, navíc s tajuplnými ilustracemi Pavla Čecha.... celý text
Přidat komentář
Úžasná kniha, surreálno, magický realismus a další a další. Ne nadarmo se jmenuje takhle i jedno naše nakladatelství. Tajemný svět pod ulicemi Prahy, záhadné bytosti, nádherný popis "strukturovaného času". Do jazyka prostupuje výtvarné cítění, čtenář může jen žasnout nad autorovou fantazií a jeho asociacemi převedenými na papír i do pražského podzemí-jinozemí...
typ knizky, ktory nechcem docitat. pre mna je Ajvaz nad vsetkymi spisovatelmi ku ktorym somsa zatial dostala
„jako každý jsem mnohokrát v životě minul pootevřená dvířka jinam ...a přitom se možná ... za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa“... možná byste je ale měli minout taky, protože pak ... „život se stane málo srozumitelnou rolí v nekonečném představení obscénního mýtu ...“
Hranice není vzdálená, netáhne se na obzoru nebo v hlubinách, nejspíš se nachází v té nejtěsnější blízkosti, v šeru okrajů našeho těsného prostoru, a my koutkem oka pořád nahlížíme, aniž bychom si to uvědomovali,.. že jsme se nechali zavést k okrajům těch ponurých končin, ... že se díváme do chodeb, které vedou do tmy ...
... přesně tohle je ta chvíle, kdy najednou zjistíte, třeba, že je nejspíš „mnoho různých Čín, na jejichž okraji žijeme“ :-) ...a nebo se vám najednou vybaví vzpomínka, kdesi zasutá ... „jak se líbáš s krásnou umělou dívkou (vždycky tě víc přitahovaly umělé ženy, rozněžňovalo tě tikání jejich koleček, když vedle tebe ležely v tichu noci), než s dívkou, jež žila“ ... prostě, kdo ví, co tam najdete? :-) ... "Někdo objevil ráno na zvlhlém koberci v obývacím pokoji živou, svíjející se mořskou hvězdici, jiný čekal v noci na malém nádraží na vlak a pak nastoupil do vagonu, jehož vnitřek tvořila studená gotická kaple“ ... vlastně se neví, „jak vypadá a kdo v něm žije, ... jaký vztah k nám mají jeho obyvatelé, jestli jsme lhostejní sousedé, jestli náš vymezený prostor je čísi kolonií nebo jestli se za zdmi chystají k válce...“, je to trochu děsivé, že? ... najednou už necítíte potřebu vydat se na průzkumnou výpravu ... překročit tu hranici ... jenže jsou tu tací, kteří jsou plní touhy poznat tajemství světa ... protože podněcuje netrpělivost ... protože tušíte, že doopravdy žít budeme moci až potom, až se vrátíme z té druhé strany...
„Už dříve jsem měl často pocit, že půdorys zvyků, který vytváří náš svět, je jako ornament mozaikové podlahy v Knóssu, jehož strnulé linie prý zachycují dráhy pohybů rituálních tanečníků, maskovaných postav, které už dávno odešly: máme naději, že tam za hranicí konečně uvidíme prvotní tanec, jehož stopou je náš svět."
... někteří to ale vidí úplně jinak ...
„Ne, myslím, že nemá smysl odcházet," řekl tiše. „Šperky ani nestvůry už mě nelákají. Třeba se za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa, ale stejně bychom mu nemohli nikdy porozumět, nemohl by pro nás mít žádný smysl. Smysluplné a pochopitelné je pro nás jen to, co se pohybuje v drahách našeho světa, co sleduje linie našeho knósského ornamentu, ať je stopou po tancích vznešených bohů, nebo záznamem o křepčení opilého démona. O prvotním tanci bychom nemohli promluvit, protože řeč selhává před tím, co tu bylo před vznikem ornamentu, prvotní tanec bychom dokonce nemohli ani uvidět, protože vidění je natolik vrostlé do sítě známého smyslu, že to, co se neživí tímto smyslem, by pro nás zůstalo neviditelné."
