Druhé město
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/157313/bmid_druhe-mesto-aai-157313.jpg
4
504
504
Osamělý hrdina knihy narazí v antikvariátu na knížku psanou neznámým písmem a přinese si ji domů. Tím začíná dlouhé hledání neznámého města, z něhož kniha pochází a jež žije v podivné symbióze s Prahou, na jejích okrajích a na rubu známých prostorů. Vypravěč prochází Prahou za noci, kdy druhé město ožívá, setkává se s jeho obyvateli, svádí boje s jeho zvířaty, uniká před zbraněmi obránců druhého města, sleduje jeho slavnosti a debatuje s jeho kněžími. Přitom se stále snaží porozumět smyslu města, které se před ním rýsuje, a proniknout do jeho středu, který před ním uniká. Druhé město se dostává ke čtenářům znovu po dvanácti letech, tentokrát zrevidované autorem, navíc s tajuplnými ilustracemi Pavla Čecha.... celý text
Přidat komentář
Už tu jeden starší komentář, tuším, mám. Dneska dodávám ještě jeden trochu obšírnější.
Ačkoliv jsem tentokrát příběh neprožívala tolik intenzivně jako kdysi před lety, kdy jsem se do Druhého města zamilovala, i tak mne čtení téhle knihy vlastně zahřálo na duši.
Tahle existenciálně laděná podivnost, zabalená zároveň do hávu magického realismu, asi nebude sedět každému. To, co by někdo považoval za nesmyslné blábolení o podivném světě za okrajem, který je skrze okraje propojen s naším světem , osobně vnímám jako jednu velkou metaforu. Metaforu toho, že každý si sice žijeme ve své vlastní bublině, ale kolem nás žijí další lidé ve svých vlastních bublinách, které se někdy prolnou. A je na nás, abychom se snažili být trpěliví a nesoudit jen proto, že druhý člověk ve své vlastní bublině je v něčem jiný, odlišný. Nesoudit, nedívat se na druhé skrz prsty jen proto, že někdo žije svůj život jinak než my. Svět jakožto celek je totiž rozmanitější než jen náš vymezený výsek světa, v němž se pohybujeme.
To je to, co si z Druhého města odnáším. Nejen poučení o tom nesoudit, ale také být shovívavý, nebát se být zvídavý a dívat se někdy na svět pohledem jiného člověka. Jak moc nás tohle může obohatit?
Byť bych nyní asi hodnotila spíše 4 hvězdami, nechávám nakonec stále plný počet, protože v době dospívání byla pro mne tahle kniha zásadní - právě tím poselstvím, které jsem v ní sama pro sebe našla a o kterém píšu výše.
Myslím, že není potřeba věnovat tolik pozornosti konkrétnostem bizarností Druhého města. Jsou to jen okraje. Někdo tu napsal, že jde o fantasmagorický trip, a svým způsobem ano, ale koncepčně nezáleží na rituálech a mytologiích světa ve stínech, spíš na filosofii s nimi spjaté. Alespoň za mě. Podívat se zeshora, ne zevnitř.
Divím se, že s tím hajpem, který je kolem knih Chiny Mievilla, u nás není Ajvazovi věnovaná větší pozornost. Přijde mi to jako taková kombinace Mievillova Krakena a Města a Města s hororem od H. P. Lovecrafta. Máte tu fantasmagorický děj s městem, které ztrácí své obrysy, spoustu vodních motivů (tady rybí slavnost, souboj se žralokem na věži, létající rejnok apod.), podivné náboženské kulty, postavy vystupující z televize… Ajvaz ale klade velký důraz na „slovo“ a lingvistiku, na tajemná písma, kde význam mají i jejich patky, knihy. Dokonce i pádové koncovky se tu stávají invokací démonů. Je to pro specifický druh čtenářů, ale já si to užil.
