Druhé město
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/157313/bmid_druhe-mesto-aai-157313.jpg
4
509
509
Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká. Druhé město se dostává ke čtenářům znovu po dvanácti letech, tentokrát zrevidované autorem, navíc s tajuplnými ilustracemi Pavla Čecha.... celý text
Přidat komentář
Hodně zvláštní počin. Řetězení nesmyslných vět a přirovnání, šílená autorova fantazie, místy připomínala halucinogenní trip. Kniha má něco ze snů, ve kterých taky nic moc nedává smysl ale člověk prostě ví, že musí pokračovat protože mu v tu chvíli nic jiného nezbývá. Zároveň má kniha něco z Alenky a něco z Junga a Freuda, je to alegorie na nevědomí, které ovlivňuje vědomé prožívání. Kniha je o pohybu na okraji.
Nejdůležitější myšlenka je podle mě na konci knihy, kdy si hrdina uvědomil, že mu okraj nestačí a že se pro poznání skutečného Druhého města musí rozhodnout a rovnýma nohama skočit do dobrodružství. Je to tak podle mě i v životě, aby člověk něco získal musí riskovat a občas jít do neznáma s hlavou vztyčenou a srdcem na dlani. Samozřejmě to nemusí vyjít, což si i náš hrdina uvědomuje, přesto však je pro něj Druhé město tak lákavé, že vsadí vše a prostě jde. Tohle jsem si ve své současné situaci potřebovala přečíst a to si taky odnáším jako nějaké poučení a inspiraci sama pro sebe.
Knihu jsem vcelku úplně nepobrala. Její originalita podle mě každému úplně nesedne, pro mě bylo těžké se do ní začíst, potřebovala jsem klid a čistou hlavu. Rozhodně ale času s ní stráveného nelituji.
Druhé město jsem četla už před lety na škole a úplně mě nadchlo. Ajvazova neskutečná fantazie, zdánlivě nahodilé změti slov, které však tvoří abstraktní svět ukrytý v temných koutech a v zaprášených hlubinách skříní.
Teď jsem se díky Čtenářské výzvě začetla podruhé. A i když ten wow efekt už logicky nebyl takový, tak jsem se opět naladila na ajvazovskou vlnu.
Četla jsem od něj několik knih, Druhé město ale stále zůstává mou srdcovkou.
Toto dílo opravdu nebylo pro mě. Sem tam jsem se začetla, ale to květnaté přirovnávání na celou stranu, mě úplně ubíjelo a upřímně jsem spoustu pasáží přelétla bez vnímání textu. Mám pocit, že se autor místo rozvíjení děje, jen vyžívá v nesourodých popisech. Nicméně námět by mohl být zajímavý...
Místy mě příběh chytl a opravdu jsem se začetla, většinu času jsem však měla problém se do vnímání a myšlenek hlavního hrdiny vžít; stavba některých vět mi připadala dost na sílu. Nevím. Celková myšlenka za knihou mi připadá zajímavá, ale zpracování mi bohužel příliš nesedlo.
Já jsem se s autorem na stejné vlně neocitl. Kniha je směs nezáživného filozofování a přebujelé fantazie. Na nějaký děj pak nezbývá moc místa. Hovory obyvatel Druhého města mi připomínaly přednášku před divadelní hrou Švestka od Divadla Járy Cimrmana. Někteří lidé nejsou schopni udržet myšlenku, jiní ji opustit. Zde je přápad první. Co obyvatel Druhého města to Zdeněk Nejedlý.
Ponaučení: Běžte své přítelkyni koupit do obchodu oříšky, které má ráda. Může Vám to zachránit život.
P.S.
nesnasim kdyz me obklici lasicky a pak na mě křičí sáňky s televizí, ale zase jsem fanoušek želv, které mají diamantovými písmeny vysázené do krunýřů blasfemické nápisy... also bojkotujme kremrole a v geometrickém prostoru vždycky zbudou jeden dva tučňáci
Ocitla jsem se asi na stejné vlně jako autor, protože mi kniha dávala dokonalý smysl. Domnívám se, že pokud čtenáře “nechytne po několika prvních stranách/kapitolách, nemá smysl číst dále. Někomu tento styl prostě nesedne nebo se nenachází v té správné životní fázi a potom věřím, že kniha může být neskutečná otrava. Jestli se ale na příběh druhého města člověk naladí, je to opravdu skvělý až transformující zážitek.
