Dům pod náměstím
Markéta Hejkalová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499137/bmid_dum-pod-namestim-Mva-499137.jpeg
4
142
142
Román o pomíjivosti času a neměnnosti lidských životů. Starý dům na hlavní ulici kousek pod náměstím v malém městě na Vysočině jako by měl svou vlastní paměť. Osudy jeho obyvatel se do jeho stěn zapisovaly od roku 1695 a dům má co vyprávět. A tak vypráví. Především o konci devatenáctého století, kdy v něm začala fungovat pletařská dílna, z níž později vznikla velká a dodnes fungující továrna. O odvážném mladém muži Josefu Vlkovském, který si zde roku 1925 otevřel obchod s potravinami. O prudkém vzestupu živnosti, otevření velkoobchodu, ale i o válečných omezeních, rodinné tragédii, znárodnění a konfiskaci majetku. Dům vypráví svůj vlastní příběh, prolínající se s tragickým osudem ředitele textilní továrny Knopa, a pokračuje přes nové začátky a změny v devadesátých letech až do současnosti. Čas plyne, dům s obchodem „U Vlků“ zůstává. Skrze studentku Anežku si pak současnost podá na usmířenou ruku s minulostí. Markéta Hejkalová na pozadí vyprávění o historii jednoho domu postupně odkrývá silné osudy obyvatel kraje uprostřed naší země.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Ze začátku hodně bavilo: originální přístup, kdy má jeden dům vyprávět svoji známou, doloženou historii. Nicméně dům se od popisu později často uchyluje k pocitu, a dokonce předtuše, a to už mi nesedělo.
Stará historie je pojata stručně, různorodí majitelé se střídají, stejně jako využití domu. Většina knihy se pak soustřeďuje výhradně na uplynulé století. Takže velmi podobné mnoha jiným tak v současnosti oblíbeným knihám - o době válečné, poválečné, komunistické, ovšem útržkovitě, zhruba ve skocích po 10 letech (překvapivě roky kolem 1968 nejsou vyobrazeny vůbec?).
Autorka ale pokračuje dál do doby postkomunistické, kdy se nemírní, naopak stupňuje deprese aktérů, kterých přibývá, jak se generačně zmnožují a prolínají a mizí, aby se znovu objevili na scéně, živí/mrtví. K tomu se neblaze připojuje i doba kovidová.
A právě poslední zhruba čtvrtina je tomu podřízena, dům už nevypráví nic, slovo převzala nová nejmladší postava (jako deus ex machina), která nic moc o domě ani předcích neví, něco málo se pokouší účelově zjistit pro svou diplomku, opět se postavy prolínají, ale světlo na konci tunelu se nijak nerozzáří (kolem a kolem skoro jako v Cimrmanovi - všichni umřeli).
Ta poslední část pro mne román zabila, takže ze slibného vysokého hodnocení průměrných 65%.
Kniha je poměrně dobře napsaná, celkově je hezky zpracovaná, radost pohledět.
Dûm vypráví. A vypráví moc dobře, stejně, jako jeho autorka. Nemám ráda, když se autor za každou cenu drží pravidel "úspěšného bestselleru" tj. kniha pro Mařku z Lidlu, která chce primitivní stavbu příběhu, moc nepřemýšlet, ale protože si nechce připadat tupě, tak ocení tady trochu historie, tady trochu prolínání dvou časových rovin, zkoušenè ženy, vdovy a nevím co ještě.
Nevidím na tomto textu jedinou chybičku, je plný nenásilných vodítek k zamyšlení nad věcmi, které se opakují i v dnešní společnosti. Doporučuji velice.
Skvelá kniha. Netradičný pohľad na históriu jedného domu, bavilo ma to, žiadna nuda.
Kniha se mi velice líbila jelikož jsem rodák z města o kterým je řeč v knize a dům znám,bylo to moc pěkný čtení.
Knihu jsem si pořídila kvůli tomu, že mám moc ráda staré domy a jejich atmosféru a druhý důvod byl ten, že jsem chtěla srovnat tento ne úplně původní nápad, kdy sám Dům vypráví příběh s knihou, kterou jsem kdysi četla od jiné autorky... Ale bohužel knize Anny Sedlmayerové Dům tato "nesahá ani po kotníky", potenciál tam byl velký, ale nebyl využitý... začátek měl našlápnuto celkem dobře, ale pak se vše jaksi rozdrobilo, objevuje se množství postav v různých časových obdobích, v ději nabíhají jedna postava za druhou, hodně z nich v různém příbuzenském vztahu,pak už jsem se v tom ztrácela... ani ta atmosféra starého domu nebyla podaná tak, aby z ní měl čtenář požitek, jen různé přestavby na obchod, na kavárnu, maximálně jeden výklenek a pod. Bavilo by mě více popisů, jak dům vypadal, jaká měl okna, podlahy, stropy, schodiště, zábradlí atd. Kniha není kompaktní, nedrží pohromadě, rozbíhá se mnoha směry, mění se vypravěči, místa i styl vyprávění... možná za nějakou dobu přečtu knihu ještě jednou, třeba z ní budu mít lepší pocit :-(
Docela mě překvapuje, že má kniha hodnocení tady na databázi v modrých procentech, protože mně teda přišla naprosto skvělá.
