Dům Páně

19.11.2016

Vyborna knizka .. I kdyz americka , ale takhle nejak to ve skutecnosti bezi i u absolventu nastoupivsich na velke kliniky nasich nemocnic (pokud mozno FN - to je ta spravna masinerie ...) vim o cem mluvim...
Knizku doporucil kamarad na vyjasneni pojmu PACOCH ;) a zhltla jsem ji jednim dechem.. Pravda organizace naseho zdravotnictvi a nemocnic je trochu jina, ale ta deziluze po nastupu do prace, ten stres, bezmoc (navic pokud nemate v zadech starsiho kolegu jako je Tlustoch), vycerpani a ano, taky VUL.....
jen ten sex - toho v nasich nemocnicich neni tak moc jako v Dome pane (nebo aspon u nas ;))) - mimochodem, zenam se taky ten protejsek hure hleda nez chlapum nasledovanym houfem sestricek s uprimnym obdivem v ocich ;)))
P.S. Top hlaska - ortopedicka vyska luzka ... A ano, jeste napiglovat a odlifrovat !!!

06.08.2015

„Přišli jsme sem sloužit Bohu a také zbohatnout.“
Bernal Díaz de Castillo, „Historie dobývání Mexika“

Prapodivný Dům Páně
Psát texty na knižní záložky a upoutávky na zadní stránku přebalu je práce povýtce nevděčná a především náročná. Vyhovět se totiž musí jednak kritériím informativním (copak je ten autor zač, o čempak ta kniha je) a současně kritériím marketingovým (proč bych si tu knihu měl koupit právě já?). Výsledkem takového procesu je mnohdy kniha příšerně přechválená, což prý ovšem nevadí, protože to stejně dělají všichni nakladatelé a čtenáři si na takovou inflaci zvykli. Jedním z častých redaktorských tahů je přirovnání – „tento román (od neznámého pisálka X.Y.) se čte jedním dechem, stejně jako Forsythův Den pro šakala“. Věřte mi, nečte. Když jsem se tedy na záložce knihy Samuela Shema Dům Páně (The House of Lord, 1978) setkal s tvrzením, že demytizoval americké nemocnice jako slavná Hellerova prvotina Hlava XXII, zbystřil jsem pozornost a povytáhl obočí.
Nejdřív trocha rekapitulace.
Hlava XXII popisovala necitelnou vojenskou mašinérii, institucionalizované násilí, válku, v níž už snad ani nešlo o obranu základních lidských hodnot (a pokud ano, pak jen tak mimochodem), a v neposlední řadě bezohledné obchodní zájmy reprezentované Milem Minderbinderem, na nichž ovšem všichni mají „podíl“. Její hlavní hrdina Yossarian pak měl oprávněný pocit, že ho nechtějí zabít jenom Němci, ale i jeho vlastní nadřízení. Není divu, že se román v Americe zpočátku setkal pouze s vlažným přijetím – na to příliš ostře kontrastoval s patosem idealistických, vlasteneckých a hrdinných vojáků, jak je kupříkladu vykreslil Norman Mailer v románu Nazí a mrtví.
Dům Páně rozhodně nepopisuje nemocniční selanku známou z Nemocnice na kraji města. Možná to je odlišnou mentalitou Američanů, ale jejich zdravotnictví je prostě jiné. Jiný je i pohled na nemocnici zvnějšku a zevnitř – pacienti (kdekoli na světě) považují nemocnici za jakousi továrnu na zdraví, kde experti najdou na každý jejich neduh lék. Nastupující stážista Roy Basch vidí spíš tu rubovou stranu mince – tak především PACOCHY (akronym z Padej, CO tu CHceš), přestárlé, dementní, inkontinentní trosky, které ztratily to, co z nich dělá člověka. Pacochové ovšem zásadně neumírají, na rozdíl od Baschových vrstevníků, kteří umírají i přes veškerou jeho péči či vyspělou technologii. Vyrovnat se s všudypřítomným utrpením a smrtí a neuchýlit se při tom za pohodlný val otrlosti a cynismu, to není jediná hořká lekce, kterou musí Roy strávit. Každý den vídá kolem sebe kariérismus kolegů, hrabivost lékařů „ošetřujících“ DPD BZO (Drobné Postarší Dámy Bez Zjevných Potíží), psychická zhroucení stážistů na jednoročním „kolečku“ (v jednom případě i sebevraždu) a také VUL (Vztahy U Ledu – kombinace stresu, ubíjejícího nedostatku času a románků se sestřičkami). Zvláště pikantní je neoficiální soutěž o Černou vránu, cenu pro stážisty za největší počet povolení k pitvě získaných od pacientů na smrtelné posteli. Dům páně je román o přežití v extrémních podmínkách, o nezdolném lidském duchu, o tom, jak se nezbláznit a nezaprodat přitom svoji duši.
Je to román, který nezaujme nějakým vycizelovaným, vypointovaným příběhem, ale spíše velmi realistickou, hutnou, autentickou atmosférou. Svou literárností sice za Hlavou XXII mírně pokulhává, ale účinkem se mu skoro vyrovná. Záložky někdy nelžou.