Fantasmagorie, šílený halucinogenní trip, surrealistická kocovina, paralelní vize blázna - nazvěte Ajvazovo Druhé město kterýmkoli z výše uvedených přívlastků a s žádným z nich nebudete daleko od středu terče. Na začátku příběhu (který ale vlastně příběhem v pravém smyslu toho slova není) je kniha ve fialové vazbě psaná v neznámém jazyce, která otevírá dveře do podivuhodného cizího města. Ajvazův hrdina se ho vydá hledat do temných stínů, záhadných okrajů a utajených zákoutí Prahy. Za jiných okolností to mohlo být vpravdě mystické putování dvěma odlišnými světy (jak svou povahou, tak i samotnými reáliemi), kdyby se to ovšem záhy po startu nezvrhlo v orgasmické slovní ukájení. Tok textu se valí stránkami v nesmyslných odstavcích, jejichž významu by se nedopátral snad ani Einstein. Větná spojení vyrůstají jedno z druhého v bobtnajících kaskádách. Když se přes ně dostanete, už vůbec nevíte, co bylo na začátku jejich podnětem a k jakému cíli to vlastně míříte. Ze slova vyrůstá věta, z věty odstavec, z odstavce celá stránka. Vyberte z každé stránky jedno slovo, seřaďte je za sebe a máte „příběh“ Druhého města. Malebné na poslech, nudné na čtení. Musel bych si nejspíš něco šlehnout, abych dokázal tuhle knihu vstřebat a ocenit.
Měl jsem pocity, které oscilovaly mezi tím, jestli je Druhé město dílo plné náročně samoúčelných souvětích, opájející se v záměrně vykonstruovaných surrealistických avšak hrubě nepadnoucích větných úsecích anebo se jedná o geniální dílo. Po první půlce jsem měl pocit, že to první, po druhé půlce jsem si však Druhé město zamiloval a výsledný dojem je velmi, velmi kladný. Vlastně ta myšlenka je úchvatná, jen forma byla, jak už jsem psal, místy velmi násilná, prostě se mi to jevilo: "jen aby to tak bylo." Rád si to přečtu jednou znovu a ještě důkladněji.
Existuje banální fráze, často užívaná recenzenty. Ta zní, je to autor, kterého musíte nenávidět, nebo milovat. Stejně banálním ekvivalentem tohoto sousloví je pojem ROZPORUPLNOSTI. Obvykle, pokud si něčím nevím rady, nedokáži to přesně pojmově zachytit, tak to pro jistotu označím jako "rozporuplné".
Pokud však hodnotím přečtený román „Druhé město“ Michala Ajvaze, tak je velmi obtížné najít pro ně jiný výraz.
Druhé město je svou povahou fantaskní, surrealistický text, jehož námětem je setkání s „paralelním“ světem, jež prostupuje ten náš všední, každodenní a my jej spolu s autorem objevujeme a seznamujeme se s ním. Onen druhý, paralelní svět má často charakter snu, s groteskními proporcemi, s chybějící kauzalitou, s absurdními prvky a situacemi (zelená tramvaj brázdící zasněženou louku a mizející v lese). Vstupenkou, klíčem do „druhého světa“, respektive do „paralelní polis“, „města za městem“ je záhadná kniha, respektive její nesrozumitelný text psaný „oblými a špičatými písmeny, jejíž stránky „jako by vyplouvaly z temné tůně“. Tato tajemná kniha funguje coby magický klíč, jež otevře cestu hlavnímu (a jedinému) hrdinovi románu k stále se množícím hrozivým i fascinujícím zážitkům.