Námět originální, prolínání osudů mistrně naplánované, (úplně vidím ty myšlenkové mapy a provázky na zdi jako v americké detektivce), vybroušený jazyk... No krása.
Čím více jsme byli v minulosti, tím mě to bavilo víc, moderní zakončení v současnosti mi přišlo o něco málo horší, ale i tak je to jednoznačně plný počet hvězd. Autorce moc děkuji.
Ano, zajímavý nápad. Začátek se mi zdál příliš rychlý, naopak konec zbytečně protahovaný, s domem samotným už to nemělo příliš společného. Ale čtyři hvězdy si kniha zaslouží. :-)
Mě to přišlo divný, nudný, bez šťávy, lehce naivní i na ČRo, kde snesu víc než očima v papíru. Nechtělo se mi s tímto ztrácet vzácný čas, když je tolik skvělých příběhů. . . .asi to nebylo napsané pro mě :o)
Dobrý nápad, špatná realizace, jak píše los. . .
2/2
Hlasy těch, co tu žili, rezonují v jeho zdech,
historie se zapsala do jeho krovů,
a tak vypráví,
je to totiž bezmála 400 let, co tu stojí, kousek pod náměstím
Škoda, že příběh celý neodvyprávěl dům sám, z těch, co tam žili, si nakonec někdo vzal svůj hlas, ale mně se nejvíc líbilo naslouchat šepotu jeho zdí a ševelení jeho krovů – a hledat za nimi slova. Lidé tak totiž vyprávět neumí, sklouzávají do osobnější roviny, jsou jakoby víc slyšet, jenže mě se líbilo právě to poslouchání – tichého, nevtíravého šumění uvnitř domu, líbil se mi právě ten klidný ráz --- běhu ranných událostí, který zákonitě později nabral na rychlosti, stejně, jako zrychlilo naše, současné, století. A z tichého ševelení se rázem stal radiový šum – jako když ladíš rádio – spousta zvuků, které se mísí, překřikují --- a lezou na nervy, dokud nenaladíš to, co hledáš /pokud to v té změti zvuků najdeš/, a to už mě tolik nebavilo, neměla jsem dost trpělivosti, zvuky mě rušily a toužila jsem vrátit se k tomu klidnému proudu z počátku, jenže to právě nejde zastavit, a tak zrychlený proud času odnesl slova, na která už jsem neměla dost trpělivosti a s nimi i konec příběhu ...
... zůstaly 3* - visí na tenkých nitkách na půdě a houpají se ve větru – a vydávají přitom docela příjemný zvuk, jako když cinkají ta správná slova – tak pěkně to zní :-).
Kdyby domy mohly vyprávět
co se dělo po sto let .....
Autorka zvolila zajímavé téma .... příběh jednoho domu, který začíná r. 1695 ....
....stejně jako vy lidé - ani my si nepamatujeme chvíli, kdy jsme se ocitly na světě ....
Ale máme okna /tak jako člověk oči / a těmi pozorujeme, co se kolem nás děje....
A jak plyne čas, dochází ke změnám - jak obyvatel, tak doby, tak i životních osudů .... a promítá se zde i politická situace v zemi ....
A mně se líbila loutka "Vlka" - která přežívala a putovala, aby se posléze vrátila tam, kam patří ,,,,
..... a dům se na mě usmívá a šeptá mi, ať se ničeho nebojím ....že život dobře dopadne ,,,,,
Když přežil on, přežije i člověk ,,,,,
Hezké čtení i pěkný nápad - každý starý dům by měl mít svoji kroniku ....
Dům pod náměstím má dobré téma a zajímavého vypravěče, dům. Jenže asi jen do půlky knihy. Od druhé poloviny knihy se dům dostává do pozadí a ke konci se neobjevuje už prakticky vůbec, což je velká škoda. Navíc začínají bobtnat postavy a jak děti mají děti,a ty mají děti atd. začíná se v tom člověk trochu ztrácet, ještě když se ty jednotlivé rodiny a jejich osudy proplétají. Autorka zvolila spíše epizodní způsob vypravování, což není úplně můj šálek čaje. Cítím v tom trochu promarněnou šanci. Mrzí mě to, protože se děj odehrává na mé milované Vysočině. Poslouchala jsem jako audioknihu a pan Táborský (který měl mnohem větší prostor) a paní Lazorčáková byli skvělí.