„Ale co mořská hvězdice na koberci, vagonkaple, co knihy s tajuplnými písmeny?" ... tak to už budete muset, milí čtenáři, zjistit sami ... stačí najít v sobě odvahu ... a podívat se tím směrem ... pustit se do té tmavé chodby ... tajuplný, téměř pětihvězdičkový, příběh tu na Vás čeká :-) ...
PS: ... téměř, protože máte v ruce na jedné straně téměř dokonalý filozofický text a na té druhé, mírně nedokonalý příběh, který, za mě jednu hvězdičku smazal a poslal ji do té jiné Číny ... kde teď asi trochu bloudí :-) ... jako celek ale držíte v rukou výborný surreálný příběh, který si Vaši pozornost plně zaslouží :-) ...
... možná se ptáte, a co tedy bylo s těmi mořskými hvězdicemi, vagonkaplemi, a knihami s tajuplnými písmeny?
„To jsou jen věci náhodou vyvržené na náš břeh, které jsme na základě falešných podobností s našimi zkušenostmi obalili jakýmsi náhradním významem. Drží nad námi ochrannou ruku starostlivé a lstivé božstvo gramatiky, které zahaluje tváře nestvůr;řekneme: ,ta věc je záhadná' a ,ta událost je tajuplná', ale tím už strašnou přítomnost věci a události, jejich černé bytí, s ničím nesouvisející a vzpírající se pohledu, nenápadně oblékáme do adjektiva jako do starého obnošeného obleku, a vykazujeme jim tak místo ve světě. Nedá se nic dělat, ať obrazec na mozaikové podlaze narýsoval kdokoliv, zůstává naším vězením a naším domovem.“
... věčnou hrou smyslu a významu :-) ... mimochodem ... „Pořád se ve mně ozývá pocit, že i my jsme měli kdysi jakýsi podíl na prvotním tanci ...“ :-).
Je to jako když mi osamělý člověk postižený životními prohrami vypráví svůj sen. Ale není to jen pouhý sen, je to hledání cesty z osamělosti, ze stereotypu každodenního života a vzorců chování, které člověku brání podívat se za okraj, které ho vlastně nutí bát se temných koutů, protože v nich se schovávají ty příšery, jež si s sebou nese. Ale je to taky hold tajuplnosti Prahy a její kráse a vlastně i obyčejným věcem, které kolem sebe máme, ale vůbec je nevnímáme. Je to dobrodružná procházka Prahou a životem. A jak už tu bylo mnohokrát řečeno, je to napsáno krásným, košatým jazykem, takže je to i hold češtině. Bylo příjemné prožívat s hrdinou tohle dobrodružství a nechat se unášet na vlnách krásných slov, vět a souvětí.
Když se z noci, kdy se setkáváme s Druhým městem, stane den a my jej opět potkáme, potom jsme připraveni stát se jeho obyvatelem.
Kniha se čte trošku hůře, místy uniká její smysl, ale nakonec se z toho člověk částečně vymotá a konečně může z plic vypustit zadržovaný vzduch, který tajil již od začátku.
Pokud nemáte rádi popisy, dlouhá souvětí, u který musíte občas zastavit a lehce zmatený obraz, který si lépe nejde představit, potom sáhněte po knize vedle této. V opačném případě se do ní směle pusťte.
Kniha prezentuje vyprávění o hledání smyslu, bez porozumění. Stejně jako hrdina je i čtenář vržen do vět, jejichž slovům rozumí, ale konkrétní smysl nemají. A tak stejně jako hrdina, musí i čtenář odhodit tuto touhu po odhalení smyslu a nechat se unášet proudem událostí, které se nakonec přece jen alespoň trochu objasní, dostatečně na to, aby člověk viděl smysl v odkazování v rozhovorech, ale zcela nedostatečně k vybudování uceleného smysluplného obrazu. Každá tato naděje na pochopení je rozcupována dalšími událostmi a možnost konečného pochopení je autorem rozdrcena poustevníkem, jenž promluvu ptáka Felixe, dávající alespoň rámcový smysl celému fungování dvou světů a šanci na nalezení středu všech událostí, popírá jako správnou, omezenou pouze na fungování právě Druhého města, nikoli na všechny možné světy, se kterými se lze setkat.