Na straně jedné se jedná o text nesporně výjimečný svou kultivovaností, bohatostí jazyka, obrazivostí a snivostí. Leč tato pozoruhodná forma (kongeniálně ilustrovaná Pavlem Čechem), zahleděná do metafor spojených především s vodou, mořem, nocí, tedy s chtoničnem povýtce, prostě z mého pohledu neodkáže zastřít jistou nedostatečnost, kterou jsem pociťoval poměrně záhy: autor trpělivě, skoro s knihovnickou pečlivostí popisuje nezemské zážitky s „druhým městem“ a navléká je za sebe na linku děje jako korálky růžence. Činí tak však bez jakékoli gradace, v podstatě mechanicky, bez toho, že by čtenář měl pocit, že text sám k něčemu spěje. O samotném „hlavnímu hrdinovi“, jediném subjektu mezi objekty, nevíme nic. Není to žádný Lautréamontův Maldoror, vzpínající se s divokou vášní v odporu vůči Bohu samému a křivící svět v souladu s touhami svého titánského Já. Ajvazův hrdina je pouze Pozorovatel, lhostejné Oko zaznamenávající děje – ať již groteskní, bizardní i hororové (v podstavcích Karlova mostu ukrytá okna do „mořského světa“, tajuplné a nesrozumitelné obřady neznámých tvorů, bizardní flóru a faunu „zeleného“, archetypálního „mořského světa“) – které však na něj vlastně nijak nepůsobí. Pozorovatel sám se nevyvíjí, pouze to, co vidí, eviduje a katalogizuje, přičemž prožitkem vlastně nijak ovlivněn. Nepociťuje úžas, děs, nadšení, pochyby, natož vášeň či strast. Nic necítí nic, krom lehkého údivu a občasné únavy. Nemá vztahy s jinými lidmi, ba jiní lidé se vyskytují pouze jako nutné rekvizity každodenního světa. Náš Pozorovatel sice potká dívku, která má dvojnici Alweyru“ z „druhého města“, leč tento motiv zůstane jen nahozen a nijak nevyužit. Dívka samotná mu je a zůstane vlastně zcela lhostejnou.
Nemohu si pomoci, ale pokud by „Druhé město“ byla dlouhá povídka, pak by byla okouzlující. Na celý román prostinká fabule a patrné okouzlení autora vlastními slovy, vlastní fantasií a snad i samotnou (namnoze velmi pozoruhodnou) fabulační schopností prostě nevystačí. A pocit z textu tak je pouze – rozporuplný. Autor v rozporu s vlastními slovy vede čtenáře k závěru, jež je v rozporu s jeho vlastními slovy až příliš zjevný, a po cestě, která je naopak až přespříliš jasná.
„Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině. Když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě jenom mate, protože je naší představou vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když jsme již dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme.“ (M. Ajvaz)
Surrealistická báseň zabalená do formy novely. Spousta zajímavých nápadů, které by samy o sobě mohly být nosnými tématy povídek, ale zatlačené do pozadí tunami slovní vaty. Jednotlivé snové epizody objevující Druhé město schované za "kulisami" Prahy i jen tak se ukazující nejen v jejích ulicích, dohromady však pospojované jen náhodně, neuvěřitelně a někdy i na sílu. Krásně podivné a hravé vnitřní odkazy na děj jiných stránek i dospělé filozofování. Na druhou stranu až dětská hra s fantazií, ne/asociacemi a náhodným spojováním nespojitelného v rámci dlouhých nesmyslných odstavců (na mě trochu moc, i přesto, že jde o dílo knižního surrealismu). A krásné, i když bohužel jen černobílé, ilustrace Pavla Čecha.
Je to tak strašně zajímavé, některé z vytvořených knižních obrazů za čtení opravdu stály, jako celek je ale Druhé město strašlivě nevyrovnané a pro mě míjející se účinkem – jako příběh to zkrátka nefunguje. Spíše jde o hodně podivnou řadu prosněných nocí, sepsané povídání ze spaní nebo do slov převedené tahy štětce bláznivého malíře...
Oslnivá surrealistická forma, která se ovšem časem omrzí. Filozofický přesah je za mě spíš nedotažený, tu a tam nesměle naznačený. Navzdory mému hodnocení nepovažuji naprosto Druhé město za průměrnou knihu. Svojí formou, jazykem, je mimořádná.
