Dům Páně
Samuel Shem (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490753/bmid_dum-pane-KwL-490753.jpeg
4
166
166
Román z lékařského prostředí s výraznými autobiografickými prvky, který při svém uvedení na americký knižní trh v roce 1978 způsobil doslova poprask v literárních i medicínských kruzích a je od té doby přirovnáván k Hellerovu románu Hlava 22 – tak jako Heller demýtizoval armádu, tak Shem píchl do vosího hnízda amerického zdravotnictví. Vylíčení poměrů v severoamerické nemocnici by se mohlo zdát příliš kruté, příliš syrové, příliš šokující, příliš přesexualizované, příliš přitažené za vlasy... je ale pravdivé. A dlužno podotknout, že není nijak zvlášť specifické jen pro americké poměry.... celý text
Přidat komentář
Nedivím se, že tato kniha vzbudila poprask. Je hodně cynická a plná sexu, humoru je zde opravdu hodně. Přesto je to vcelku hodně smutné čtení, které hodně reálně popisuje realitu života kdy část lidí umírá “nespravedlivě brzy a jiný pak ne a ne umřít. V obou případech je to moc smutné. Jak se s tímto srovnají postavy v této knize je pak to hlavní o co zde jde.
První půlku jsem četla v letadle při 4h letu a okolosedící se na mě celou dobu dívali, jak se otřásám smíchy.
Druhá půlka celkem zvážněla, ale i tak hodnotím kladně a doporučuji.
V druhé půlce jsem si ale všímala častějších překlepů a také nedostatečné korektury (polka je na dvě doby, dokonce i ta Vyvalte sudy).
Myslím si, že pro začínající lékaře je to taková "bible". Doma mám lékaře a ten z ní úryvky cituje zpaměti. :-) Upozornil mě však dopředu, že pokud nejsem zdravotník, nejspíš mě kniha nebude bavit. Popravdě bez jeho výkladu některých částí knihy bych ji v jistých okamžicích asi nepochopila úplně správně (tím nemyslím odborné záležitosti, ale jednání a pocity postav lékařů). Přestože jsou příběhy pacientů smutné a tragické, vyprávění umí být i humorné, a to především díky snaze lékařů celé to nějak "přežít", i když se jim jejich práce i životy "vymykají z rukou". Když se však nad knihou hlouběji zamyslíme, celé tohle vyprávění, ač podáno s nadsázkou a humorem, je v konečném důsledku dost pravdivé a smutné. Kniha je podle mého názoru nadčasová.
Pořídil jsem si jako knihu zařazenou v sekci "humor". Ten by se sice našel, ale je tak černý a hutný, že z něj světlo neunikne. Meziprostory vyplňují erotické fantazie a konec je zase až příliš zkratkovitý, zavánějící vnějším božským zásahem. I když jsem jenom pacoch, popsané "šokující poměry ve zdravotnictví" mě nijak zvlášť nešokovaly.
Po relativně slibném začátku mě kniha přestala bavit a místy jsem se opravdu nudil. Možná to je tím, že autorův černý humor ve mně nevyvolával nutkání k hlasitému smíchu, občas jsem se pouze lehce pousmál.
Rozumím tomu, že Shem chtěl ve své knize nastavit zrcadlo americkému zdravotnictví, systému léčby v nemocnicích a používaným praktikám. Proto zvolil nadsázku, aby se problémy odhalily ještě v ostřejším světle. Chápu i to, že zdravotnický personál nemocnic zákonitě musí mít potřebu odreagovat se od situací, které denně prožívá při styku s pacienty, mnohdy v zbědovaném stavu. Doktoři a sestry v Domě Páně to řešili takřka bezuzdným sexem. Beru na zřetel, že Shem psal svůj román v době "sexuální revoluce", což zřejmě částečně odůvodňuje tu přemíru sexu popisového v knize velmi naturalisticky.
Ono "piglování", "odlifrovávání" a další nemocniční praktiky jsou patrně běžné ve všech zdravotních ústavech nejenom v Americe sedmdesátých let a asi každý z nás se s nimi někdy setkal. Přesto si nemyslím, že by tento přístup k pacientům byl i v současné době převládajícím. Co mně osobně na zdravotnictví vadí, je jeho komercionalizace. O ní se autor zmiňuje pouze okrajově.
Přes mé výhrady ke knize, považuji jí za užitečnou, nikoliv však zábavnou. Mám rád poněkud jiný styl humorného psaní.
Lékařská Hlava XX.