Velkým zklamáním je autorovo explicitní vyjádření tohoto smyslu díla. Nepochopil jsem proč se tak stalo, jelikož tento smysl v dekonstrukci smyslu mi byl jasný už v polovině knihy a pokud bych měl čekat na toto odhalení až od autora (skrze explicitní vyjádření samotného vypravěče), honil bych se za smyslem déle než sám hrdina a celé čtení by mi přišlo silně bezpředmětné. Tento krok, který asi měl působit jako velké odhalení, měnící celý pohled na poskytnutý text, v tomto případě zapůsobil zcela opačně. Knihu bagatelizoval, zpřízemnil ji. Pravděpodobně se jedná o utěšení méně vnímavého čtenáře, ale ani v tomto případě jej nepovažuji za správný, jelikož pokud si čtenář neprochází tímto zjištěním v průběhu čtení, explicitní odhalení mu na posledních stránkách již nepomůže, pokud se k nim vůbec dostane.
Vydržel jsem číst do konce páté kapitoly, pak jsem to vzdal. Ztrácel jsem se v ději, kt mi místy přišel až nesmyslný.
Hrozně zvláštní knížka, spíše lyrická a plná pošmourných snových obrazů. Nic jsem o ní nevěděla a jde o mé první setkání s Ajvazem, tak jsem ani z výsledku nemohla být zklamána. Je fakt, že se tam vlastně moc neděje a celé je to postaveno na bloudění neznámým světem prolínajícím se s naším, podníceném pocitem neukotvenosti hlavního hrdiny, ale já se bavila. Jednou za čas je takovýto abstraktní příběh prostě příjemná záležitost :)
Ajvazovy povídky mne oslovily mnohem více.
Tady jsem se začítal hůře. Chvílemi jsem měl pocit, že jde o pouze artistní se předvádění. Zrnka zajímavých myšlenek se rychle rozmělnila v toku dlouhých krásně znějících, avšak vyprázdněných vět. A to jsem v minulosti míval pocit, že mi surrealismus vyhovuje. Tady ne.
Zkusím ještě nějaký Ajvazův román. K Druhému městu se ale nevrátím.
Druhé město byl můj první Ajvaz, a chvíli mi trvalo, než jsem se dokázal začíst. Když jsem se na začátku proplétal těmi složitými souvětími, plnými bizarních a nesouvisejících tvrzení, říkal jsem si už, že to autor s tou onanií trochu přehání...
Nicméně překonal jsem to a do toho zvláštního textu, který nejvíce připomíná jakýsi prapodivný sen, jsem se nakonec dostal a dokonce si to docela užil. Ta představa "města ve městě" není sice nic nového, nicméně ta snová atmosféra knihy a jazyk, kterým je psaná, ji dělá něčím zvláštním.
Jedna z knih, která nemá obdoby. Přebujelé obrazy, klikatá souvětí, surrealistické představy, Praha na hranici mezi realitou a fantas(magor)ií... Na toto musí mít člověk asi specifické duševní naladění. Mne tato kniha dovedla k tomu, že jsem si Ajvazovy knihy zamilovala. Čas od času si představuji, že podobně jako hlavní hrdina projíždím na lyžařském vleku temnými zákoutími pražských bytů...
Námět knihy je vynikající, jen bych uvítal, kdyby děj byl o něco střízlivější.