Alternativní a snové světy mám rád, ale Ajvazovo dílko mě vůbec nedokázalo pohltit. Přitom vše zasadil do magické Prahy, která by takovou sílu mít měla. Možná mi ale jenom nesedí jeho autorský styl nebo absence nějaké hlubší zápletky, která by mě do toho více vtáhla.
Spisovatel má velmi bujnou fantazii, kterou dovede přenést na stránky knihy. Existence druhého města, svět knih a procházky v jiném čase mi trochu připomněly Zafóna a jeho Pohřebiště zapomenutých knih.
Jedna ze zásadních knih, která když se člověku dostane do ruky v ten správný čas/věk, svým způsobem dokáže člověku změnit život. Nebo snad vnímání (a tím pádem život)? Tím silněji, pokud se dotyčný v tu dobu zrovna nachází v Praze.
Mám smíšené pocity. Obdivuji Michala Ajvaze už jen proto, že se pustil do vykreslení podobně schizofrenního světa, který kompletní smysl dává asi jen autorovu mozku. Neutopil jsem se v tom. Na druhou stranu se lze jen těžko zachytit myšlenkových vláken zběsile se rozvíjejících popisů a často se měnících prostředí. Vypadá to trochu jako když knihu začínáte číst znovu a znovu, čím jste ostražitější, tím víc se do stránek zamotáváte. Druhé město je hodně abstraktní, nedosažitelné, ale přesto obsahuje momenty, ke kterým umí čtenáře připnout. Originální, zajímavá záležitost připomínající spíš artovku než plnohodnotné fantasy.
Nevzpomínám si na žádnou z mých vývojových etap, kdy bych mohl být tímto schizofrenickým pochodem temnou Prahou nadšen.
Cituji - nefernefer: Připomnělo mi to takovou tu hru, kdy někdo napíše řádek a ohne papír, aby někdo jiný na dalším řádku pokračoval v psaní, aniž by věděl, co napsal ten před ním.
Cituji - chlupydupy: Myslela jsem si, že mám velkou fantazii, ale tohle jsem nepobrala..
Cituji - jaroiva: Ovšem autor má neskutečně zajímavý a bohatý jazyk.
50 % (zatím 470 hodnocení s průměrem 77 %).
Okouzlující, omamné, ošidné. Naprosto chápu, že Ajvazova fantazie může být pro někoho i otravná. Mně ovšem pokaždé způsobuje v mozkových závitech příjemné chvění svou dráždivou nejednoznačností, rozplýváním reality, nepředvídatelností příběhové linie. Ve Druhém městě cítím "něco z Alenky" i něco z Lovecrafta, výsledná substance je ale zcela originální. K tomu přispívá i jedinečná atmosféra Prahy, přesněji řečeno obou Prah. Nikdy nevíte, co vás čeká třeba jen v protějším koutě místnosti a jestli je správné po tom pátrat nebo se radši držet známé každodennosti. Hrdina příběhu ale, zdá se, nemá už od nahlédnutí do jisté knihy na vybranou. Kdo jednou okusil, už z hlavy nevyžene.
Tak to byl úlet. Rozhodně výzva na dočtení, protože první polovina byla velký záhul, druhá polovina už takový poloviční, ale spíš jsem si asi jen zvykla. Knihu jsem si vybrala jako jedno z děl pro splnění letošní čtenářské výzvy a vím, že se k ní nikdy nevrátím. Svým způsobem to bylo zajímavé, to samozřejmě musím uznat, ale je to šílenost, fantasmagorický trip, jak už tu někdo psal. I přesto jsem ráda, že jsem takovou zkušenost absolvovala.