Tento žánr není obvykle mým šálkem kávy. Tahle kniha (případně i její druhý díl) jsou ale takovým “must read” mezi lékaři. V něčem doopravdy zrcadlí lékařskou praxi, ať zde více ve zdravotním systému USA než u nás. “Napiglovat lékaršké karty” a “odlifrovat pacienta jinam” bude ale všude dost obdobné a nám z profese poměrně známé. :-)
skutečně, jak se píše v anotaci, už od prvních stránek mi naskočila Hellerova Hlava XXII a tohoto čtenářského dojmu jsem se nezbavil až do konce
při čtení jsem si potvrdil, že nejvíc škody lékař napáchá, když se pacienta pokouší léčit - sám stále doufám, že první lékař, který se mne dotkne, bude až patolog
jen ještě výtku k překladu, který trpí všemi nemocemi 90. let, snad při budoucím vydání nakladatelství investuje do nového, moderního překladu, protože stávající se sice jakžtakž vyrovnává s hovorovou angličtinou, ale těch logických kiksů, nepochopených obratů, ztracených narážek, idiomů...
Četlo se mi to hůře, ale i několik týdnů po dočtení to ve mně zanechalo silný dojem a už navždy asi poznamenalo můj pohled na práci ve zdravotnictví. Napíglovat, odlifrovat, každodenní chléb :-)
Ač nejsem lékař, několik let jsem pracovala ve zdravotnictví a neznám knihu, která by lépe připravila na to, co čeká nováčky.
Ano je drsná, ale takové zdravotnictví je.
Dům páně asi laik těžko ocení. Nečekaně věrně odráží absurdní realitu systému, ve kterém musíme fungovat. Říká, že lékařství je jedno z mála povolání, se kterým se sám lékař musí srovnat. Když ne, špatně dopadne. Vlastně dostaneme i odpověď na otázku, proč jsou doktoři tak nerudní a proč je ta práce často nebaví.
Kolečko s Royem bylo poněkud nepravidelně narýsované, vlastně napsané.
Začetl jsem se rychle, prakticky ihned a taktéž prakticky ihned jsem dostal strach z nádechu humorné literatury. Nemám to moc rád, respektive humor v knize ala Mlýn na mumie či Mládí v hajzlu přijímám a i si ho užívám, ale téma Domu páně by mohlo být přílišným humorem znehodnoceno, potlačeno, rozplyznuto, zkaženo a tak dál.
Naštěstí mě z těchto obav vytrhnul Tlusťoch, tak jako Roye vytrhl z představ o ideálním fungování nemocnic. A to byla sprcha panečku. Je mi jasné, že stěžejní téma knihy, to jest vyhnout se marnému léčení pacientů je pro čtivost zjednodušeně vyřčeno a popsáno. I přes toto uvědomění je to hodně drsný, když vám před očima padají pacienti, ti mladí a žijí na přístrojích, ti staří. To pak chápete deprese začínajících doktorů. To jste pak rádi za ty černohumory, které občas zavanou ve všech těch odděleních, který si projdete. Protože vám dojde, že to takhle nějak fakt funguje. A že to může potkat vás i vaše okolí, kdykoli, kdekoli, cokoli.
Pak tu ale byli pasáže, které celkem nudili. Rozhovory plynoucí odnikud nikam, které mě tématicky nechytli. Nuda většinou přicházela když Roy opustil nemocnici.
Pro dobro knihy v ní ale strávil valnou většinu stran a tak je valná většina knihy čtivá a depresivní a vrtá v hlavě, ponouká k přemýšlení o tom, co je napsáno a tak to přeci máme rádi.
PS: Sice jsem se bál přehnaného humoru, ale u pacienta "SPRAVTE BOULE" jsem si s radostí uchcal smíchy.
Knihu jsem četla na medicíně a dodnes z ní čerpám. Je to klasika, která skvěle pobaví, ale zároveň medika, plného ideálů, tak zdravě postaví nohama na zem...
Napiglovat, odlifrovat. Ortopedická poloha lůžka... Nezměříš teplotu, nezjistíš horečku. Až doženu ty stovky knižních restů, přečtu si oba díly znovu.
Keď som počul, že viacerí prirovnávajú Dům Páně k slávnej Hlave XXII, vzbudilo to vo mne isté pochybnosti. Nakoniec ale mali pravdu, obidve knihy "demytologizujú", dávajú čitatelovi slušnú facku od reality a ukazujú na absurditu v systéme. No každá je holt niečím iná.