Možná jsem čekala další Nikdykde, proto se mi dlouho nedařilo začíst se. Možná jen nemám ráda dlooooouhá souvětí. Ale nakonec jsem se na snovou vlnu naladila a jsem ráda, že jsem knihu neodložila nedočtenou. A navíc ty krásné ilustrace Pavla Čecha!
V této knize se člověk naprosto ztrácí. Většinou naprosto neúmyslně. Dobrala jsem se do poloviny a i když tohle udělám snad po druhé v životě, tak tuto knihu prostě nechám nedočtenou. Nemá mi co dát...
Knihu jsem přečetla podruhé, protože jsem hledala knížku odehrávající se v Praze a vzpomněla si jaké to bylo tenkrát neuvěřitelné čtení, když mi bylo "filosofických náct". Nejdřív jsem si musela zvyknout a trochu přenastavit to dnešní "rozumné" uvažovaní, ale pak už jsem se (zase) ponořila. Takže, sice "V létající katedrále lasičku neusmažíš", ale moje slabost pro Michala Ajvaze a jeho fantaskní svět rozhodně přetrvává.
Příběh je napsaný nádherným bohatým jazykem, což hodnotím jako největší pozitivum knihy. Vypravěč zůstává až do konce tajemným, čtenář nezjistí jeho jméno, věk, povolání či původ. Na čtenáři také zůstává, aby si sám ve své hlavě vytvořil představu, jak asi hlavní hrdina vypadá. Popisům osob je ostatně věnováno méně místa, alespoň v porovnání s popisem prostředí. Autor před našima očima vytváří snový svět, svět za okrajem světa našeho. Prostředí a jevy, které jsme vytlačili z našeho myšlení, které ale stále zůstávají na dně našich skříní, v temných koutech našich bytů a v zapomenutých částech našich knihoven. Druhé město je asi nejpodivnější kniha, kterou jsem zatím četla, současně si ji ale troufám hodnotit jako nejkouzelnější a nejnápaditější z děl současné české literatury.
Hrozně dlouho jsem se nemohl zbavit pocitu, že je Ajvaz buď psychopat, matlal, anebo na drogách. Jestli platí všechny tři věci, pak by mi to docela vysvětlovalo všechny monologické pasáže obyvatelů druhého města, u kterých jsem prostě začal vypínat, a za neslyšného vzdychání očima polykal další nicneříkající obrazy zřetězené do nekonečného zbytečného tlachání. Pičuská fascinace obrazotvorností lidského myšlení a nekonečnými dálkami orientálního nádechu patří do literatury začátku minulýho století, v současný Praze je tak moc jako pěst na oku, že je úplně jedno, jestli autor v další nesmyslné promluvě postav použije místo spojení slov ‚rýžový kartáč‘ zrovna ‚třtinový ručník‘, výsledek je úplně totožnej. Nadto mě absolutně serou všichni, kteří se s Druhym městem v knize kdy jakymkoliv způsobem setkali, protože jejich celková lhostejnost je naprosto iracionální a vytáčí mě. To není jen protagonista, i když protagonista je v tomhle mistr. Týpek z hospody je alespoň ztrátou své dcery zarmoucen. Když ale vypravěče vyvede Klára na věž a tam na něj vypustí žraloka, kterej mu užuž má ukousnout hlavu, a jeho první myšlenka druhej den u snídaně zní: „…škoda, že tam nahoře nebyla vhodná situace, abychom si o tom popovídali,“ tak ty vole. Kde jsme? Kde to kurva jsme? To už jsem se musel jen nahlas smát. Chechtal jsem se všem těmhle občasnejm ňoumovskejm poznámkám, který následovaly. K dočtení mě nutila jedině touha najít v závěru něco, čeho bych se chytil, co by snad chobotnicím na střeše nebo tekutým psacím strojům dalo novou perspektivu. Samozřejmě se nic takového nedostavilo a Druhé město pro mě zůstalo slátaninou, kterou strčí do kapsy vobyčejná druhořadá fantasy.