Kniha je výletem do tajemných zákoutí měst, duší, myšlenek. Balancuje na hranici schizofrenie, sen nebo skutečnost? Něco nepostřehnutelného tady vedle nás přece musí existovat! Některé scény, například kilometrová vlna tsunami za Petřínem nebo duté sochy na Karlově mostě ( jedna je dokonce barem! ), jsou nezapomenutelné. Zajímavější dějové části bohužel střídá příval fantas(magorických) myšlenek, které sice dotváří obraz onoho Druhého města, nicméně větší smysl v nich nenajdete a prokousat se jimi je po čase docela únavné.
Myslím, že jsem celý život hledal druhé město - pod zvětralými cihlami v babiččině zahradě, ve starých, chátrajících budovách s ornamentální výzdobou pod oprýskanou omítkou a jejich sklepích dýchajících zatuchlinou, na bezcílných toulkách opuštěnými nočními ulicemi prázdných průmyslových čtvrtí, v dutinách ztrouchnivělých pařezů porostlých huňatým mechem, v antikvariátech a malých knihkupectvích, v symbolech starých věšteckých karet, na stránkách starých knih, knih o magii a alchymii zaplněných záhadnými obrazy... Narozdíl od hlavního hrdiny jsem však nikdy neprošel onou zásadní životní prohrou, která přetrhává pouta a otevírá daleké a exotické kraje. Párkrát jsem již stál těsně na okraji, ale asi jsem nenalezl dostatek odvahy přejít přes hranici, možná mě jakýsi pud života zadržel před rozhodujícím překročením demarkační čáry. A tak jsem se vždy díval na magii druhého světa jen jakoby přes tlusté sklo, nasával její zatuchlou a zároveň svěží vůni a nepochopená touha mi sžírala srdce, zatímco mé tělo mne stahovalo zpět k domovu těžkými okovy životních pudů, společenských konvencí, morálky a zodpovědnosti ke svým bližním.
Druhé město si mne našlo díky krátkýmu setkání s Martinem Kyšperským v knihkupectví. Knihu označil jako tu nejlepší iniciační věc pro vstup do světa Michala Ajvaze. Takže jsem neodolal a rozhodl se proces iniciace podstoupit.
Ten druhej svět, kterej se nachází někde pod Prahou, pod noční Prahou, a neplatěj tam vlastně žádný pravidla, trochu odkazuje k Alence v říši divů, trochu k Nekonečnému příběhu, trochu ke knihám kde někdo jde po stopách nějakýho záhadnýho tajemství. Takže je to čtení napínavý a je nepredikovatelný, kam se bude děj ubírat.
Ale tady je navíc ještě i velkej filozofickej rozměr, kterej nutí člověka přemejšlet. Zda má cenu se do něčeho vrhnout a s jakou energií. S jakým záměrem a zda myslet na zadní vrátka. A odpovídat si na otázky, jestli chci žít ve spořádaném a normálním městě, nebo se posunout někam dál.
“Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině, když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě vždycky jenom mate, protože je naší představou vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy.” píše se v mý nejoblíbenější části knihy.
A je to i věc, kterou jsem si teď potřeboval uvědomit, která si mne teď potřebovala najít a kvůli které jsem se do temných a zapadlých zákoutí Druhého města vydal.
Michal Ajvaz mi krásnou a napínavou cestou poslal důležité otázky, na které nabídl i náznak odpovědí. Nebo ukázal, jak se na ně taky dá odpovědět.
A teda nemyslím si, že je to čtení pro každého, občas se mezi řádky dá ztratit.
„Slova z této básně o ovcích tvrdošíjně odkudsi tahajících v tlamách dlouhé a tlusté elektrické kabely do kavárny hotelu Evropa, plné hostů, kteří jsou z počínání ovcí smutní, se stala námětem velké fresky, před níž můj švagr, vracející se z filosofického kongresu, kde přednesl referát o tom, že hlavní problém metafyziky je třeba rozřešit na způsob oříškového müsli, byl přepaden prodavačkami ryb, které jej bily pěstmi do obličeje a volaly na něj: ‚Dobře utajená síť dálnic se zlatou vozovkou je stejně nóbl jako zvíře, které všichni loví v klavírních sonátách, udělej nám novou Sněhurku, vole!‘ Ani potom však nedokázal odpovědět na otázku, co vlastně myslel hlavním problémem metafyziky.“
Líbí? Pak si tuhle knihu opravdu užijete.
