Dům pod náměstím
Markéta Hejkalová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499137/bmid_dum-pod-namestim-Mva-499137.jpeg
4
142
142
Román o pomíjivosti času a neměnnosti lidských životů. Starý dům na hlavní ulici kousek pod náměstím v malém městě na Vysočině jako by měl svou vlastní paměť. Osudy jeho obyvatel se do jeho stěn zapisovaly od roku 1695 a dům má co vyprávět. A tak vypráví. Především o konci devatenáctého století, kdy v něm začala fungovat pletařská dílna, z níž později vznikla velká a dodnes fungující továrna. O odvážném mladém muži Josefu Vlkovském, který si zde roku 1925 otevřel obchod s potravinami. O prudkém vzestupu živnosti, otevření velkoobchodu, ale i o válečných omezeních, rodinné tragédii, znárodnění a konfiskaci majetku. Dům vypráví svůj vlastní příběh, prolínající se s tragickým osudem ředitele textilní továrny Knopa, a pokračuje přes nové začátky a změny v devadesátých letech až do současnosti. Čas plyne, dům s obchodem „U Vlků“ zůstává. Skrze studentku Anežku si pak současnost podá na usmířenou ruku s minulostí. Markéta Hejkalová na pozadí vyprávění o historii jednoho domu postupně odkrývá silné osudy obyvatel kraje uprostřed naší země.... celý text
Přidat komentář
Nový román Markéty Hejkalové rozhodně netrpí nedostatkem čtivosti, ale tím, že si za hlavního byť ne jediného vypravěče zvolila postavu při vší neobvyklosti překvapivě plochou a nevýraznou, její příběh postrádá někoho nebo něco, co by autorce umožnilo zachycený běh událostí a přehlídku lidských osudů nahlédnout z nečekané či alespoň svébytné perspektivy. Takhle si bohužel čtenář z knihy odnáší spíše povšechné dojmy a k tomu palčivý pocit, že se navzdory specifickým kulisám s podobným vyprávěním nesetkává v české literatuře zdaleka poprvé.
Mně se to moc líbilo, hlavně to, jak byla historie naší země zaznamenána v životech několika rodin, které jsou spojené s konkrétním domem. Jen by se mi zamlouvalo, kdyby to bylo delší, ten dům i "jeho" rodiny si to zaslouží. A taky bych uvítala rodokmen rodin, ke konci už jsem si musela připomínat, kdo byl s kým a v jakém vztahu.
Ze začátku příběh vyprávěl dům, to bylo ještě přehledné. Pak se z toho stal příběh rodiny Vlkovských a dalšího spletence lidí provázaných vztahy, o kterých neměli někdy ani tušení. Vyprávění přešlo na samotné aktéry. Jejich životy prostě plynuly, čas běžel, dům stál a kniha skončila. Přišlo mi to nějak bez myšlenky, pointy - pominemi-li tu, že vše se mění, jen kamenný dům vzdoruje času, vyjma tedy jeho zubu.....
Posloucháno jako RADIOKNIHA.
Oslovil mne ten nápad popisovat dějiny lidí z pohledu němého svědka - domu, který dovoluje odstup, nadhled a bezpečné základy proti zbytečnému dojímání se. Zpočátku se mi líbilo postupné přidávání postav a košacení děje, ale za půlkou se již generace střídaly na můj vkus moc rychle a nestíhala jsem si je osvojit, což možná vyplývá z poslechu a při čtení by si je čtenář mohl lépe vstřebat.
Oceňuji, že z toho autorka neudělala na závěr americký "happyend" a některé souvislosti (příbuzenské vztahy) nechala poznat jen čtenářům a nikoli postavám 1*
Až budu mít cestu přes Havlbrod, určitě se zkusím v kavárně na náměstí zastavit. Autorce děkuji za nevšední zážitek, i když nemohu hodnotit výše.
Myšlenka domu jako vypravěče příběhu se mi moc líbí. Dům bohužel postupně ustupuje vypravěčům - osobám a zbývá pro něj velmi málo prostoru. Poselství je přesto jasné: zatímco kolem procházejí velké i malé dějiny a osudy všech kolem jsou spletité, on sám - navzdory všelijakým úpravám - tu pořád stojí, celá dlouhá staletí, ve hmotě stejný, se svou vlastní pamětí. Příběhy postav nebyly nezajímavé, ale - jak tu bylo již tolikrát zmíněno - stávají se postupně nepřehledné, jsou většinou jen načrtnuté, čtenář se k nim nedostane blíž. Vůbec to není špatné čtení a myšlenka je skvělá, jen to není stoprocentní.