Uf, uf, uf, u téhle knihy jsem se natrápil... Zkoušel jsem se začíst několikrát, abych byl správně naladěnej, ale nepomohlo to, dočítal jsem se zaťatýma zubama.
Hlavní hrdina narazí v antikvariátu na knihu psanou neznámým písmem. Když se o ní snaží zjistit víc, dozví se, že vedle Prahy, kde žije, existuje takzvaný „druhý město“, zvláštní místo, o kterým lidi nemají tušení, protože ho prostě přehlížejí. Je to něco jako Gaimanův Podlondýn nebo Miévillův neLondýn, zkrátka svět sám pro sebe, kam se nedostanete jen tak a kde je všechno trochu jinak, než jsme zvyklí (všechno je tam samozřejmě fantastičtější, dobrodružnější a tak dále). Problém je, že zatímco Gaimanovo i Miévillovo alternativní město mělo nějakej řád, byť podivnej, Ajvazův druhej svět je ujetej až běda, míchá pátý přes devátý, možný je v něm úplně všechno a jistí si nemůžete být vůbec ničím. Surreálno předchází až v absurditu.
Oporu neposkytuje ani příběh – nedá se mluvit o pořádné zápletce, je to spíš takový to pohádkový putování, hrdina prostě jen jde dál a dál, občas potká někoho na způsob kouzelnýho dědečka, a když se dostane do ohrožení, vyřeší to jednoduše odchodem. Situaci nezlepšujou ani postavy, protože jakmile dojde na přímou řeč, začne se na vás valit tolik nesouvisejících informací, že za chvilku ani nevíte, kdo vlastně mluví, co chce říct a proč. (Bonus: všechny postavy mluví stejně.)
Ajvaz prohlašuje, že kultura potřebuje lidi, co se vydávají tam, kam se nikdo jinej nevydává, a zkouší, co nikdo jinej nezkouší, jinak by zakrněla, a to je pravda. A i když si dovedu užít řádnej úlet (jako třeba Rimbaudovo čistokrevný třeštění v Sezóně v pekle), tahle kniha mi hrubě nesedla. Je sice napsaná pěkným jazykem a nabízí spoustu poutavejch snovejch obrazů, jenže sdělení je tak roztříštěný a zavalený zbytečnostma, že pokud někdy dám Ajvazovi druhou šanci, tak nejdřív za pár let.
Je to zvláštní kniha, zajímavá, trochu neskutečná, snová. Ale taky malinko zbytečně ukecaná a manýristická.
Často mi při čtení přicházel na mysl Eco a jeho vášeň pro znaky. Zdálo se mi zřejmé, že také Ajvaz propadl sémiotice.
Vykroužené věty a komplikovaná souvětí vzbuzují podobný pocit jako architektura. Jako by autor slova nepsal, ale stavěl. Základní půdorys je odvážný a přitom působí křehce, jenže jeho nestabilita je jen zdánlivá. Základna je natolik stabilní, že unese i manýry ozdob slovních projevů Druhého města, kde se opulentně vrší slova a významy bez zjevného smyslu.
Bez problémů jsem se pohybovala v našem i druhém městě, skřípalo mi to ovšem v přechodech. Ta až směšná nevědomost našeho města a nenávistný postoj toho druhého, kterým vlastně přiznával soupeři převahu referenčního bodu...
V tomhle mě ale zase nadchl konec, ale nechci prozrazovat víc.
Osobně si druhé město ráda odpustím, jeho apokalyptická atmosféra světa skrytých obrazů, světa nonsensu, mě děsí.
A přesto i já ve svém spořádaném světě vím, že jsou taková místa... prostor pod kuchyňskou linkou, poslední police ve skříni s módními hadříky... svět okrajů, který míjím a který žije svým vlastním životem. Ne, já se na tenhle výlet nevydám.
PS A musím zmínit nádherné snové obrazy Pavla Čecha, které knihu doprovázejí.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Souhlasím s alef