11.12.2014

Tak od téhle knížky jsem očekávala trochu víc, než tak jak je představována v recenzích a anotacích....Ale špatné čtení to není.....Amerika v 70 letech a jeden mladý doktor, trochu "sprosťák" popisuje svou práci v nemocnici, po dostudování medicíny.Chystám se ještě na další díl....Ale po pravdě, Amerika mě v poslední době dost nudí.....asi proto, že se ukazuje čím dál víc , co spousta lidí sice tušila, ale nikdo neříkal,že.......prostě American Dream....
Ale knížka za to nemůže

Nějak se se spisovatelem ve smyslu pro humor míjíme. Nenašla jsem při čtení nic, kromě anotace, čím by mě kniha zaujala. Ani jsem nedočetla do konce.

03.10.2014

Skvěle napsané a hodně uvěřitelné...

03.12.2013

Drsné a trochu se to bojím říct, ale i pravdivé! Skvěle napsaný román.

13.03.2013

A u nás je to stejné. Kdo vydrží do konce, možná bude na lékaře hledět s větším pochopením. Drsné a velmi vtipné.

09.02.2013

Vše podstatné již bylo řečeno. Já jen dodám, že Dům Páně je kniha převážně o zoufalství a beznaději a o marných pokusech nalezení cesty z nich. A onou cestou může být cokoliv - od vybíjení sexuálního pudu, uzavření se do sebe a apatie až po sebevraždu. A tak jako každá akce vyvolá reakci, tak se žádná z těchto cest neobejde bez následků a poznamenává okolí.
Zároveň je však Dům Páně knihou o uvědomění a potřebě blízkého člověka. O nutnosti a nemožnosti porozumění. Upozorňuje. Na to, co nás, (snad) budoucí lékaře může potkat (a pravděpodobně v nějaké formě i potká) a na to, k čemu to může vést.
A nelékařům a nezdravotníkům snad otevře obzory a poukáže, že se na věc nelze dívat černobíle.

27.01.2012

Vrchovatá míra cynismu, sarkasmu a vygradované sexuální pudovosti je asi více než potřebná k překlenutí množství beznaděje, kterou je schopna nemocnice, Dům páně, vyprodukovat. Nicméně tenhle drsnější způsob prožívání mi vyhovuje - nebo lépe řečeno - se mi dobře čte. Hlavní hrdina, čerstvý doktor Roy Basch, však do citové pustiny sklouzává jen nerad a tak se, především sám před sebou, snaží tíži své roční stáže vyvážit morálním sebezpytem, protlačovaným nadhledem a právě sarkastickým humorem. A právě proto se kniha neutápí v bezvýchodné "Caveovské" beznaději, ze které už není cesta ven. Vynikající román, který budu doporučovat jen těm, kteří zrovna neřeší své akutní zdravotní potíže se svým, doposud důvěru-budícím, lékařem.

01.07.2011

Toto nie je kniha o pacientoch, ale najmä o doktoroch a o ich pocitoch. O tom, že byť lekárom neznamená len - byť niekto viac, ako tí ostatní - (i keď aj o tomto pocite to je) a zachraňovať životy. Pôsobilo to na mňa celé dosť depresívne. Taká paralela so životom snáď kohokoľvek, nie len lekárov. Dezilúzia sa totiž netýka iba medicíny. Sú aj mnohé iné náročné povolania, kde sa človek možno síce nestretáva práve s “pacochmi“ no niečím iným zložitým, či nepríjemným. Beriem túto knihu s nadhľadom, aj keď určite v mnohom je aj pravda. V každom prípade som veľmi rada, že som sa k nej dostala, i keď to bolo v podstate niečo celkom iné, než som čakala.