Nelíbí? Tak to se do ní raději ani nepouštějte, protože takhle vypadá většina textu.
Nonsens mám ráda a třeba Vianova Pěna dní patří mezi mé oblíbené, ale tohle na mě bylo už příliš. Připomnělo mi to takovou tu hru, kdy někdo napíše řádek a ohne papír, aby někdo jiný na dalším řádku pokračoval v psaní, aniž by věděl, co napsal ten před ním. Výsledkem je pak dokonalá fantasmagorie bez jakéhokoli smyslu vzniklá náhodně pospojovanými útržky. Občas se povede, že je kousek třeba i poetický nebo vtipný, ale zbylá většina je jednoduše obyčejný blábol. A tak je to i s touto knihou. Je to proud nahodilých myšlenek a obrazů. Některé pasáže mají úžasnou snovou atmosféru, některé působí groteskně, ale jako celek je to bohužel slátanina.
Hluboké zamyšlení o smyslu života a hledání důvodu pro existenci, nebylo to pro mne nejlehčí čtení, ale smekám před autorovou schopností propojit nespojitelné. Možná se ke knize někdy vrátím a s chutí si ji přečtu znova, ale teď asi nejsem ta správná cílová skupina.
Nádherná kniha,stejně jako většina ostatních od tohoto autora.Tajemno,napětí,prostě ta správná atmosféra která čtenáře lapne,vtáhne do knihy a už nepustí.Dokonce ani po dočtení knihy.Pak jdete večer městem a vidíte,jak je všechno jiné,než bylo před setkáním s touto knihou.Doporučuju všem,kteří ještě neztratili tan zbytek okouzlení a romantiky,které nám dnešní svět ještě ponechal.
(SPOILER)
Zvláštní kniha. Nemůžu říct, že je vyloženě špatná, ale asi nebudu mít potřebu přečíst si ji podruhé. Velká škoda je, že autor nám vlastně nedá možnost ten druhý svět pochopit, ale to by bylo proti tomu konceptu. Myšlenka uživatele bekule o hašiši je trefná, protože tohle za střízliva psané být nemohlo.
Ale trochu reality do toho všeho: Lidé se v příběhu rozhodně nechovají reálně. A teď nemyslím obyvatele druhé Prahy, ale například situaci, kdy hrdina přijde do hospody a cizí chlap mu začne vyprávět divný věci a pak dodá: "Nikdy jsem to nikomu neřekl, protože tady se o tom nemluví."
Můj druhý a poslední pokus s tím to autorem. Rovnou dávám do nedočtených protože jsem od poloviny už jen prolistovala sice až do konce ale přečetla jsem asi jen 60% knihy.Úryvek ze scény v knihovně "Stránky těchto knih jsou prosáklé hašišem"odpovídá mému pocitu z celé knihy.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Druhé město má zázračnou vlastnost nechat čtenáře navazovat na Ajvazův narativ zcela plynule v jeho vlastních snech, nejsem si nicméně jistý, jestli občasné mikrospánky knížce skutečně pomáhají. Dle autorovy poznámky jsem četl druhé vydání, které se od prvního dostalo značných úprav, je však nutné přiznat, že vzhledem k pojetí knihy si čtenář jakýchkoliv nejasností v prvním vydání prostě neměl šanci všimnout. Nejsem moc komfortní s jakýmkoliv řazením této knihy k magickému realismu, nemyslím si, že je to úplně trefné. Velmi se mi líbily závěrečné kapitoly, které odchod do Druhého města velmi citlivě uzavírají.