Velké časové rozpětí, různé rodiny, několik generací... Některé příběhy by si zasloužily více prostoru, aby to nebyl takový telegrafický průlet několika stoletími a čtenář se neztrácel v souvislostech mezi postavami. Ale to by asi pak bylo na několik dílů.
Začátek se mi docela líbil, ale postupně už jsem neměla přehled v osobách, když někdo umřel, pak se někdo s někým zapletl a narodilo se nemanželské dítě nebo spíš několik dětí a po r. 89 se zase někdo vrátil a byl(a) to snacha nebo něčí dítě. Občas mluvil dům, občas lidi nebo dokonce jogurty a salámy v regálech. Kdyby toho bylo méně, tak by to bylo lepší.
Vcelku povedená fikce v reáliích skutečného města. Přiznávám, že moje hodnocení tentokrát nebude nezaujaté, jelikož autorku osobně znám a vážím si jí. Navíc dům, kolem něhož se všechno točí, doopravdy v Havlíčkově Brodě stojí. Jsem ráda, že jsem jej díky knize objevila, jinak bych ho slepě míjela. Ještě prozradím, že uvnitř se skutečně nachází i kavárna... a pro čtenáře i menší překvapení :-)
Kniha je to hřejivá a milá, a přestože v ní není nouze o tragické momenty, rozhodně nevyznívá pesimisticky. Četla se mi dobře, ovšem vzhledem k bohatému výskytu postav, jejich vzájemné provázanosti a obsáhlému časovému období, vměstnanému do malého prostoru, doporučuji čtenářům dělat si poznámky, které jim pomohou s orientací v textu.
Největší slabinu knihy bohužel vidím ve značně nevyvážené a rozkolísané roli vypravěče. Dokud události vypráví personifikovaný dům - velmi citlivě a vnímavě - nechá se v celém dění poměrně dobře orientovat. Jakmile se však děj překulí do 20. století, vypravěči se stávají přímo sami aktéři. Tehdy přibývá i mnoho postav, které se náhle objevují a zase mizí, je těžké se v nich orientovat a děj se zbytečně zašmodrchává. Líčení je rychlé a klouže po povrchu, působí poněkud uspěchaným dojmem, zvlášť když se delší časový úsek koncentruje do jedné kapitoly.
Právě v těchto momentech se tvorba knihy autorce lehce vymkla kontrole. Možná si ukousla příliš veliké sousto, když chtěla čtenářům přiblížit dramatické osudy majitelů jednoho domu, navíc čtivě, a zvolila proto velmi široké časové rozpětí. Líbí se mi ale její myšlenka, kterou nám skrze dílo předává: mění se lidé, mění se dějiny, mění se čas, jenom ten dům zůstává, jenom on představuje stálici a přežije nás.
V textu se objevují i dobové výstřižky z novin a vtipné aluze na reálie, charakterizující danou dobu - mne například hodně pobavilo označení Havlíčkova Brodu jakožto "megapole brambor". Také musím ocenit práci, kterou si autorka dala s dohledáváním faktů, určitě to nebylo nic snadného. Kniha je to určitě zajímavá a mohu ji doporučit.
"Poprvé po několika staletích mě potkal nejsmutnější osud nás domů. Nikdo se o mě nestaral, v zimě nezatápěl v kamnech, nevětral, aby se mi do koutů nedala plíseň, nevyměňoval tašky, které odnesla vichřice. Ještě pár let a bylo by po mně. Člověk, o kterého nikdo nestojí a nedbá, také brzo umře, i když ho žádná nemoc nerozežírá."
"Vily jsou pyšné a drží se spolu. Moderní a elegantní Knopova vila se jednou řadou oken dívá na romantické věžičky a arkýře Šupichovy vily a druhou na melancholicky pustnoucí dvojvilu bratří Veselých. Na nás obyčejné domy shlížejí svrchu, a my jsme přitom mnohem užitečnější - i když možná ne tak krásné. Kolik lidí by beze mě nemělo práci!"
"Svět se uvelebil v orosené pavučině babího léta a teď si v ní hoví."
"My domy tušíme, že se něco nedobrého chystá, i když ještě nevíme co, i když ještě doufám, že se ve svých pocitech mýlíme. Zrovna tak jako vy lidé."