K samotnej knihe: Málokedy sa mi stáva, že by som sa pri čítaní knihy uchechtával alebo škeril od ucha k uchu, tu to bolo časté. Nie som síce lekár, no v zdravotníctve pracujem, takže kniha ma zaujala. Pekne vidno, ako si Roy počas stáže prechádzal jednotlivými štádiami - od nadšenia cez znechutenie, apatiu až po zmierenie a prijatie (scénka s Marcelom Marceauom). Niečo podobné sa stalo aj mne.
Prekvapilo ma však, koľko bolo v knihe sexu, často opísaného dosť detailne. Nie som žiaden puritán, no ktovie, aké ohlasy vzbudila kniha v dobe vydania (1978).
Zaujímavo vyriešená obálka od Arga je len bonus.
Dala jsem palec za předchozí komentář (Limonadovyjoe).Přesně tak jsem knihu vnímala.Případy - ANO,ale ta omáčka okolo učinila z knihy rušivou a nezáživnou nudu,která mě v poslední čtvrtině nutila přeskakovat řádky a dokončit knihu jakýmsi pseudorychločtením.Původně natěšená jsem si zároveň vypůjčila z knihovny i druhý díl,který už jsem pod dojmem Domu Páně ani neotevřela.Jedině kdyby fakt,ale fakt nebylo co číst,což se naštěstí asi nikdy nestane.Jinak tuhle knihu za mě - Napiglovat a Odlifrovat.
Omlouvám se autorovi, ale jeho knihu jsem odložila. Prostě to nešlo. Rozhodně knihu nijak nehaním, prostě někomu sedne, někomu ne.
Tohle mě zklamalo, obálka mě upoutala více, než samotná kniha. Jako zdravotník jsem se nemohla nabažit všech lékařských případů, ale nezáživná kaše mezi případy to přebila.
Dokonale výstižné - z pohledu absolventa medicíny, četla jsem (na doporučení kolegů) po nástupu na periferní interní oddělení... A dočetla jsem jedním dechem, kniha mi dala jedinečný pocit, že v "tom" nejsem sama. Napiglovat a odlifrovat, ano.
Pro zdravotníka luxusní záležitost, řada z nás by to přesně tak napsala, kdyby to uměla :-)
Nedostala jsem se ani do půlky. Napsané to je sice dobře, ale měla jsem pocit, že to postrádá děj. Respektive děj pořád dokola se opakující. Asi jsem se nechala zlákat skvěle NAPIGLOVANOU obálkou...
Štítky knihy
lékařské prostředí USA (Spojené státy americké) nemocnice, špitály lékařství autobiografické prvky černý humor humoristické romány lékařiAutorovy další knížky
| 1999 |  Dům Páně |
| 2002 | Hora hoře |
| 2014 |  Duch místa |
| 2021 |  Čtvrtá nejlepší nemocnice v Americe |
Jednoznačne nesúhlasím, že by bola táto kniha medicínska Hlava 22. Po prvé jej chýba vtip. Je síce pretkaná cynizmom a nehovorím, že som si párkrát úsmevne neodfrkla, avšak Shem je k Hellerovi ako keyboard ku koncertnému klavíru.
Po druhé je neskutočne presexualizovaná. A to až tak, že to nakoniec nebolo ani vzrušujúce, ani vtipné, či šokujúce. Iba trápne. Stačilo o tom napísať raz, ako argument by to bohato stačilo a aj tak tieto pornografické scénky v naratíve neplnia žiadnu úlohu.
Mno a po tretie si neodpustím pichnutie do osieho hniezda oslavných komentárov. Vážne je správanie protagonistu a jeho kolegov také úžasné a zábavné? Naozaj si to zaslúži potlesk? Ja som z nich takmer dostala reflux. Na druhú stranu ma neprekvapuje, že sa týmto potľapkávajú po pleciach súčasní lekári. Ak sa totiž správajú ako rozmaznaní nezodpovední fagani, nesnažia sa zmeniť ani systém, ani seba, ale napriek tomu berú vysoké platy a hrajú sa na Bohov, stále za nimi stojí celý tím podobných „Royov“, ktorí ich utešia, že tak to má byť, lebo lekár nesie na ramenách ohromné bremeno, je to poslanie, nie povolanie, nemá na to každý, nikto ich nechápe a och! Aké to oni majú nesmierne ťažké Napiglovat a odfiltrovat? Možno áno, ale iba podobnú generáciu lekárskych spasiteľov.