Také jsem naletěl na uvedený žánr fantasy, se kterým tato kniha nemá nic společného. To by zde musel být alespoň náznak příběhu. Přitom se jedná jen o velmi volně spojované imaginace. Ale i ty by měly nějak navazovat. Tady jsou však založeny především na kontrastu. A to spíše drastickém. Jak když hladíte malé dítě a najednou na něj zařvete. Tak mi to připomíná spíše přechodové stavy chovance psychiatrie nebo absťák a rauš. I když se mi to absolutně nelíbilo, musím přiznat, že to je napsané krásnou češtinou. Za ni ty 3*.
Jako nadšený příznivec latinskoamerického magického realismu jsem nedávno objevila v tomto žánru i českého autora – Michala Ajvaze. Jeho kniha představuje pro mě zcela nový a fascinující zážitek. Ajvazův styl je naprosto unikátní a osobitý, a fantazii, kterou do díla vtiskuje, by se nemusel stydět ani leckterý malý fantasta. Při čtení této knihy jsem zažila několik nezapomenutelných okamžiků, kdy mě příběh zcela pohltil, a společně s autorem jsem na velku prozkoumávala okolí Klementina nebo pozorovala světelkující zvěř, která pobíhala po Karlově mostě. Snové pasáže dominují knize, ale autor si zachoval skvělou rovnováhu mezi poetickými výlety do surrealistického světa a udržením pevné dějové linky a výsledné pointy. Výjimečná kniha a určitě jsem ji nečetla naposledy.
Strhující.
"Druhé město" jsem četla po kouscích v trolejbuse po cestě do školy a ze školy a tak jsem se do něj ponořila, že jsem párkrát málem zapomněla vystoupit. Některé předchozí komentáře tvrdí, že jde o náročnější čtení, ale já to tak vůbec nevnímala. Prostě jen naskočíte na proud vyprávění a necháváte se vést stránku po stránce až ke konci. Doporučuji všem!
První kniha letošní ČV.
Pro mně to opravdu výzva byla. I když mám velkou představivost, tady nestíhala všechny snové fantazie. Myšlenka knihy zaujala, ale její zpracování není pro mně.
Knížka je bez hlubšího děje, o hlavním hrdinovi vlastně nevíme nic a nic moc se ani nedozvíme. Čeho je tu mnoho, jsou metafory, přirovnání, které přicházejí jedna za druhou naprosto mechanicky, v neskutečně dlouhých větách a souvětích. Je pravdou, že právě toto ukazuje na autorův bohatý slovník a um ho využít. Závěr a odchod do Druhého města se mi líbil.
Nelituji přečtení této knížky, poznala jsem nový styl.
Možná tomu dám ještě jednu šanci, už kvůli Pavlu Čechovi, který mě okouzlil a jehož zase okouzluje Ajvaz, ale já to nedala. Skončila jsem někde u dvacáté stránky, kdy zejména jeden slovní obrat ve mně vyvolal takovou vnitřní odezvu, že mi to neudělalo dobře, a usoudila jsem, že tohle nemám zapotřebí.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Nesnadné čtení, u kterého nelze sedět unavený a nechat stránky plynout. Jsem moc rád, že jsem si tuto knihu vybral do výzvy, i když plně rozumím i tomu táboru, který dává nízké hodnocení. Tato kniha dala velice zabrat mé fantazii a popravdě už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem měl podobný pocit. Kniha mi zvláštním způsobem vyvolala pár vzpomínek na události a drobnosti, které jsem si jistý, že bych nikdy jiným způsobem už "nevytáhl". Neřekl bych, že jsem všemu rozuměl, nicméně jak je psáno v samotném úvodu knihy :
"Měl jsem právo říkat, že knize vůbec nerozumím? Ze spleti úzkostí, které vyvstávaly při pohledu na stránky knihy pokryté cizími písmeny, byla nejsilnější a nejpodivnější úzkost vyvěrající z tušení, že není čemu rozumět,
nač se ptát"
Za výbornou bych potom označil tuto pasáž:
"Někteří přišli s podivným návrhem, aby se vojákům i štábu
oznámilo, kdo je nepřítel a kdo je spojenec, ale tato novota nenašla
větší odezvu: jedni tvrdili, že kdo je nepřítel a kdo je spojenec, se
nedá poznat, a druzí, že mezi tím neexistuje žádný rozdíl, a není
tedy co poznávat."