Knihu jsem si poslouchala na ČR. Moc se mi líbila. Osudy rodin okresního města během století. Překvapivé propletence. Hodně jmen a postav napříč generacemi. Knihu si ještě znovu přečtu, abych se lépe soustředila na postavy. A mohla se k nim vracet během čtení. Paní autorka a tempo knihy mi připomíná knihu Hotýlek od paní A. Morstajnove. A Havlíčkův Brod projíždím často cestou na chalupu. Kniha byla pro mě překvapením a dlouhá akorát, skoro mě mrzelo, že končí. Zajímavý je také rozhovor s autorkou na ČRO.
Připadalo mi zajímavé vyprávět příběhy z pohledu domu. Ale pak se to nějak přehodilo a bylo to celkově takové spíš bez příběhu, bez chuti a zápachu.
Ze začátku knihy jsem si říkala,že je čtivá a baví mě .. jo je čtivá a bavila mě ..ale musím se přiznat že poslední kousek knihy už sem prostě jen dočetla .. nějak ztratila to kouzlo . I tak dobrá četba .
Mně se kniha moc líbila, dějiny jednoho domu, jednoho města a kraje.. Nejvíc mě bavila poslední část s Anežkou, umím si představit, že by byl celý román o ní a vyprávěla ho jen ona. Vyprávění z pohledu domu mi připadalo naivní, takové jako pro děti... Ale z knihy čiší znalost prostředí a dějin. Autorka sama pochází z rodiny spisovatele odsouzeného ve vykonstruovaném procesu v 50.letech, tuto dobu taky popisuje podle mého názoru nejlépe. A současnost umí také. Doufám, že bude psát dál, těším se na další díla.
Není to špatný nápad, vyprávění z pohledu domu, v jehož zdech se proplétají lidské osudy. Jenže postupem času jsem se přestala orientovat v postavách a jejich provázanostech.
nápad dobrý, ale provedení špatné: vyprávění je naivní, schematické (působí spíš jako převyprávění), nevěrohodné a kompozičně nedomyšlené = na začátku je vypravěčem dům (jeho komentáře, rozuměj domu o lidech, mají ráz téměř večerníčkový), ale přibližně ve dvou třetinách knihy autorka bez nějaké logiky přejde do ich-formy; nebo ty nemastné neslané postavy, univerzální loutky dobově nezařaditelné = autorka vůbec nerespektuje historické souvislosti ani dobovou mentalitu (člověk 18. století se nechová a nemyslí jako člověk 20. století)
Zajímavý příběh jednoho domu na Vysočině,který vypráví své dějiny a žije vzpomínkami na minulá léta-nezvyklé vyprávění. Mě se kniha líbila i když co kapitola,tak nový obyvatelé tohoto domu a jiné období .
Z této knihy mám trochu pocit nevyužitého potenciálu. Příběhy z dob dávných byly nezáživné a opravdu mluvil hlavně dům. Osudy z dvacátého století měly svižnější tempo, vyprávění se neslo spíše v duchu rodinného dramatu. Zde mi vadila přemíra propojení postav, nemám ráda tyto překombinované vztahové propletence, které by reálně nikdy nemohly nastat.
Na mě bylo v knize hodně postav a jak se různě střídali, tak jsem se ztrácela a nepobírala jsem souvislosti.
Štítky knihy
česká literatura osudy lidí Vysočina obchodování, prodej staré domy historické romány znárodnění restituce Havlíčkův Brod české romány
Autorovy další knížky
| 2022 |  Dům pod náměstím |
| 2020 | Země skrytých úsměvů |
| 2017 | Měj mě rád/a |
| 2014 | Rudé paprsky severního slunce |
| 2007 |  Fin Mika Waltari |
Je to jak hokejove utkani - tri tretiny, prvni dost utahana, ale dum ma navrch, v dalsi maji navrch postavy, ta je nejctivejsi a obsahuje historicky nejzajimavejsi cast. Pak je posledni tretina, jiz soucasnost, nastava zmatek a miseni postav. Moc nahod, vsichni jsou vlastne pribuzni, nebo neci znami, lec o tom ani nevi.
Je to takove podobne stylu pani Mornstajnove, bohuzel zrychlene a je toho tam zbytecne moc.
Ale i tak se mi to líbilo, asi proto, ze k Brambora Cíty mam zvlastni vztah.