Ve většině případů se snažím na knihách nalézt pozitiva a teprve později se přesunout k negativům, v tomto případě k nim však (krom pochvaly nápadu domu jako vypravěče příběhu) přejdu rovnou... Bohužel totiž musím říct, že se mi na Domě pod náměstím nelíbilo vlastně nic. Více než 400 let historie se zkrátka nedá napasovat do 200 stránek, první roky jsou uspěchané a utržkovité a v porovnání s tím, kolik prostoru je pak věnováno pozdějším rokům, vyvstává otázka, proč to ranější období vůbec zmiňovat... Postavy jsou hrozně šablonovité a černobílé, u skoro každé z nich máte pocit, že je do příběhu našroubovaná účelně a vztahové propletence kvůli tomu vůbec nepůsobí pravděpodobně. Mrzí mě, že nebylo více prostoru věnováno ani smýšlení a chování hrdinů v různých časových obdobích - na mě to totiž působilo tak, že člověk v 18. století jedná úplně stejně jako ten ve 20. Ani přechod od domu vypravěče k Anežce vypravěčce mi moc nedával smysl, proč dům nedovypráví vlastní příběh sám? No, tohle byl za mě prostě docela velký přešlap a vzhledem k tomu, že mám Markétu Hejkalovou jako osobnost moc ráda a fandím všem jejím projektům, je mi líto, že nemám na knize co pochválit...
Dům pod náměstím jsem poslouchala v audiopodobě. Part domu namluvil Miroslav Táborský, jehož interpretace se mi moc líbila. Naopak Anežka v podání Veroniky Lazorčákové mi připadala docela nevýrazná a při jejím přednesu mi myšlenky velmi často uskakovaly jinam. Možná za to ale může i prostý fakt, že se ke slovu dostává až zhruba v poslední třetině, kdy jsem už byla dávno zklamaná a věděla jsem, že titul doposlouchám spíš jen ze setrvačnosti.
Oceňuji nápad s netradičním vypravěčem! Text plynul poklidně, bez hlubšího zkoumání postav, kterých zejména směrem k současnosti přibylo tolik, že jsem se ke konci zcela nepokrytě ztrácela v tom, kdo je kdo, kdo je čí rodina, kdo kam patří a podobně.
Kniha se zajímavým pojetím. Pojítkem je tu dům a s ním spojené osudy jednotlivých členů rodin.
Tohle bylo pohlazení po duši, průřez dějinami a osudy lidí v samotném domě. Pevně doufám že až pojedu do Havlíčkova Brodu, v domě uvidím postavičku vlka co kdysi stál za výlohou (o které v knize básní několik generací). Půjčeno z knihovny.
Vypravěčem příběhu je dům stojící na maloměstě v srdci Vysočiny, a některé jeho "myšlenky" jsou skvostné. Už vím jak vypadá dům, když se směje a co to znamená, když začnou praskat zdi. :) Domem prochází různé rodiny, je prodán, chvíli prázdný, chvíli plný štěstí a pak zase smutku. Dům "narozený" roku 1695 začíná vyprávět osudy rodin, které jím prošly. Zajímavý způsob, jak převyprávět část dějin. Kniha mě zaujala od první stránky. Příběh plynul rychle. Jen bych vytkla až příliš postav, které se mi ke konci motaly a musela jsem se neustále zamýšlet kdo, kde, jak a s kým. :) Jinak líbilo.
Jak se píše na obálce, román o domě, který pamatuje velké dějiny, a o lidech, kteří s nimi museli žít.
Kniha je to pěkná a velmi čtivá. Ikdyž si také myslím že tam bylo trochu moc postav a bylo to pak trochu chaotické.
Ale rozhodně se ráda poohlédnu po dalších knihach autorky.
Štítky knihy
česká literatura osudy lidí Vysočina obchodování, prodej staré domy historické romány znárodnění restituce Havlíčkův Brod české romány
Autorovy další knížky
| 2022 |  Dům pod náměstím |
| 2020 | Země skrytých úsměvů |
| 2017 | Měj mě rád/a |
| 2014 | Rudé paprsky severního slunce |
| 2007 |  Fin Mika Waltari |
Začátek skvělý, něco neotřelého, dům, který vypráví. Postupem času jsme sledovali postavy, které domem prošly. Nutno dodat, že na můj vkus těch postav bylo až příliš a ke konci už jsem se v nich lehce ztrácela. Ale celkový dojem ze čtení je skvělý a knihu mohu vřele doporučit.